Nemocemi sužovaný šlechtic: Jak léčili medici stárnoucího Albrechta z Valdštejna?

Kolem generalissimova lůžka se střídali lékaři a ranhojiči, marně se snažící zmírnit utrpení vysoce postaveného pacienta. Někdy krátce po Novém roce, v jednom z prvních lednových dnů roku 1634, se mohl odehrát následující rozhovor Valdštejna s jeho osobním lékařem dr. Sachsem.

Boj dobra se zlem

„Nejenom já, ale i moji učení páni kolegové věří, že Vaší Knížecí Milosti koupele od bolestí alespoň trochu uleví,“ řekl Sachs s až přehnanou pokorou, která prozrazovala lékařovy obavy z dalšího výbuchu vévodova hněvu.

„Spíše mám pocit, že každá vaše lázeň ze mne vysává sílu, doktore,“ pronesl Valdštejn překvapivě klidně, z jeho hlasu však ani pod náporem bolestí nezmizel onen charakteristický pichlavě ironický tón.

„Vaše Milosti, nelekejte se té únavy! Ukazuje, že se ve vašem těle odehrává boj dobra se zlem. Nejenom projímadla a klystýry, ale i drcená kůra z mladých dubů a jedlí, rozpuštěná ve vašich koupelích, vyhání z nemocného těla škodliviny. Uvolňuje se tak místo pro blahodárné látky, obsažené v lécích… Medicína vždy potřebuje čas, neboť zdraví člověka rádo a rychle opouští, ale jen velmi neochotně a pomalu se k němu vrací. Je proto třeba mít trpělivost…“

Sachs se náhle zarazil. Sám se lekl karatelského vyznění svých slov. Upřel zrak k zemi a hezkou chvíli se neodvažoval znovu pohlédnout do vévodových očí.

Jeden vřed za druhým

„Neměl bych raději dostat rtuťovou kúru?“ přerušil ticho Valdštejn. „Řekl bych, že je mnohem účinnější než všechny ty medikamenty z Hessovy apotéky, bylinné odvary, masti a zábaly dohromady!“

„Tekuté stříbro, tedy rtuť, vám zase v pravý čas podám, Vaše Knížecí Milosti. Ale častěji a ve větších dávkách, než jak je berete, to bohužel nepůjde. Jak pravil starý dobrý Paracelsus, mezi jedem a lékem je rozdíl jedině v podávaném množství… Ale teď bychom už měli vyříznout ten nový bolák z vaší nohy.“

„Připadám si, jako bych hnil zaživa, doktore! Vždyť sotva mi jeden vřed vyříznete, objeví se další…“

Sachs nevěděl, co odpovědět. Předstíral proto, že vévodu nevnímá, a s hraným zaujetím se přehraboval ve svých chirurgických nástrojích. Po chvíli, když usoudil, že generalissimova slova vyšuměla do ztracena, jakoby mimochodem poznamenal: „Objednal jsem další vonné esence a svíčky, Vaše Milosti… Aby se ve vaší komnatě drželo čisté povětří.“

„Vykouřit zápach v domě,“ zvolal znenadání Valdštejn zlostně, „to vy i vaši kolegové umíte dobře, Sachsi! Ale vyhnat hnilobu z těla, to nedokážete!“ S pomocí svých vyhublých rukou se pokusil napřímit na lůžku. Výsledkem jeho snažení však bylo pouze to, že mírně nadzvedl horní polovinu trupu, zkrouceného v jakémsi podivném polosedu. Bolestí krátce zasténal, ale hned se ovládl. Nechtěl ukázat slabost.

Nemocný mocný muž

Byl už jen stínem kdysi silného muže, ale přesto chtěl vzbuzovat a také stále budil respekt. Po chvilce zabodl své oči do lékařových a zašeptal: „Dokážete si vůbec představit, doktore, jak potupné je pro generalissima císařské armády ležet celý den v posteli a na cestu se vydávat v nosítkách?“

„Určitě bude lépe…“ zamumlal nepřesvědčivě Sachs. Jeho falešně povzbudivý úsměv rozhodně nemohl Valdštejna ošálit.

„Je mi jasné, co si myslíte. Že se na svého koně už neposadím!“

„Mohu se pustit do toho vřídku?“ snažil se lékař opět odvést hovor jinam, než kam vévoda mířil.

„Ještě počkejte, doktore, a povězte mi, co říká ta vaše medicína o mé budoucnosti! Ani má matka, ani můj otec se nedočkali stáří. Sestra Kateřina Anna opustila tento svět jako dvacetiletá, pouhý rok po svatbě se Žerotínem… O dalších sourozencích ani nemluvě. A jak víte, i mě už od mládí sužují neduhy. Jak dlouho tu podle vás ještě mohu s tím rodinným prokletím být?“

„Vše je v rukou Božích, pane. Jako lékař jsem ale přesvědčen o tom, že se Vaší Knížecí Milosti po čase uleví a že vás Nejvyšší nechá na tomto světě dostatečně dlouho, abyste stihl dokončit své velké dílo…“

„Mlčte, Sachsi! Nevěřím vám ani slovo. Ty útlocitné pohledy, které na mě vrháte, mluví za vše. Buďte už konečně jednou upřímný a přiznejte, že odpočítáváte mé poslední týdny!“

„Ale, Vaše Milosti…“

Nikdo a nic mě nezastaví

„Žádné ale, doktore! Vím, že jste dobrý lékař, něco vám však povím. I kdyby mě už medicína odepsala, neznamená to vůbec nic, protože naše osudy bohudík nejsou vepsány do lékařských knih. Jsou ve hvězdách, milý Sachsi, a já své hvězdy znám! To jejich špatná konstelace mě zase uvrhla na lože. Teď musím trpět. Nějakou dobu to potrvá a možná mi bude ještě hůř, ale pak… Pak vstanu jako bájný pták Fénix z popela! Nezastaví mě nic. Ani dna, ani zácpa, ani ty odporné vředy, se kterými si žádný felčar neporadí. Ani ten španělský prosťáček Marradas, ani Šlik s celou tou sebrankou u vídeňského dvora, ani… sám císař!“

Doktor jen nehybně stál v devótně přihrbené póze a nervózně těkal očima mezi vévodovou postelí a stolkem se svými nástroji. Neříkal nic, ač toho mohl vyprávět hodně. Takových kavalírů už viděl… Mysleli si, že jim patří svět. Pijatiky a jedna kurtizána za druhou… A pak se jednoho krásného dne začala jejich mužná těla měnit v páchnoucí hroudy masa. Vředy a trýznivé bolesti… Daň za příliš bujarý život. Někteří trpěli a umírali jak zvířata, jiným ta nemoc milosrdně sebrala rozum. Že prý má vévoda dnu! Sám moc dobře ví, že nejde jen o ni…

TIP: Ani po smrti neměl klid: Tři pohřby Albrechta z Valdštejna

„Nežádám od vás víc, doktore, než abyste trochu mírnil mou bolest,“ ozvalo se z lůžka. „Ne kvůli bolesti samé. Jsem přece voják a umím ji snášet! Ale nechci, aby mě moji vojáci litovali. Nechci, aby mě kdokoli litoval… Vyřízněte ten vřed a pak jděte připravit tekuté stříbro! Zatím tu bude můj Seni. Musím s ním probrat, co říkají horoskopy… Je to vynikající astrolog. A jak víte, mohu se na něj spolehnout, i pokud jde o jeho medicínské znalosti.“

Sachs přikývl, ale hlavou mu blesklo: „Seni, to je vskutku ten pravý! Další z těch prohnaných darmošlapů…“ A zatímco si chystal své nástroje, přemýšlel o tom, jak dlouho asi ještě bude vyřezávat boláky z generalissimových nohou.