Pitvy, vědci a šarlatáni: Jak vypadaly počátky lékařství v rudolfinské Praze?

Obyvatelstvo českých zemí v této době stále sužovalo mnoho infekčních chorob. K těm nejúděsnějším patřil dýmějový mor, který na člověka nejčastěji přenášely blechy z hlodavců. Jelikož lékaři tehdy neznali pravého původce „černé smrti“, doporučovali jako prevenci vyhýbat se nakaženým nebožákům, dodržovat střídmou životosprávu a v rámci pokusů o léčení nasazovali léky tlumící bolesti, ošetřovali hlízy a pouštěli žilou.

Mezi neméně děsivé nemoci patřily černé neštovice, skvrnitý a břišní tyfus, úplavice, chřipková onemocnění, černý kašel či plicní tuberkulóza. Nechvalně proslulou „novinkou“ se stala takzvaná „neapolská“ či „francouzská“ nemoc jménem syfilis. Velmi často se též vyskytovaly nemoci spojené s výživovými poruchami, ať již šlo o následky podvýživy, otravu námelem, kurděje, rachitidu, cukrovku nebo tradiční metlu lidstva – alkoholismus. 

Rovnováha tělesných šťáv

Většina lékařů byla i v 16. století přesvědčena o správnosti aristotelské teorie čtvera tělesných šťáv spojených se čtveřicí živlů – ohněm, zemí, vzduchem a vodou. Nemoc podle nich vznikala z důvodu vážné nerovnováhy těchto šťáv. Církev jako strážkyně středověkých dogmat trvala na tom, že nemoc je nadpřirozeným Božím trestem. Zásadní vliv na rozvoj přírodovědy a lékařství proto měla Descartesova racionalistická filozofie, která za zdroj veškerého poznání uznávala rozum, nikoliv Boží moudrost. 

Nové názory v lékařství razil v 16. století švýcarsko-rakouský lékař, filozof a astrolog Theophrastus Bombast von Hohenheim, jinak známý pod jménem Paracelsus. Alchymické a astrologické experimenty využíval též pro stanovování podstaty některých nemocí. Lidský organismus považoval za jakousi chemickou laboratoř. Díky vyhledávání a výrobě anorganických chemických léčiv se stal zakladatelem iatrochemie, a tedy i moderní farmacie. Jeho legendární „zázračný“ lék laudanum, který podával při nemocech v největší nouzi, patřil mezi opiáty. Mnoho současníků nicméně Paracelsa podezřívalo z ariánské hereze nebo dokonce z čarodějnictví.

Vědci i šarlatáni

Mnoho Paracelsových stoupenců našlo útočiště v rudolfínské Praze. Lékaře považovali za alchymisty těla, kteří usilovali o znovunastolení přirozené harmonie zdraví. Paracelsovi stoupenci se zasloužili o rozšíření minerální terapie a několik dalších dříve ezoterických technik.

Mezi nejznámější pražské paracelsiány a průkopníky chemiatrie a homeopatie patřil lékař Oswald Croll. Při hledání vhodné léčby spojoval alchymii s astrologií a magií. Například pro přípravu léčivého amuletu předepsal, jak napsal ve své knize P. H. Marshall, „dvě unce na prášek roztlučených, na slunci a vzduchu sušených ropuch,… menstruum mladých dívek… krystaly bílého arzénu, půl druhé unce červeného arzénu, tři dramy kořene třemdavy bílé a stejné množství mochny nátržníků, jeden dram neproděravělých perel, jeden dram korálů, po jednom dramu východního safíru a východního smaragdu a dvě špetičky východního šafránu“. Údajně též připravoval léky ze sušeného masa mladého zrzavého muže, který byl pověšen, lámán v kole nebo probodnut. 

K nejerudovanějším českým lékařům a všeobecným vědcům rudolfínské éry patřil Tadeáš Hájek z Hájku, který mimo jiné sepsal výklad duševních vlastností podle vrásek v obličeji.

Populární pitvání

Mezi nejpopulárnější lékaře své doby se zařadil Jan Jessenius, který provedl v české metropoli první veřejnou a tiskem dokumentovanou pitvu lidského těla. Pocházel z uherské šlechtické protestantské rodiny, narodil se ve slezské Vratislavi a vystudoval v Padově. Stal se osobním lékařem saského vévody a profesorem lékařství a chirurgie. Později působil též jako rektor pražské univerzity a byl významným činitelem během českého stavovského povstání.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Pětidenní pitvu těla popraveného muže zahájil Jessenius ve čtvrtek 8. června 1600 v Rejčkově koleji u kostela svatého Štěpána Menšího v Praze na Starém Městě. Zhlédlo ji přes tisíc vědychtivých lidí, ať již vzdělanců nebo pouze zvědavých měšťanů a učenců.

Jessenius se na jejím počátku omluvil, že se pitva koná v létě, a tudíž ji bude doprovázet nepříjemný puch. Asistoval mu pražský lékař, humanista a lékárník Adam Zalužanský ze Zalužan. Popis pitvy zpracoval Jessenius ve spise Anatomiae Pragae Anno M.D.C. abs se solenniter administratae historia, který vydal v saském univerzitním městě Wittenbergu. Řečeno dnešním jazykem, jednalo se o čtivou a poutavou popularizační knihu, ve které se autor vyvaroval uvádění mnoha odborných termínů, aby ji zpřístupnil laické veřejnosti. Její vědecký přínos pro anatomické poznání byl minimální.