Strašák jménem mor: „Sériový vrah“ dob minulých
Otevření pozemních a námořních obchodních cest, zvláště s obeplouváním zeměkoule od konce 15. století dále, urychlilo rozšiřování nemocí z jednoho místa na druhé
V roce 1344 se v řadách tatarských nájezdníků obléhajících město Kaffa na Krymu objevila epidemie patrně dýmějového moru. Mrtvá těla obětí byla katapultována do města a nemoc poté propukla i tam. Janovské obchodní lodě v roce 1347 přinesly mor do italského přístavu Messina, odkud se nákaza, později označovaná známým termínem „černá smrt“, v několika vlnách šířila do zbytku Itálie a celé Evropy až do roku 1353.
Obávaný zabiják
Ani české země nebyly této pohromy ušetřeny, zasáhla však především Moravu. Střízlivé odhady hovoří o 25 miliónech obětí v Evropě (asi třetina tehdejšího obyvatelstva) a stejném počtu v Africe i Asii. Tato do té doby tolik smrtelná a rychle se šířící nemoc, proti níž nezabírala tehdejší léčba, byla považována za Boží trest a vyvolávala často všeobecný strach, hysterii a davové šílenství.
Po „černé smrti“ se jako preventivní prostředek začala využívat karanténa. V roce 1377 zadržovala benátská kolonie Ragusa (dnešní chorvatský Dubrovnik) cestující z míst nákazy 30 dní (trentini giorni) na nedalekém ostrově. Když se tato doba projevila jako příliš krátká, bylo období prodlouženo na 40 dní (quaranti giorni), z čehož bylo odvozeno slovo karanténa. K podobným přísným karanténním předpisům přistupovaly v dobách nákazy v pozdějších staletích i další země. Právě kvůli porušení karantény kapitánem lodi vracející se z Indie vypukla v Marseille a okolí v letech 1721–1723 poslední velká evropská epidemie moru.
