Prezident v ohrožení: Andrew Jackson a první prezidentský atentát v USA
Andrewa Jacksona řada Američanů adorovala a spousta nesnášela. Na kultivovanějším východním pobřeží ho považovali za neotesance a není pochyb, že do americké politiky vnesl poprvé ducha populismu. Právě tento „muž lidu“ se stal terčem prvního prezidentského atentátu v USA.
Už od časů George Washingtona byl každý prezident všeobecně známou osobou a nezřídka se ocital v centru dramatických sporů. Sám Washington například v roce 1794 vytáhl v čele vojska potlačovat rebelii odpůrců daně z whiskey. Přesto trvalo až do roku 1835, než došlo k prvnímu pokusu o atentát na prezidenta Spojených států.
Dva výstřely
Ve Washingtonu ten den panovalo chladné a vlhké počasí. Andrew Jackson, v pořadí sedmý prezident USA, zrovna odcházel v zástupu politiků, úředníků a důstojníků z budovy Kongresu. Před chvílí skončilo smuteční setkání na památku jednoho zesnulého kongresmana a všude kolem se tlačil hustý dav. Zničehonic vystoupil ze zástupu lidí muž v dlouhém kabátu, vyňal jednorannou perkusní pistoli, zamířil prezidentovi na srdce a ze vzdálenosti zhruba dvou metrů na něj vystřelil. Rána se rozlehla daleko a všechny přítomné šokovala.
Samotnému Jacksonovi se však kupodivu nic nestalo. Útočník využil okamžiku překvapení, a než kdokoli zareagoval, odhodil pistoli a tasil druhou. Opět zazněla exploze, ale znovu bez důsledku – ani tentokrát z hlavně kupodivu nevylétla kulka.
Většina napadených lidí by nejspíš podlehla panice a pokusila se utéct, nebo ještě spíš ztuhla hrůzou. Jenže pětašedesátiletý Jackson byl účastník řady soubojů a veterán několika válek – ne nadarmo se mu pro jeho tvrdost přezdívalo Starý ořechovec. A tak se po střelci hned rozháněl holí. Prezidentův úder minul, nicméně muže zpacifikovali okolostojící lidé. Celý hrozen se jich vrhl na atentátníka, shodil jej na zem a nepříliš jemně odvlekl do vězení.
Jedním z nich byl i proslulý zálesák Davy Crockett, tou dobou poslanec Kongresu. Dne 30. ledna 1835 prožily USA první pokus o atentát na svého nejvyššího představitele. Od té doby byli čtyři američtí prezidenti vykonávající funkci zavražděni a další dva zraněni, a to nepočítáme řádku neúspěšných atentátů na prezidentské kandidáty, včetně dvou nedávných útoků na Donalda Trumpa.
Souhra náhod
Jak bylo možné, že Andrew Jackson toho dne přežil? Svědků byla celá řada a nikdo to nechápal. Pachatel mířil zblízka, takřka bez možnosti minout. Jackson unikl smrti díky nevlídnému počasí. Vyšetřování odhalilo, že atentátníkovy perkusní pistole byly zcela v pořádku, vlhký vzduch ale ovlivnil funkci kapslí. Ty sice po úderu kohoutku explodovaly, ovšem s nedostatečným efektem a nezapálily už prachovou nálož, která měla kule vystřelit z hlavní. Střelný prach si přitom zločinec pořídil ten nejlepší možný, používaný například u soubojových pistolí. V každém případě byl výsledkem jen hlasitý zvuk třaskajících kapslí. Když pistole později testovali vyšetřovatelé, jejich účinek byl naprosto perfektní. Atentátník měl vyloženě smůlu.
A o co neznámému muži vlastně šlo? Zpočátku se spekulovalo o politických motivech nebo přímo konspiraci. Pachatelovy výroky naznačovaly, že se jednalo o příznivce opoziční strany whigů, a někteří příznivci demokraticko-populistického Jacksona měli rovnou jasno v zákulisním zapojení Johna Calhouna, tedy prezidentova bývalého viceprezidenta a ostrého politického i osobního odpůrce. Díky soudnímu vyšetřování se ukázalo, že všechno bylo jinak. V pozadí atentátu nebylo spiknutí vedené Calhounem, jakkoli silná (a vzájemná) nevraživost mezi ním a Jacksonem panovala. Přísně vzato vlastně střelec politické motivy neměl.
Zneuznaný král
Pachatel byl třicátník, jehož přesné datum narození zůstává dodnes neznámé. Pocházel z Anglie (v tehdejší Americe nic výjimečného) a jmenoval se Richard Lawrence. Původně se živil jako malíř pokojů a pak provozoval obchod s barvami. „Tyrana“ Jacksona prý hodlal zabít, protože mu přikládal vinu za své zubožení. Prezident proslul urputným bojem proti zřízení banky Spojených států, a i o dalších jeho krocích se Lawrence vyjadřoval kriticky. Zpočátku tedy vzbuzoval dojem radikálního whiga a mnoha pozorovatelům potvrzoval dohady o tom, že útok představoval politickou záležitost.
Racionální odpovědi atentátníka však postupně vystřídala prohlášení, podle nichž nemohl být duševně v pořádku. Už nějakou dobu před atentátem mluvil před svými blízkými o tom, že vláda USA mu dluží ohromné peníze, a on tedy nemusí pracovat. Jackson, o kterém si pro sebe cosi mumlával, mu podle jeho bludu odmítal dluh vyplatit a řešení viděl v nástupu jeho viceprezidenta Martina Van Burena. Vrchol všeho představovalo Lawrencovo tvrzení, že si koresponduje s různými evropskými vládami. Byl přesvědčen, že je anglickým králem Richardem III. a náleží mu obrovské majetky v Británii.
Duševní nemoc měla zjevnou dynamiku, původně nenápadně odívaný muž si podle výpovědí svědků začal kupovat extravagantní oblečení a nijak ho nezlobilo, že na něj děti ze sousedství pokřikují „Král Richard!“. Choroba však měla taky znepokojivější projevy: svým příbuzným, především sestrám, několikrát vyhrožoval násilím. Občas se sám pro sebe smál nebo zuřivě spílal komusi nikým jiným neviděnému. Samomluvou a paranoidními sklony trpící Lawrence byl u soudu zproštěn viny pro nepříčetnost a zbytek života strávil v blázinci. Než v červnu 1861 zemřel, prožil ještě dlouhých šestadvacet let. Svoji zamýšlenou oběť přežil o šestnáct roků.
Jiné normy
Jeden ze současníků o atmosféře po střelbě na Andrewa Jacksona napsal: „Okolnosti učinily na veřejnost hluboký dojem a neodolatelně vedly mnoho myslí k přesvědčení, že dohlížející Prozřetelnost se projevila v selhání obou pistolí – každá tak dobře nabitá, tak chladně držená a vystřelená s takovou pohotovostí, silou a přesností – bez zažehnutí, když byly namířeny z osmi stop na prezidentovo srdce.“ Jacksonovy stoupence k němu útok jen přimkl, ale jeho odpůrce příliš neobměkčil. Z dnešního pohledu byla péče o prezidentovu bezpečnost komická, a tak tomu zůstalo i nadále. Už v roce 1833 ho zaskočil propuštěný námořní důstojník Robert Randolph, když mu rozbil z pomstychtivosti nos. Prezident neměl žádné bodyguardy, dveře do Bílého domu personál jednoduše zamykal za soumraku a ráno odemykal. Jednou Jackson uprostřed noci odhalil přímo ve své ložnici zloděje. Američané si přece svoje politické vůdce volili, nepotřebovali je odstraňovat násilně. Aspoň tak to tehdy veřejnosti připadalo.
Ještě o třicet později se Abraham Lincoln nechoval o mnoho opatrněji než Jackson, a to byl přitom ve funkci v době brutální občanské války. Přijímal spousty neznámých žadatelů o osobní jednání a jezdil bez doprovodu na koni. Ve Fordově divadle, kde ho v dubnu 1865 zastřelil John Wilkes Booth, mu zajišťovali bezpečnost pouze čtyři policisté, přičemž ten klíčový odešel během osudného představení přes ulici popíjet do hostince. Americká politika kolem poloviny 19. století byla někdy drsná a nebyly v ní nouze o rvačky a souboje, avšak cíleně vraždit politiky se zdálo být něčím sotva představitelným, vymykajícím se dobové mentalitě. V následujících dekádách se to mělo změnit a dnes už riziko atentátu vnímáme jako samozřejmou součást výkonu nejvyšších politických funkcí.
