Nadějný britský chrt: Tank Medium Mark A Whippet (1)

Pokud se mluví o tancích první světové války, jistě si nejdřív představíme těžké britské stroje Mark I či Mark IV s typickým kosodélníkovým tvarem, případně lehký francouzský Renault FT. Občas se však zapomíná na britský Medium Mark A, který ve své době reprezentoval velmi progresivně řešené a oblíbené vozidlo. Dokonce se dá říci, že z konstrukčního i taktického hlediska bylo střední „Áčko“ známé pod názvem Whippet přinejmenším stejně důležité jako první obrněnce těžké kategorie. 

Rodí se legenda

Za osobnost, které bývají připisovány největší zásluhy za výrobu prvních britských tanků, je mnohdy označován Ernest Swinton. Ve skutečnosti jeho zásluhy spočívaly hlavně v tom, že tento nový nápad zpopularizoval a představil generálům a politikům. Swinton nebyl konstruktérem či inženýrem, skutečným „vynálezcem tanku“ se stal William Tritton (1875–1946), jenž pracoval ve strojírenské firmě Williama Fostera. A právě Tritton společně s majorem Walterem Wilsonem vytvořil design prvních britských tanků.

Wilson navrhl onen typický kosodélníkový tvar, který se uplatnil u těžkých tanků Mark I i jeho nástupců, zatímco Tritton vymyslel pohonnou soustavu. Musíme však zdůraznit, že Tritton měl od začátku o celé koncepci těžkého tanku i určité pochybnosti, což odrážela i skutečnost, že první experimentální demonstrátor tanku známý pod přezdívkou Little Willie byl s váhou 18 tun spíše obrněncem středním a ani neměl kosodélníkový tvar.

Staronový nápad Williama Trittona

Původní plány navíc počítaly, že by mohl dostat věž pro zbraně, což představovalo jistě progresivnější řešení než boční sponsony (sloužily pro umístění zbraně vyčnívající zcela nebo zčásti ze samotné konstrukce tanku). Armádní velení zpočátku preferovalo těžké obrněnce a Tritton se přizpůsobil, avšak nevzdával se koncepce lehčího vozidla, které by mohlo spolupracovat s kavalerií, tak jako těžké tanky spolupracovaly s pěchotou.

Říkal mu Tritton Chaser a navrhoval, aby tyto stroje pronikaly do průlomu v protivníkových liniích a rozšiřovaly prvotní úspěchy těžkých „sourozenců“. Zkušenosti z prvních akcí obrněnců Mark I naznačily potřebu takového vozidla, protože se nejednou stalo, že po prolomení fronty chyběly vhodné úderné síly k proniknutí do nepřátelského týlu. Tritton Chaser tudíž dostal zelenou a ještě v prosinci 1916 začala stavba prototypu. Už 3. února 1917 dokázalo nové vozidlo jezdit a o měsíc později armáda zahájila jeho zkoušky.

Testy prototypu 

Na tomto místě je potřeba zdůraznit jeden velmi důležitý fakt, který starší zdroje ignorovaly či výslovně popíraly. Tritton spadal mezi zastánce otáčivé střelecké věže a chtěl ji prosadit i u svého nového středního tanku, jenže pozdější sériová podoba měla zbraně v pevné nástavbě. Existovaly sice kresby Tritton Chaseru s věží, avšak obecně se soudilo, že zůstalo jen u plánů. Před časem se však objevily dříve neznámé fotografie prototypu prokazující pravdivost občasných svědectví, že při zahájení testů měl Trittonův obrněnec otáčivou válcovou věž pro jednoho muže s kulometem Lewis.

Dostal oficiální název EMB (Experimental Machine B), ony snímky navíc dokazují, že již tehdy na něm bylo napsáno také „The Whippet“. S tímto jménem, které se pak (bez určitého členu) stalo oficiálním bojovým jménem (vlastně i prvním, které nějaký tank kromě firemních či typových názvů obdržel), údajně přišel sám Tritton. Konstrukce s věží byla nepochybně progresivní, ale zkoušky naznačily i její slabiny – poruchový mechanismus otáčení a málo místa ve věži pro střelce.

Sériová produkce 

Tritton se tak musel tohoto prvku vzdát a přestavět prototyp do podoby, která už odpovídala sériovým vozidlům. Na místo věže přišla hranatá nástavba se čtyřmi střílnami pro kulomety a prostorem pro dva vojáky. První kontrakt na výrobu 200 kusů dostala firma William Foster & Co. již na jaře 1917 a posléze přišel ještě další na stejný počet, ale reálně nakonec vzniklo jen prvních 200 strojů.

Dostaly název Medium Mark A, čímž se odlišily od těžkých tanků, které se značily římskými číslicemi. Bojové jméno Whippet, které běžně označuje anglické plemeno chrta, mělo nejspíš odrážet vysokou rychlost stroje. Ta činila přes 13 km/h, což dnes sice působí směšně, jenže tehdy to byl dvojnásobek tehdejší rychlosti tanků. 

Neobvyklé ovládání 

Za svou pohyblivost vděčil Whippet originálně pojaté pohonné soustavě. Dosud existují velmi variabilní hodnocení Trittonova nápadu, jenž chtěl, aby střední tank dokázal obsluhovat jediný řidič, zatímco těžký Mark I potřeboval k jízdě čtyři muže (dva řidiči a dva pomocníci, kteří se starali o převodovky). Jako zdroj pohonné síly proto sloužily dva čtyřválce Tylor Twin JB4 (občas nesprávně označovány jako Taylor), každý o výkonu 34 kW. Každý měl také svou převodovku a spojku, protože poháněl hnací kolo v jednom z pásů.

Když tedy nový řidič usedl na své místo ve whippetu, patrně cítil zděšení, jelikož kromě volantu musel zvládat dvě páky brzd, dvě převodové páky i dva pedály spojek. Ve skutečnosti ale ovládání nebylo tak složité, jak se mohlo zdát, byť vyžadovalo cvik. Řidičům rychle přecházelo „do krve“, a pokud nenastal problém, dokázaly se whippety pohybovat skutečně velice svižně a podle potřeby manévrovat.

Jak zatočit s chrtem?

Zatáčení se většinou provádělo tak, že řidič volantem přiškrtil plyn jednoho z motorů. V případě rychlejšího obratu ale musel použít i brzdy, jelikož rozdíl mezi otáčkami obou hnacích jednotek nesměl překročit jistou mez, jinak hrozilo zastavení jednoho z motorů. Proto se nedoporučovalo otáčet se s „Áčkem“ na místě, byť technicky to (jako zřejmě u prvního tanku v historii) možné bylo. Jinou výhodu pohonné soustavy představovala možnost měnit převodové stupně za jízdy (stejně jako u automobilu, jen dvě převodovky naráz, což opět chtělo cvik), zatímco starší tanky musely kvůli tomu zastavit.

Motory se nalézaly vpředu a prostřednictvím dvojice hřídelí se výkon přenášel na dvě zadní hnací kola. Pásy obíhaly přes několik horních kladek a dolních ložisek, čímž se sériové tanky lišily od prototypu. Ten byl totiž vybavený kryty na všech šestnácti párech dolních ložisek, zatímco u sériových vozidel se tyto nápadné kryty použily jenom u šesti ze šestnácti párů.