Rudolfovy starosti: Císař musel bojovat s politikou i rodinou

Čtyřiadvacetiletý mladík přísného vzezření a podivně toulavé mysli byl od smrti otce Maxmiliána císařem římským a dvojnásobným králem: v Českém a Uherském království. Moc úkolů na tak mladá bedra. Zdědil rozlehlou říši, a k ní horu problémů. Stačil prostý součet všech těch otevřených otázek a v duši nezkušeného Rudolfa, zvyklého zatím jenom na pohodlí, rostla deprimující úzkost.

Čas na přestavbu

Hospodářství, politika, náboženské problémy, poměry v rodině – z pavučiny navzájem propojených starostí se v jeho mysli stával balvan přímo sisyfovský. Zkusil s ním sice pohnout, ale časem tu námahu raději vzdal a přenechal řešení palčivých věcí jiným. Jeho energie se vyčerpala dřív než otcova. Rudolf si bohužel nedal práci ani s tím, aby výkon správy svěřil osobám kvalifikovaným a bezúhonným.

V dílčích záležitostech byl ale Rudolf aktivní. Za života císaře Maxmiliána nebudil Pražský hrad příliš vábný dojem a chátral, takže i čeští stavové uznávali, že by se musel pro trvalý pobyt krále dalekosáhle upravit. Rudolf  na rozdíl od otce projevil starost o úpravu obytných prostorů císařské rodiny téměř ihned po nástupu na trůn. Přikázal, aby se v obytné části Hradu upravily příslušné místnosti. Své rozhodnutí učinil asi jen ústně a mnoho se o něm nešířil, aby nebouřil rakouské stavy nebo obyvatele Vídně, ale rozsah nařízených prací byl úctyhodný.

Ze zchátralého hradního sídla se Pražský hrad začal měnit v docela příjemný zámek. Stavitelé použili už existující budovy, ale to, co vznikalo, se dosavadní zástavbě nepodobalo. Panovníkovi zajišťovala nová stavba takzvaného Rudolfova paláce v jeho soukromých prostorách víc místa a pohodlí.

Velkolepě, ale tiše

Rudolfův palác stihli postavit za dva roky, byť jen v hrubé stavbě. Vzhledem k rozsahu stavebních prací to byla doba skoro neuvěřitelná. Přestavbě probíhala bez velké publicity. Čeští stavové ji nekomentovali záměrně. Vykládali si ji jako konkrétní důkaz, že se Rudolf II. zajímá o bydlení na Pražském hradě, a v žádném případě nechtěli císaře svou zvědavostí odradit.

Stavební cvrkot, ruch a rumrajch na Hradě musel vzbuzovat dojem, že císař chce Vídeň vyměnit za Prahu. Vypadalo to tak, ale ještě mohl cuknout. Proto šli na něj čeští stavové lišácky. Naznačovali, jaké výhody by vladaři pobyt v Praze přinesl, a nenápadně připomínali, že by v takovém případě ochotněji přispívali na vydání dvora. Co na to císař? Nic. Mlčel. Zato se proslechlo, že někteří Rudolfovi dvořané si pořídili v Praze vlastní domy, a pozornosti neuniklo ani to, že do města přesídlil císařský antikvář a dvorský sochař. Přesídlenců začalo přibývat a jejich přítomnost v Praze se stávala nápadnou. Ale rozhodnuto ještě nebylo celých sedm let po smrti panovníkova otce.

Intriky v rodině

Habsburská rodina se neustále něčeho dožadovala, kritizovala a intrikovala. Třenice mezi příbuzenstvem se stupňovaly, atmosféra houstla a Rudolfova nevole se pozvolna prohlubovala v zášť. A byl tu další problém. Dědictví po Maxmiliánovi. Žádný z Maxmiliánových šesti synů nezplodil legitimního potomka, jenž by se dožil dospělosti. Svou roli v tom jistě sehrálo degenerativní křížení krve mezi Habsburky. Jenomže sám Maxmilián II. se v temperamentním manželství s Marií Španělskou postaral o tak bujný růst vídeňské větvě rodu, že své děti neodkázal hmotně zabezpečit. Dcery se alespoň mohly stát královnami ve Španělsku či ve Francii, potíže však vyvstaly se šesti syny.

Doktrína o nedělitelnosti moci zajišťovala nástupnictví Rudolfovi, zatímco ostatní ctižádostiví bratři vycházeli naprázdno. Za jejich honosnými tituly arcivévodů nestálo ani bohatství, ani mocenská autorita. Co s takovou přemnoženou rodinou? Maxmilián ji nechal na holičkách. Po Arnoštově neúspěšné kandidatuře na polský trůn se i druhý nejstarší syn musel spokojit s roční apanáží. Každému z princů byla stanovena na 25 000 zlatých. Nic víc. Při vysokém životním standardu, na který si Habsburci navykli, to bylo spíš málo než dost. Navíc Rudolf nedokázal zařídit, aby bratři dostávali apanáže pravidelně a včas. 

Vzpurný Matyáš

Nenasytnost všech prohlubovala vzájemné odcizení a podněcovala intriky. Maxmilián si nepřál, aby se držení dědičných rakouských zemí dále tříštilo. Synové otcův záměr pochopili, a proto odmítli přijmout od stavů Dolních a Horních Rakous hold, přenechali vládu Rudolfovi a spokojili s apanáží. Všichni kromě Matyáše. Ten byl o čtyři roky mladší než Rudolf a v pořadí mužských sourozenců stál na třetím místě. Matyáš dohodu odmítl a odjezdem do Nizozemí, kam odjel na žádost tamějších stavů a proti vůli španělské větve rodu, postavil na hlavu všechny principy rodinné kázně a solidarity. Matyáš sice v Nizozemí ztroskotal a na nějaký čas se jako politik znemožnil, ale jeho hra na vlastní pěst posloužila pro ostatní Rudolfovy bratry jako příklad.

Rudolf byl naštěstí ještě natolik prozíravý, že pochopil, jak se vyhnout dalším konfliktům. Svým bratrům předal část vladařských pravomocí. Projevil souhlas s tím, aby se Arnošt ujal správy rakouských zemí. Pro Maxmiliána získal naštěstí vysoké duchovní úřady, takže měl o starost méně. Matyášovi později odevzdal správu Horních Rakous a Arnoštovi zůstaly Dolní Rakousy. Rudolf se však nesnažil předstírat, že tak učinil dobrovolně. Už teď se v jeho vědomí zakořeňoval vtíravý a nepříjemný pocit, že na každém kroku naráží na sobecké zájmy svých nejbližších příbuzných, což probouzelo jeho vrozené sklony ke stihomamu. 

Vnucovaný sňatek

Někdy v průběhu roku 1579 se Rudolf II. přestěhoval. Na Pražském hradě ho čekal nový císařský byt. Do těchto místností asi nastěhoval část sbírek, které přivezl z Vídně, nebo shromáždil přímo v Praze. V té době se však pořád pokračovalo v započatých stavbách ve Vídni. Vypadalo to, jako by se tam měl císař vrátit, ale k tomu se zatím neměl.

TIP: Smutkem sužovaný Rudolf II.: Své démony zaháněl uměním a bujarými večírky

Zatím mu ovšem jeho stále nepříjemně vtíravá matka stihla domluvit sňatek. Měl si vzít vlastní sestřenici, španělskou infantku Isabelu Kláru. Ten nápad vznikl už při Rudolfově pobytu ve Španělsku, ale pak se na něj naštěstí pro Rudolfa zapomnělo. Císařovna vdova jej znovu oživila. Rudolf měl už sedmadvacet let a podle všech měřítek měl tudíž na ženění nejvyšší čas. Císařovně se už mezitím dozajista doneslo, že její syn hledá erotické potěšení v hříšném spojení s prostitutkami a že si v tomto směru nepočíná nikterak střídmě. A tak se největší překážkou námluv se stal sám Rudolf. Ženit se nechtěl a na všechny nabídky sňatku reagoval nedůtklivě. 

Císař měl rád ženy

Rudolf nebyl zdaleka jediným panovníkem, který střídal milenky, a je evidentní, že jich mohl mít, kolik chtěl. O císařově intimním životě však víme spíš klepy než fakta. Spekulace o jeho nezřízenosti jsou nejspíš zveličené a opírají se fakticky jenom o banální zjištění, že císař měl zkrátka rád ženy. Každopádně víme, že se svou celoživotní láskou Kateřinou Stradovou měl nejméně šest, možná až osm dětí. Přesto se nikdy neoženil, zůstal podivínem na trůně a ani po trvalém přesídlení do Prahy roku 1583 se jeho zájem o státnické věci nezlepšil. Spíše naopak. Navíc u něj už o tři roky dříve propukla psychická porucha, která se postupem času zhoršovala.