Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go (1)

Džungle a hory jihovýchodní Asie či tichomořských ostrovů jistě nepředstavují ideální terén pro operace obrněnců, přesto japonská armáda už v první fázi svých agresivních výbojů tento druh techniky nasazovala. Císařské tanky nebyly technicky z nejlepších, ale v jejich prospěch pracoval hlavně moment překvapení, díky němuž mohli Japonci slavit dočasné úspěchy i proti vyspělejším americkým obrněncům řady Stuart. 

Staronová M2

Když v Evropě vypukla válka, ze které se se zrodil druhý celosvětový konflikt, sledovala americká armáda pečlivě též činnost tanků. Záhy se ukázalo, že mnohé předválečné konstrukce lehkých obrněnců evropských mocností nevyhovují, a to zejména kvůli slabému pancíři, který nemohl vzdorovat průrazným schopnostem nových vysokorychlostních protitankových kanonů. Obrněné síly US Army tehdy používaly lehké tanky M2, jejichž pancéřování dosahovalo maximální síly 25 mm. Z hlediska ochrany tak tyto stroje patřily právě do oné již překonané kategorie, přestože jejich primární výzbroj tvořil 37mm kanon, což standardu lehkých tanků té doby odpovídalo.

Američané proto dospěli k závěru, že potřebují nové vozidlo se stejnou výzbrojí, avšak se silnějším pancířem, a tak musela vzniknout úplně nová konstrukce podvozku, jež by si poradila s vyšší hmotností. Výsledkem programu se stala jakási komplexní evoluce M2, na první pohled docela podobná, ale ve skutečnosti velmi přepracovaná, což se týkalo mimo jiné systému zavěšení kol, ergonomie věže a zejména pancéřování. To bylo nejsilnější na masce kanonu, kde dosahovalo asi 51 mm.

Kanon a pět kulometů

Ve věži se nacházel kanon M5 ráže 37 mm, tedy totožná zbraň jako v M2. Stejně byla řešena i vskutku bohatá sekundární výzbroj v podobě pěti kulometů Browning M1919 na munici staré ráže .30-06 Springfield (7,62×63 mm). První byl namontován vedle kanonu coby koaxiální, další se nacházel na věži jako protiletadlový, třetí se nalézal v čele korby a tank měl též dva další kulomety v bocích korby.

Trojici zbraní v korbě obsluhovali dva vojáci, kteří se starali o řízení vozidla (řidič a jeho pomocník), kdežto ve věži seděl střelec a velitel, jenž měl na starosti i nabíjení děla a obsluhu vysílačky v zádi věže. Tank nosil formální označení M3, proslavil se však také pod jménem Stuart (který mu přidělila britská armáda), případně též pod přezdívkou „Honey“ („miláček“). Ta pocházela od řadových britských vojáků a dosti dobře vystihovala pozitivní i negativní vlastnosti lehkého tanku.

Postupná evoluce 

M3 se začal sériově vyrábět v březnu 1941 a jeho základní podoba se stala známou rovněž pod názvem Stuart I. Poháněl ji původně letecký hvězdicový motor Continental, byť u menšího počtu Američané použili diesely Guiberson T-1020 – tyto tanky dostaly název Stuart II. Od května 1942 se vyrábělo nejrozšířenější provedení M3A1 s prodlouženým kanonem M6, který disponoval vertikálním stabilizátorem. 

Vedle toho byla částečně přepracována věž a zmizely dva boční kulomety, které se v praxi ukázaly jako málo užitečné. Tato verze nosila také označení Stuart III, kdežto exempláře s dieselovými agregáty se jmenovaly Stuart IV. Velká změna se nicméně dostavila až s verzí, která dostala dva automobilové motory Cadillac V8, automatickou převodovku a prostornější korbu. Šlo o tak zásadní rozdíly, že obrněnec byl označen jako nový typ M5, přestože „britské“ jméno Stuart mu zůstalo.

Masová produkce

Výroba se rozjela ve druhé polovině roku 1942 a britská armáda jej znala jako Stuart VI. Část těchto změn byla zapracována též do vozidel řady M3, jejíž poslední člen se nazýval M3A3 Stuart V. Vrchol vývoje reprezentovala verze M5A1 Stuart VI s více než 6 800 postavenými exempláři, vůbec nejpočetnější provedení celého tohoto designu. Pro úplnost lze zmínit ještě verzi M8, která nesla 75mm houfnici, a vedle toho vznikla i řada modifikací nesoucích plamenomety. Stinnou stránku značného množství variant však charakterizoval podobný problém jako u středního tanku M4 Sherman, tedy fakt, že komponenty z různých verzí často nebyly kompatibilní, což komplikovalo údržbu a opravy v poli.

TIP: T-26 vs. PzKpfw I: Tanky křtěné španělským ohněm

Tank byl nicméně prostorný a pohodlný a na poměry své hmotnosti dobře chráněný, navíc se lehce obsluhoval. Právě toto spojení řady pozitiv a dosti komplikované údržby tedy stálo za přezdívkou „miláček“. Nesporné je, že tank Stuart se řadil k oblíbeným typům a popularitu si udržel i ve druhé polovině války, ačkoli jeho bojová hodnota značně poklesla. Ve střetech v severní Africe a v Sovětském svazu (kam bylo dodáno kolem 1 680 kusů) se celkem osvědčil, naopak v západní Evropě již nepostačoval. Až do konce války si však vedl skutečně výborně na tichomořském bojišti. 

Dokončení v pátek 21. září