Kronika bílého zlata: Kde se těžila sůl a kdo na ní zbohatl?

Sůl tvoří natolik nedílnou součást našich životů, že její přítomnost v pokrmech už v podstatě nevnímáme – ale naopak si velmi silně uvědomujeme, pokud někde chybí. Kdy ji vlastně naši předkové začali k dochucování používat? A odkud ji brali?

29.07.2024 - Luděk Novotný



Kdy a kde začal člověk sůl používat, v současnosti nevíme. A nejspíš to ani nezjistíme, protože tak hluboko do minulosti písemné záznamy nesahají. Podle obecně přijímané hypotézy však naši předkové začali se solí nakládat v době neolitické revoluce, kdy se společnost lovců a sběračů přeorientovala na zemědělství, tedy někdy mezi 10. a 8. tisíciletím př. n. l. Hlavní motivaci přitom zřejmě tvořila změna jídelníčku: V rostlinách se totiž nacházelo míň soli než v mase ulovených zvířat a lidé zjistili, že ji potřebují doplnit uměle.

Prakticky ve všech evropských jazycích vychází pojmenování soli z indoevropského základu „sal-“. V češtině z něj vznikla „sůl“, v latině „sal“, v němčině „salz“ a podobně. V současnosti přitom existuje víc teorií o tom, kdy a kde se indoevropský prajazyk zrodil, přičemž ta obecně nejuznávanější klade jeho počátek do turecké Anatolie před více než osmi milénii. Právě tam zřejmě došlo k přerodu mezi lovecko-pasteveckým a zemědělským způsobem života, což rovněž odpovídá předpokladu o solení v důsledku změny jídelníčku. Bílé zlato tak člověka zřejmě provázelo už při osídlování starého kontinentu.

Rakouský obr

Počátky známé historie používání soli ve vnitrozemské Evropě se pojí s pramenem, který vyvěrá v rumunské lokalitě Poiana Slatinei. Její koncentrace v tamní vodě dosahuje 160 gramů na litr, oproti moři je tedy pětinásobná. O využívání soli odpařováním tekutiny z uvedeného pramene máme důkazy datované zhruba osm tisíc let do minulosti, a jedná se tak o zatím nejstarší doklad jejího získávání na starém kontinentě, a pravděpodobně i na světě. 

Solné doly se začaly otvírat až zhruba o tisíc let později, kdy o prvenství soupeřily šachty v dnešním bulharském regionu Provadia-Solnitsata a v alpské oblasti kolem rakouského Halštatu. Druhá jmenovaná se nakonec rozrostla v největší prehistorický důl, ale zároveň se jedná o nejstarší industriálně využívané místo planety, neboť zůstává aktivní dodnes. K maximálnímu rozmachu těžby v Halštatu došlo kolem 13. století př. n. l. Tehdejší nejrozsáhlejší podzemní komory byly 300 metrů dlouhé a 20 metrů široké i vysoké. Některé se přitom nacházely až 200 metrů hluboko v hoře.

Bohatí a ohrožení

V žádném případě se přitom nejednalo o primitivní konstrukce: Archeologové ve štolách nalezli vyspělá dřevěná schodiště i důmyslný systém větrání. Také kutací nástroje měli horníci upravené tak, aby se jim nárazy nepřenášely do rukou. Podle zachovalé, solí konzervované výdřevy dokázali vědci stanovit postup dolování a na jeho základě odhadují, že v době bronzové získávali horníci z dolu až 400 tun soli ročně. Není tedy divu, že se stal Halštat bohatým obchodním městem – ostatně podle předpokladů pocházela první sůl dovezená na naše území právě odtud.

Za bohatství však horníci platili vysokou cenu: Kosterní nálezy z tamních pohřebišť poskytly důkazy jak o opotřebování kloubů, tak o chronických zánětech nosních dutin. Nejhorší ovšem bylo nebezpečí závalů. K největšímu z nich údajně došlo v roce 650 př. n. l. a jeho rozsah byl tak obrovský, že na nějakou dobu dokonce zastavil těžbu. 

Čí sůl je nejčistší?

První písemné zmínky o využívání soli a jejím získávání obsahují už starověké spisy čínských, arabských, hebrejských i antických autorů. Mnohem později, v roce 1544, vydal německý učenec Sebastian Münster své nejznámější dílo Cosmographia, v němž líčí různé země. O výrobě soli mluví ve spojení s Německem, nebojí se ji však srovnávat také v závislosti na původu: „Sůl, která se v Polsku seká, jest bílá, a naše vařená lunenberská jest ještě bělejší, ale sůl norská toliko černá jest, ta, která se v hrncích železných vaří, kteréžto lid selský užívá.“ Z 16. století pochází i dílo De re metallica libri XII, v němž popsal způsob získávání soli renesanční německý učenec Georgius Agricola.

Mnohem detailnější informace poskytuje kniha Williama Brownrigga z 18. století, nazvaná The Art of Making Common Salt. Autor v ní mimo jiné uvádí, že ještě jeho současníci v Anglii vybírali sůl během horkých let z děr na skalnatém pobřeží. Dále popisuje různé způsoby jejího dobývání a zpracování v Evropě, zejména v Německu, Franci a Velké Británii. Bílé zlato se tehdy mohlo kutat v hlubinných či povrchových dolech anebo pocházelo z odpařování mořské vody, solných pramenů přirozeně vyvěrajících na povrch či solanky vzniklé loužením.

Francouzské bohatství

Z moře se sůl získávala v soliskách, tedy v mělkých jámách na pobřeží, kam zateče voda a pak se zvolna odpařuje. V 18. století solníci usazené krystaly vyhrabávali a ukládali k doschnutí na velké hromady, které před nepřízní počasí chránili slámou. Vyhrabávání se provádělo obvykle každý druhý den, celý proces však zcela závisel na povětrnostních podmínkách. V nejteplejších obdobích léta se hrabalo denně. Pro výrobu byly ovšem výhodné i silné větry, neboť se voda díky nim odpařovala rychleji.

V 18. století se ve Francii nacházelo tolik solisek, že v příznivých ročních obdobích dokázali solníci za čtrnáct dnů vyprodukovat takové množství soli, aby stačila pro celoroční spotřebu království i pro zásobování okolních států, kam surovinu dodávali. Doktor Brownrigg ovšem bohužel neuvádí přesnou hodnotu.

Olovo a Římané

Na Britských ostrovech se sůl z mořské vody či ze solných pramenů získávala už v pravěku, a to ohříváním tekutiny v keramických nádobách. Římané, kteří tam v 1. století založili provincii Britannia, volili pro vaření solanky malé olověné pánve. U anglického Middlewiche archeologové dokonce objevili nádoby označené jmény výrobců soli.

Římané přitom už tenkrát věděli o nepříznivých účincích olova na zdraví. Například architekt Vitruvius, jenž zemřel kolem roku 25 př. n. l., ve svém díle Deset knih o architektuře uvádí: „Voda z hliněných trubek je mnohem zdravější než ta, která je vedena trubkami olověnými. Olovo je totiž shledáno škodlivým z toho důvodu, že z něj pochází bílé olovo, a o tom se říká, že škodí lidskému zdraví.“ Přesto se olověné pánve využívaly až do 17. století, kdy je začaly nahrazovat varianty z ocelového nýtovaného plechu. 

Sůl v číslech

Současná celosvětová těžba soli se pohybuje ve stovkách milionů tun, přičemž rekord padl v roce 2021, kdy se produkce zastavila na 294 milionech. Zhruba 40 % pochází z odpařování mořské vody, 35 % z vnitrozemských solanek a zbytek z důlní těžby. Největšího globálního dodavatele představuje Čína, která loni vyprodukovala 53 milionů tun. Za ní se umístily Spojené státy se 42 miliony a třetí příčka patřila Indii s 30 miliony. Česko sice z pohledu těžby za zmínku nestojí, ale co se spotřeby týče, patří mu ve světovém srovnání třetí pozice: Každý z nás sní denně v průměru 13 gramů soli. Druzí jsou Maďaři se 14 gramy a vedou Číňané téměř s 18 gramy.


Další články v sekci