Protestanti na kolenou: Za Bílou horu zaplatily stavy hlavou i majetkem

V únoru 1621 bylo na císařův pokyn zatčeno 61 povstalců pro velezradu a 29 bylo internováno v domácím vězení. Předsedou mimořádného soudního dvora byl jmenován jediný královský místodržící v Čechách vybavený mimořádnými pravomocemi, kníže Karel z Lichtenštejna.  

Staroměstská exekuce

Již v březnu proběhlo na Pražském hradě soudní jednání, během něhož každý z obžalovaných odpovídal na 236 otázek. V dubnu pak soud předložil návrhy rozsudků. U všech obžalovaných navrhl konfiskace majetku, u 43 z nich i trest smrti. Císař schválil změny, které mu navrhla jím ustavená mimořádná komise, a 21. června 1621 bylo na tribuně postavené před Staroměstskou radnicí popraveno 27 odsouzených, konkrétně tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Z hlavních organizátorů defenestrace a povstání byli popraveni Václav Budovec z Budova, hrabě Jáchym Ondřej Šlik a nejvyšší písař Kašpar Kaplíř ze Sulevic.  

Krušný exil

A jak dopadli ostatní vůdcové povstání? Jan Albrecht Smiřický, Oldřich Vchynský, Linhart Colona z Felsu zemřeli již před Bílou horou. Hrabě Jindřich Matyáš Thurn a Pavel Kaplíř ze Sulevic odešli se „zimním králem“ do exilu a až do konce svých životů pokračovali v boji proti Habsburkům. Zemi opustil i Václav Vilém z Roupova, který se do vlasti vrátil až se saskými vojsky v roce 1631, opět musel odjet a pak se znovu navrátil se švédskými jednotkami v roce 1641. Uvězněni byli Pavel z Říčan a Vilém starší z Lobkovic. Pouze o majetek přišel Jan Litvín Kavka z Říčan, který využil generálního pardonu z roku 1622. 

Předáci stavovského povstání a protestanti, kteří prchali ze země, se nejdříve usazovali velmi blízko hranic v naději, že se po válce budou moci vrátit. Členové jednoty bratrské odcházeli do Polska, Braniborska a Uher, zatímco luteráni a novokališníci zpravidla do Saska. Saská vláda uložila každému příchozímu povinnost požádat o povolení k pobytu. Poté, co povolení obdrželi, nesměli bez opětného dovolení zemi opustit ani vyvézt majetek.

Milionové konfiskace

Konfiskační soud vynesl v Praze do roku 1627 rozsudky nad celkem 680 osobami, 166 z nich odsoudil ke ztrátě veškerého majetku. Další byli potrestáni částečnou konfiskací majetku, odsouzením k lennímu poměru a peněžitým trestům. Podle soudobých odhadů činila hodnota konfiskovaného majetku na 30 až 45 milionů zlatých. Pozemky a nemovitosti si mohl panovník ponechat ve vlastní správě, což mu příliš nevyhovovalo, jelikož spíše potřeboval co nejvíce peněz na vedení války a ani neměl dostatek schopných administrátorů. Proto dal v roce 1621 část zabavených statků za poskytnuté půjčky do zástavy bohatým aristokratům. 

Ze zástavy vyplývalo též předkupní právo, a vzhledem k tomu, že císař nebyl schopen dluhy splácet, přecházel majetek často do vlastnictví jeho věřitelům. Této příležitosti využil k výhodnému zisku například vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Půjčky však panovníkovi nestačily na financování jeho potřeb, proto v roce 1622 nabídl větší část konfiskovaných statků k přímému prodeji. 

Nekalé praktiky

V letech 1622–1623 působilo mincovní konsorcium, které mělo pro císaře získat v poražené zemi dostatek finančních prostředků na vedení války, vyrovnání s oprávněnými věřiteli nebo nepominutelnými dědici rebelů, jimž byl zkonfiskován majetek. Konsorcium uvedlo do oběhu více než 42 milionů zlatých, přičemž konečný zisk spočíval v rozdílu mezi nákupní cenou stříbrného pagamentu a hodnotou vyražených mincí.

TIP: Diviš Černín: Jediný popravený katolík na Staroměstském náměstí v roce 1621

Členové konsorcia, především Valdštejn a Lichtenštejn, se díky šikovnému propojení finančních měnových operací s výhodným nákupem zkonfiskovaných majetků neobyčejně obohatili. Nekontrolované zhoršování mince mělo za následek enormní zdražování a inflaci, která skončila v roce 1623 mincovní kaladou.