Transportér Bren Carrier: Malý, ale houževnatý pomocník (II)

Výčet všech možných verzí Bren/Universal Carrieru nelze jednoduše obsáhnout, proto se zaměříme jen na některé nejzajímavější modifikace. Typ UC No.2 Mk.II začal sloužit v roce 1942. Jeho vylepšení zahrnovala nové kovové zástěry na předních a bočních částech trupu a rozšíření úložných prostorů. Lepší vodotěsnost i pasivní ochranu osádky zajistilo svařování korby.

Varianty Universal Carrieru

Model 3-inch Mortar Carrier No.1 Mk.I nesl třípalcový minomet (76,2 mm) na podvozku UC No.2 Mk.I a vezl pětičlennou osádku. Vzhledem k nutnosti transportovat minometné granáty došlo ke zvýšení hmotnosti vozidla ze 3,86 na 4,36 t a větší váha si logicky vyžádala další úpravy podvozku. Zbraň samotná v demontované podobě se i s municí nacházela uložená napříč trupem, v zadní části stroje. Verze Carrier, Armoured, OP, No.1 Mk.II představovala mobilní dělostřeleckou pozorovatelnu vycházející z původního Bren Carrieru.

Předchozí část: Transportér Bren Carrier: Malý, ale houževnatý pomocník

Toto vozidlo s tříčlennou osádkou vezenou v přední části umožňovalo použití dělostřeleckého dalekohledu, zadní část nesla lanový naviják. Spojení zajišťovala radiostanice No.11. Transportér MMG Carrier No.1 Mk.I působil v motorizovaných kulometných praporech (Motor Machine Gun Battalions). Hlavní odlišnost spočívala v lafetaci těžkého kulometu Vickers, tentokrát však nikoli v těsném stanovišti střelce v přední části vozidla, ale na horní ploše krytu motorového ústrojí.

Model Carrier, Anti-Tank, 2-pdr byl australskou variantou nosiče dvouliberního protitankového kanonu, lafetovaného na pravé zadní části prodlouženého podvozku verze LP2, přičemž došlo k přeložení poháněcího ústrojí do levé části vozidla. To umožnilo naložení 112 kusů munice pro hlavní zbraň. Obrněnec Wasp nesl jako primární zbraň plamenomet. Vyráběly jej od roku 1942 především kanadské závody, a to ve verzích Mk.I, Mk.II a Mk.IIC.

Poslední uvedená varianta, speciálně vyvinutá pro kanadské útvary, měla jednu externí nádrž, což činilo samohybný plamenomet značně zranitelný palbou zdálky. Verze Mk.I a Mk.II naproti tomu disponovaly dvěma vnitřními nádržemi krytými před palbou pancířem, ovšem omezujícími prostor osádky. Existovaly také německé přestavby ukořistěných carrierů na samohybné protitankové či protiletadlové zbraně, většinou s lafetovaným protitankovým kanónem Pak 36 ráže 37mm.

Kanon chráněný štítem lafetovali Němci na předním okraji přepravního prostoru. Tento typ nesl název Panzerjäger Bren Carrier. Naproti tomu obrněnce 2cm Flak 30/38 auf Bren Carrier prošly instalací 20mm protiletadlových kanónů (PL) Flak 30 nebo Flak 38. Němci je používali ke strážní službě, výcviku či k testování nových zbraní. Výraznějšího bojového nasazení se ale nedočkaly, tedy kromě protiletadlové verze během balkánského tažení v roce 1941. Pro svou univerzálnost nacházely carriery uplatnění i po skončení druhé světové války.

Sloužily při obraně Izraele proti invazi armád arabských sousedů v roce 1948 či za války v Koreji, mnoho se jich dostalo ve formě válečných přebytků i do dalších zahraničních vojsk. Irské ozbrojené síly používaly carriery až do šedesátých let. Ještě v roce 1956 jich Británie stovku darovala nově formovanému Bundeswehru. Ve stejném roce transportéry dokonce bojovaly proti „svým“, když v rámci egyptské armády zasáhly do konfliktu o Suezský průplav při bojích s Brity a Francouzi. Mnoho z carrierů arabských jednotek pak ukořistila izraelská armáda během arabsko-izraelských válek v letech 1948 a 1956, načež je obratně poslala do bojů proti původním majitelům.

Ve službách Rudé armády

V rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease) se carriery objevily také na východní frontě – Rudá armáda získala z britských a kanadských továren asi 2 500 transportérů Universal Carrier. Sověti je používali nejen k přepravě pěchoty, ale i jako platformu pro různé zbraně: od kulometů přes protitankové pušky až po plamenomety, jako průzkumná či spojovací vozidla.

Avšak ruští vojáci si carriery příliš neoblíbili, třeba na rozdíl od amerických polopásových vozidel M3 Half-track. Vadila jim především malá přepravní kapacita vozidla a také špatná průchodnost těžkým terénem – v podmínkách východní fronty totiž carriery kvůli úzkým pásům zapadaly do sněhu či bláta až po vlastní korbu. 

Kanadská cesta

Konstruktéři firmy Ford Motor Co. of Canada pracovali od roku 1943 na odstranění některých nedostatků charakteristických pro licenčně vyráběné britské Universal Carriery. Výsledkem jejich práce se stalo vozidlo Windsor Carrier. Sériová výroba těchto obrněnců probíhala v letech 1944–1945 a dosáhla celkového počtu 5 000 kusů. Nejmarkantnější změna oproti britskému vzoru spočívala v přidání jednoho pojezdového kola na každé straně podvozku a instalaci výkonnějšího, osmiválcového motoru Ford V8 s objemem 3 916 cm3 a o výkonu 71 kW. Windsor Carrier tak oproti původnímu carrieru získal větší stabilitu a díky bytelnějšímu podvozku i vyšší nosnost. Windsor Carrier používaly především minometné jednotky a dělostřelci k tažení šestiliberních protitankových děl (ráže 57 mm).