Nepodařený náhradník: Zapomenutý sovětský kulomet DS-39

Lehký kulomet DP-27, díky otáčivému zásobníku známý pod přezdívkou „gramofon“, zajisté patřil mezi nejlepší typy své kategorie. Jeho kvality potvrzuje i fakt, že se i v současné době občas objevuje třeba ve válce na Ukrajině, a to na obou stranách konfliktu. Jeho konstruktér Vasilij Děgťarjov (1880–1949) zjevně věřil, že se tato povedená zbraň může stát i základem nového těžkého kulometu, ale v tomto odhadu se zmýlil. Adaptace DP-27 pro tuto funkci totiž neuspěla a výsledkem se stalo jen obnovení produkce legendárních maximů.

K dokonalosti daleko

Přitom právě nahrazení vodou chlazených kulometů Maxim, v carském Rusku a SSSR známých též pod názvem PM vz. 1910, stálo u zrodu Děgťarjovova DS-39. Rudá armáda zadala požadavky v roce 1930 a již na konci roku byl vyroben první prototyp pro testy na střelnici. Kulomet s pracovním názvem DS (Děgťarjova, stankovyj) byl založen na designu DP-27 a užíval tentýž pohon odebranými prachovými FOTO plyny a stejnou konstrukci závěru, která sázela na zamykání a odemykání s pomocí dvou bočních klapek. Oproti kulometu DP-27 se však vyznačoval celkově mnohem robustnější konstrukcí a zejména jiným zásobováním střelivem – to se do zbraně dostávalo bočním přívodem z pásu, který pojal 250 nábojů ráže 7,62×54 mm. 

Kromě toho kulomet dostal ochranný štít a trojnožku, jenže právě ta se stala jednou ze slabin nové konstrukce. Výsledky prvních testů totiž nevyzněly zrovna ideálně a prototyp musel být opakovaně přepracován. Kromě jiné trojnožky tudíž dostal například dvojici rukojetí (zatímco na počátku měl pistolovou rukojeť) či žebrování hlavně. Významnou konstrukční změnu představoval přepínač dvou kadencí, takže kulomet pak dokázal střílet rychlostí 600 nebo 1 200 ran za minutu. První z režimů sloužil zejména proti pozemním cílům, kdežto s druhým se počítalo při střelbě na letadla.

Zpět k Maximu

Rudá armáda navíc opakovaně měnila svoje požadavky, a tudíž se vývoj výrazně protahoval. Přepracovaná zbraň tak do výzbroje vstoupila až 22. září 1939 pod názvem DS-39. Sériová produkce se rozběhla ve zbrojním podniku v Tule a nový kulomet zanedlouho absolvoval bojovou premiéru v zimní válce proti Finsku. Tam se ale rychle ukázalo, že navzdory zdlouhavému vývoji a různým úpravám má Děgťarjovův těžký kulomet k dokonalosti daleko. Podstata problémů ležela především v podavači a vyhazovači, neboť tyto součástky pracovaly s náboji a prázdnými nábojnicemi velmi hrubým způsobem, což často vedlo k oddělování střel a trhání nábojnic. Armádní předpisy proto záhy stanovily, že se kulomet DS-39 může používat jen s novým střelivem s ocelovými nábojnicemi namísto dosavadních a levnějších mosazných. 

To znamenalo vážnou komplikaci, kvůli níž byla sériová produkce na konci roku 1940 zastavena. Děgťarjov se pustil do úprav konstrukce, ale než stihl předložit výsledek, přišel německý útok, a tudíž Sovětský svaz raději obnovil výrobu zastaralých, ovšem osvědčených a spolehlivých maximů. V roce 1942 ještě vznikla zdokonalená verze DS-42, ale vojáci dali přednost modelu SG-43 od inženýra Petra Gorjunova. Celkem bylo vyrobeno na sovětské poměry relativně zanedbatelných 10 345 kulometů DS-39 a posledních pár dochovaných kusů tak dnes představuje velmi cenný sběratelský artikl.