Obrazy z Nového světa: Unikátní informace o domorodcích přinesl český misionář!

Ignác Tirsch (1733–1781) se narodil v Chomutově do měšťanské rodiny, patrně německojazyčné – i popisky v jeho rukopise jsou psány německy. Záhy po vstupu do Tovaryšstva Ježíšova projevil přání vydat se do zámořských misií. Představení vyšli jeho touze vstříc ještě před tím, než dokončil studia, což nebylo zcela obvyklé. Za působiště mu určili oblast Nového Španělska.

Nedokončená mise

V pouhých dvaadvaceti letech Tirsch opustil starý kontinent. Na studium filozofie, které absolvoval v Brně, navázal studiem teologie na mexických kolejích. Vysvěcen na kněze byl v roce 1761, kdy se také vypravil do Kalifornie, do misijní osady na samém okraji kolonizovaného území. Jen cesta tam trvala několik měsíců. Region byl neúrodný a krajina vyprahlá. Indiáni z kmene Pericú, k nimž byl Tirsch vyslán, měli navíc pověst nepoddajných divochů, protože jen dvě desetiletí před jeho příchodem rozpoutali v jižní Kalifornii ničivé povstání.

Přestože v Tirschově době již podobné nebezpečí nehrozilo, byli misionáři zbaveni všeho, co do té doby určovalo jejich život. Sami si zajišťovali veškeré životní potřeby, vařili si, prali a zašívali oděvy. Museli si zvyknout na místní stravu a naučit se jazyk domorodců, zcela odlišný od jazyků evropských. Všechna příprava ale přišla vniveč, když v roce 1767 španělský král vypověděl jezuitský řád ze svých území. Po dvou letech, strávených zčásti ve vězení a zčásti obtížnou cestou, se Tirsch vrátil do Čech. Poté působil jako učitel na kolejích Tovaryšstva Ježíšova v Jihlavě a ve Znojmě. Zde jej však zastihla další rána: zrušení celého jezuitského řádu (1772). Tirsch se pak vrátil do rodného Chomutova, kde zemřel 21. ledna roku 1781.

Blažené vzpomínání

V letech po návratu do vlasti vytvořil Tirsch rukopis, v němž zachytil své vzpomínky na misie jako kvetoucí zahrady obývané šťastnými, bezstarostnými domorodci, radostně přijímajícími křesťanskou víru a evropský životní styl. Je zjevné, že léta v misii pro něj zůstala nejkrásnějším obdobím jeho života. Čas překryl vzpomínky na obtíže a nepohodlí a zvýraznil kouzlo Nového světa. Pro historiky jsou tato vyobrazení tím cennější, že v desetiletích následujících po vypovězení jezuitských misionářů původní obyvatelé Kalifornie padli za oběť nakažlivým nemocem a bezohlednosti bílých kolonistů.

Tirschův rukopis je ovšem unikátní v kontextu celého koloniálního Mexika. Mnoho misionářů si v průběhu těchto tří staletí zaznamenalo dílčí zajímavosti ze života domorodců, někteří dokonce sepsali obsáhlejší pojednání, vydali je tiskem, nebo sestavili slovníky indiánských jazyků, ale jen výjimečně dokázali to, co je obklopovalo, zachytit kresbou. Tirsch ztvárnil indiány a bělochy při práci i odpočinku, podobu kostelů a obytných budov, zjevně jej fascinovala i místní fauna a flóra. Nejsou to těžkopádné dokumentační skici. Figury mají až rokokovou lehkost, jako by autor kreslil předlohu pro gobelín nebo míšeňský porcelán, přitom si ale zachovávají exotický nádech.

Někdy se Tirsch zjevně poněkud odchýlil od předlohy, například v kresbě sviňuchy kalifornské, mořského savce, jemuž přikreslil výrazná ženská ňadra. Je také velmi pravděpodobné, že bederní zástěrky indiánských lovců odrážejí spíše pruderii jezuity než skutečnost. Z korespondence Tirschových spolubratří víme, že domorodí Kaliforňané chodili nazí ještě dlouho poté, co přijali křest. Celkově však kresby prozrazují velkou všímavost a obdivuhodnou paměť autora, neboť je kreslil z hlavy, s poměrně dlouhým časovým odstupem a bez jakýchkoli poznámek. Jezuité byli totiž při naloďování v amerických přístavech důkladně prohledáni a přišli o všechny osobní knihy i rukopisy. Není tedy divu, že je Codex pictoricus mexicanus dlouhodobě objektem zájmu českých i zahraničních historiků.