Poklad indické metropole: Historické město Ahmadábád je součástí dědictví UNESCO
Původní opevněné město z 15. století přerostlo v jednu z nejlidnatějších indických metropolí. Jeho historické srdce, oddělené řekou Sábarmatí, však stále uchovává jedinečné dědictví bohaté multikulturní architektury.
U zrodu Ahmadábádu stál v roce 1411 sultán Ahmad Šáh, když na východním břehu řeky Sábarmatí položil základy opevnění Bhadra. Město, jež dosud nese jeho jméno, následujících šest století jen vzkvétalo – a dokonce i v roce 2010 mu časopis Forbes přiřkl třetí příčku v seznamu nejrychleji rostoucích měst dekády. Největší metropole indického státu Gudžarát dnes představuje důležité ekonomické i průmyslové centrum a s téměř devíti miliony obyvatel patří mezi nejlidnatější sídla v zemi.
Ahmadábád původně chránily rozsáhlé hradby: Jejich stavbu zahájil v roce 1411 sultán Ahmad Šáh a dokončit se je podařilo o dvanáct let později. Čtvercová pevnost Bhadra tak obklopovala celkem 162 budov, včetně královského paláce s mešitou, a zahrnovala osm bran vedoucích do všech světových stran. S rozvojem města však bylo potřeba rozšířit i jeho hradby, proto se už roku 1486 pustil Ahmadův vnuk do budování nového opevnění. Po obvodu měřilo deset kilometrů a tvořilo ho dalších dvanáct bran, téměř dvě stovky bašt a přes šest tisíc cimbuří. V roce 2014 se pevnost Bhadra dočkala renovace.
V jiném světě
Řeka Sábarmatí rozděluje Ahmadábád na dvě části, přičemž popsaná expanze do podoby moderní metropole se odehrávala převážně na západním břehu. Na tom východním pak leží původní, zcela odlišná část města. Charakterizují ji přeplněná tržiště, množství chrámů a typické shluky domů v úzkých ulicích. A právě ty se v roce 2017 staly hlavním důvodem zařazení starého Ahmadábádu na seznam kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o uskupení budov určených pro velké počty rodin, které spojuje příslušnost k určité kastě, povolání či náboženství. Specifická forma bydlení se zrodila v době rozdělené vlády v 18. století, kvůli napětí mezi hinduisty a muslimy.
Jedinečná architektura starého města odráží snahu podpořit rodinu, komunitu a multikulturalitu. V historické části se nacházejí tradiční stavby a místa určená k uctívání, jež slouží několika náboženstvím – včetně hinduismu, islámu, křesťanství či judaismu. Staré město se vyznačuje bohatou dřevěnou architekturou, a představuje tak cenné dědictví kultury Ahmadábádu. Zároveň se však stalo centrem politických aktivit během indického hnutí za nezávislost pod vedením Mahátmy Gándhího a na předměstí u břehu řeky Sábarmatí stojí ášram, kde duchovní vůdce Indie pobýval.
