Smlouva člověčenství: Kdy se v českých zemích objevilo nevolnictví?

Třicetiletá válka zpustošila mnohé oblasti střední Evropy, z nichž Země koruny české patřily k těm nejzničenějším. Nejhůře postihla úrodné nížiny, kudy vojska táhla nejčastěji, tedy Polabí nebo Hanou. Jiná místa tak hrozivým ztrátám unikla, zejména podhorské kraje. Více než vojenská tažení však obyvatele zabíjely nakažlivé nemoci, především morové epidemie, které prošly českými zeměmi v letech 1624–6, 1631–5, 1639–40 a 1648–9. Odhadem ztratily české země jednu třetinu obyvatel, což se muselo projevit na životní úrovni. Na českém venkově začalo druhé nevolnictví.

Původ roboty

Robota má svůj původ ve středověku, kdy šlechta zakládala první panství a byl ještě dostatek volné půdy. Šlechta tehdy nemohla obdělávat tak obrovské lány ve vlastní režii, proto je rozdělila na menší pole a ta dědičně pronajala. Poddaný měl za povinnost platit, zpravidla ve dvou termínech, na jaře o svatém Jiří a na podzim o svatém Havlu. Navíc odevzdával také nějaké naturálie a byl povinen jistou pomocí svému pánu.

Částka se stanovila na věčné časy a toto ustanovení platilo. Takže sedlák například platil roku 1350 jednu kopu grošů, přičemž jeho vzdálený potomek platil o tři sta let později stejnou částku. Jenže mince už stejnou hodnotu neměly! Inflace, o níž ovšem tehdejší lidé neměli sebemenší ponětí, dosáhla podle odhadu až 500%. Šlechta tedy chudla, aniž by chápala proč. Je to jeden z důvodů, proč během 17. století téměř vymizel z českého venkova rytířský stav, tedy nižší šlechta. Rytíři se prostě nebyli schopni uživit, raději své pozemky prodali a dali přednost kariéře u dvora, nebo ve vojsku. Na většině půdy se rozkládala rozsáhlá panská dominia. 

Finanční problémy se šlechta rozhodla řešit podnikáním ve vlastní režii, k čemuž ovšem potřebovala pracovní sílu a námezdná čeleď nemohla stačit. A proto začala narůstat robota. Nebyla všude stejná, lišila se panství od panství, někde se šlechta chovala poměrně umírněně, jinde si svá práva tvrdě vymáhala. Karabáč v rukou drába nebyl ve skutečnosti tak častý, jak se nám snaží vsugerovat třeba Alois Jirásek ve svém Temnu, ale určitě nechyběl. 

Neefektivní záležitost

Půda na velkých panstvích se v 17. století formálně dělila na panskou, takzvaný dominikál, a poddanskou, takzvaný rustikál. Formálním vlastníkem veškeré půdy byl ovšem šlechtic. K dominikálu patřily především pastviny, poskytující píci stádům ovcí, a lesy, z nichž se získávalo výnosné dřevo a v nichž se lovila zvěř. Právo lovu měla samozřejmě opět jen šlechta. Z orné půdy patřila k dominikálu zhruba jedna třetina, většinou ta nejúrodnější, zbytek patřil k rustikálu. Půdu obdělávanou ve vlastní režii šlechty, tedy dominikál, obhospodařovaly poplužní dvory. Na nich měli poddaní za povinnost vykonat většinu roboty.

Selským statkům se říkalo grunt. Robota se nikdy nepředepisovala jedincům, ale vždycky patřila právě ke gruntu. To znamená, že pracovat na panskou půdu docházela z každého gruntu jen jedna osoba. U bohatých sedláků přitom často sloužilo třeba i deset pacholků a v takovém případě samozřejmě nerobotoval sedlák. Aby to však nebylo tak snadné, tak se bohatým sedlákům, vlastnícím spřežení koňské či volské, předepisovala robota potažní, zatímco chudší nájemci vykonávali robotu pěší. 

Na panském se pracovalo od rozbřesku do soumraku s dvouhodinovou polední přestávkou. K povinnostem patřily především veškeré polní práce, tedy orba, vláčení, výsev, okopávání, sbírání kamenů, vyvážení a rozhazování hnoje a samozřejmě sklizeň, která byla časově nejnáročnější. Během ní neplatila obvyklá sazba maximálně tří dnů v týdnu. Vrchnost mohla vyžadovat robotu delší a z jednoho gruntu se jí mohlo účastnit i více lidí. Ovšem tuto práci navíc platila vrchnost lepší sazbou 7 krejcarů pro pěšího robotěha a až 21 krejcarů za potah. Poddaní se také účastnili údržbářských prací při stavbě a opravách budov, cest a mostů nebo při dálkové přepravě nákladů. Na některých panstvích odváděli poddaní část roboty třeba při tkaní látek. 

Velmi sporná je efektivita robotní práce. Podle dochovaných záznamů byla až desetkrát nižší, než když sedláci pracovali na vlastním. Pro příklad: odvoz 24 beček na vzdálenost 60 km si vyžádal celých 24 robotních dnů, dovoz stovky latí na vzdálenost 4 km 4 robotní dny, stejně tolik si vyžádal i dovoz 1 000 cihel na zhruba tříkilometrovou vzdálenost. Jak vidno, pokud nebyla vrchnost skutečně krutá, dala se robota vydržet.

Občan nabyl, erár bere

Robota a nevolnictví nám dnes připadají nelidské, ač tehdy to tak současníci zdaleka nevnímali. Robota pro ně byla něčím přirozeným, na co má vrchnost právo. Nelze zpochybňovat, že sedláky omezovala a zhoršovala jejich životní podmínky, ovšem zdaleka nebyla tím nejhorším. Mnohem horším zlem se staly stále vzrůstající nároky absolutistického a postupně se byrokratizujícího státu, tedy placení berní. Vrchnosti se placení berní až do roku 1748 téměř netýkalo, proto celé finanční břemeno spočívalo na bedrech poddaných. Ve středověku se berně platily sotva jednou za pár let, většinou při mimořádných výdajích spojených s korunovací či sňatkem někoho z královského rodu. Vzrůstající nároky především na vedení války ovšem náklady státu od 16. století radikálně zvyšovaly.

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Podle historika Josefa Pekaře platil sedlák v 17. a 18. století asi 40 % svého ročního výnosu státu, 29 % vrchnosti a 4 % církvi. Celkem tedy odvedl 73 % z toho, co za rok vydělal. Musel se naučit vyžít s tím, co mu zbylo a k tomu ještě chodit na robotu. Jeho postavení se tak neustále zhoršovalo.