Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go (2)

Japonské tanky dnes dostávají dosti nelichotivá hodnocení, což je ale poněkud zkreslené. Císařské obrněnce měly v některých ohledech velmi dobrou úroveň, neboť země vycházejícího slunce disponovala vysoce kvalitní ocelí a jako jedna z prvních instalovala do tanků dieselové motory. Nikdy však tankům nepřisuzovala prioritu, která patřila v první řadě lodím a pak letadlům. Vývoj a produkce obrněnců se proto neustále zpožďovaly, jelikož zkrátka musely čekat na přidělení materiálů.

Předchozí část: Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go (1)

Pohyblivost místo pancéřování 

Požadavky na nový lehký tank byly stanoveny počátkem 30. let, kdy padlo rozhodnutí, že vozidlo musí dosahovat rychlosti více než 40 km/h, aby mohlo udržovat tempo s nákladními automobily vezoucími pěchotu. To odpovídalo tehdejší doktríně, která chápala tank zejména jako podpůrnou zbraň. Když v roce 1934 vznikl prototyp vážící 7,5 t, považovali jej japonští velitelé za příliš těžký, a proto byl obrněnec poněkud přepracován, díky čemuž klesla hmotnost přibližně o tunu. V listopadu 1935 tak spatřil světlo světa druhý prototyp, který již odpovídal pozdější sériové podobě.

Poněkud paradoxně však další úpravy, které si vojáci vyžádali, vrátily hmotnost bezmála na původní hodnotu. Pak se dokonce ozvaly hlasy, podle nichž byl nový tank nedostatečně odolný a které žádaly silnější pancíř. Nakonec ale převládl názor, který byl tehdy v armádách hodně oblíbený a který vystihovala slova „pancířem je rychlost“. Tank obdržel označení Typ 95, které vycházelo ze starého japonského kalendáře (kde byl rok 1935 jako 2595), a jméno Ha-Go, což znamenalo „třetí domácí“ (čili třetí typ tanku vyvinutý v Japonsku).

Hlavním dodavatelem se stala značka Micubiši a do skončení výroby v roce 1943 bylo dodáno přes 2 300 kusů, díky čemuž Typ 95 představoval vůbec nejpočetnější japonský tank. Na konci 30. let byl hodnocen jako velice kvalitní konstrukce, snad i jedna z nejlepších v kategorii lehkých obrněnců, záhy se však mělo ukázat, že vychvalovaný stroj má své limity. 

Japonský moment překvapení 

V době svého zrodu každopádně Typ 95 představoval velmi podařený design. Za pokrokové řešení je třeba pokládat zejména použití dieselového motoru, byť je paradox, že sami Japonci to brali jako nouzové řešení, protože naftové agregáty se tehdy považovaly za koncepci pro tanky nevhodnou. Typ 95 byl hodně pohyblivý, avšak za cenu již zmíněného slabého pancéřování, jehož síla nikde nepřesahovala 12 mm, takže jej dokázaly prorazit i průbojné střely z těžkých kulometů.

Osádku tvořil řidič, kulometčík (obsluhující kulomet v korbě) a jeden muž ve věži. Ten musel zastat role velitele, střelce i nabíječe kanonu Typ 94 ráže 37 mm. Dva kulomety (jeden v korbě a jeden ve věži) byly nejdřív zbraně Typ 91 ráže 6,5 mm, ovšem později se přešlo na výkonnější Typ 97 ráže 7,7 mm. Zajímavým, ačkoliv z dnešního hlediska trochu strašidelným prvkem bylo azbestové obložení vnitřku korby a věže s cílem chránit osádku před kontaktem s rozpálenými ocelovými deskami a před zraněním, jež by mohla přinést rychlá jízda v těžkém terénu.

Japonský moment překvapení 

Typ 95 vznikl hlavně pro podporu pěchoty, ale zájem o něj projevily též útvary kavalerie, pro které představoval ideální průzkumný prostředek. Každopádně si vedl výborně v Číně, jejíž armáda vlastnila pouze málo tanků a protitankových zbraní, naopak v bojích proti Rudé armádě na Chalchyn-golu již měly tanky Typ 95 značně rozporuplné výsledky. Japonské obrněnce zaznamenaly velké úspěchy během prvních ofenziv v Malajsii, Barmě, na Filipínách a Nové Guineji, ale tam jim nesmírně pomohl moment překvapení, jelikož Britové ani Američané vůbec nečekali, že by Japonci nějaké tanky vůbec mohli používat.

Vozidla Typ 95 si proto připsala významný podíl například na dobytí Singapuru a filipínského ostrova Corregidoru, byť ze sporadických střetů se spojeneckými tanky vyplývalo, že bojová hodnota Typu 95 klesá. Japonci se pak pokusili zvýšit ji instalací 57mm kanonu, ale tato verze se neosvědčila. Stárnoucí lehké tanky ovšem bojovaly až do samého konce války na pacifických ostrovech i proti Rudé armádě v Mandžusku. 

Měření sil

Americký M3 Stuart vznikl bezmála o desetiletí později než Typ 95 a jeho konstrukce tento rozdíl vskutku dramaticky odrážela. Oba tanky sice disponovaly 37mm kanony a byly velice rychlé, klíčový rozdíl však spočíval v odolnosti. Japonci totiž u Typu 95 vsadili na pohyblivost, která měla do jisté míry nahradit ocelový pancíř, zatímco Američané si vzali poučení z prvních tankových bojů v Evropě a dali svému M3 pasivní ochranu mnohem silnější. Japonci se ve vzájemných střetech zpočátku těšili výhodnější taktické situaci, když své americké soupeře zpravidla překvapili, a tak první boj tanků M3 a Typ 95, který se odehrál 22. prosince 1941 na Filipínách, skončil americkou porážkou.

TIP: Těžký tank KV-1 vs. stíhač Marder: Nerovný souboj lovce a obra

Tento stav ale nemohl vydržet věčně. Za vhodných podmínek mohl Typ 95 reprezentovat pro stuart rovnocenného nepřítele, zejména ve složitém terénu hor a džunglí, kde probíhaly krátké, ale úporné bitvy. Pokud se však Japonci potkali s větší a dobře připravenou jednotkou Američanů či Britů, obvykle odcházeli poraženi, jelikož taková střetnutí favorizovala odolnější tanky Stuart.

Při bojích o tichomořské ostrovy se občas povedlo Američany zaskočit a střelbou na krátkou vzdálenost jim přivodit ztráty, ovšem stuarty pak Japonce zpravidla zlikvidovaly. Tank Typ 95 Ha-Go zkrátka odpovídal době svého vzniku, v níž skutečně patřil na špičku, ale jeho pozdější úspěchy vycházely spíš z aktuální taktické situace než z technické úrovně. Novější M3 Stuart jej takřka ve všem předstihoval a obecně se zařadil mezi nejlepší lehké tanky celé druhé světové války.