Krátká vláda krále Matyáše: Čím si Matyáš Habsburský znepřátelil české stavy?

Nový český král Matyáš onoho dne s pohnutím vyslechl biblický žalm: „Hospodine, král se raduje z tvé moci… splnil jsi mu touhu jeho srdce, prosbě jeho rtů jsi neodepřel. Vyšels mu vstříc štědrým požehnáním…“

Nejspíše by se tolik neradoval, kdyby věděl, že stejní muži, kteří mu nyní provolávali slávu a přísahali věrnost, přesně na den za sedm let vyhodí jeho místodržící z okna a vyvolají proti němu povstání. 

Co s Čechami?

V Českém království nalezl Matyáš rozvrácené hospodářství, neboť královské statky byly zanedbané, zemští úředníci nedostávali služné, a proto se úřadování příliš nevěnovali a snažili se zbohatnout třeba i vydíráním a krádežemi. V nejvyšších úřadech převládali katolíci, což protestanté nelibě nesli. Neoblíbený Matyáš se při svém zvolení králem zavázal dodržovat všechny zemské svobody i náboženskou svobodu dle Majestátu. Čeští stavového navíc požádali o přiznání práva konat krajské sjezdy bez zvláštního královského povolení, kdykoliv shromažďovat vojsko k obraně a též stvrdit konfederaci mezi stavy zemí koruny české a stavy dalších zemí podunajské monarchie. Císař reagoval na tyto požadavky pouze neurčitými sliby. 

V politice vůči stavům se Matyáš na doporučení hlavního rádce biskupa Klesla vydal nejjednodušší cestou a nesvolával je, tudíž jim ani nemusel odpovídat na stížnosti a odmítat jejich žádosti. Ale tento postoj měl i své stinné stránky. Bez stavů nemohl císař vypisovat zemské daně, ani vybudovat vojsko proti Turkům. Tři roky po korunovaci tedy musel ustoupit a svolat zemský sněm. Ten se sešel v katolickém královském městě Českých Budějovicích, neboť v Praze zuřila černá smrt.

Zbytečný sněm v Linci 

Matyášovi spolupracovníci nepatřili ke zkušeným politikům ani skvělým vyjednavačům. Českým stavům sice dopředu nic neslíbili a o jejich žádostech z roku 1611 se nezmiňovali, nicméně nedokázali využít nevraživosti mezi představiteli měst a šlechty. Od Klesla a dalších představitelů katolické strany samozřejmě nikdo neočekával, že by za ústupky protestantských stavů nabídli prohloubení náboženské svobody. Stavové navíc pojali podezření, že pokud by povolili daně a císař shromáždil velké vojsko, mohlo by místo proti Turkům táhnout proti českým stavům. Proto nikoho nepřekvapilo, že stavové na počátku roku 1614 císařovy požadavky odmítli. Teprve za slib, že bude svolán generální sněm ze zástupců všech zemí koruny české, na němž se bude jednat o jejich žádosti, povolili císaři vybrat daně na tažení proti Turkům. 

Jenže biskup Klesl se generálního sněmu bál jako čert kříže, proto se mu pokusil vyhnout tak, že svolal představitele jednotlivých zemí do hornorakouské metropole Lince. Hodlal shromáždit loajální poddané, kteří nebudou ve svém domovském prostředí, proto ochotně schválí vypsání daní. V této věci se však přepočítal. Vůdce umírněné opozice Žerotín na sněmu jménem moravských představitelů prohlásil, že se dostavili pouze s omezeným mandátem, mohou tedy pouze vyslechnout panovníkovy návrhy. A ostatní delegace učinily totéž, čímž jednání sněmu zkrachovalo.  

Zmar opozice

Po neúspěchu v Linci byl tedy vídeňský dvůr nucen svolat generální sněm českých zemí, který se sešel se v Praze v roce 1615. Biskup Klesl na něm jménem panovníka odmítl požadavky stavů z roku 1611 a požádal o schválení pravidelné roční berně ve výši 800 000 zlatých na dalších pět let dopředu. Navíc chtěl další prostředky na uhrazení panovníkových dluhů. Katolické panstvo se postavilo za panovníka, naopak jednotlivé země se v mnoha otázkách nedokázaly shodnout na jednom řešení. Jednotní nebyli ani protestanti. Například luteráni těžce nesli, že Majestát prospěl především jednotě bratrské. Z těchto důvodů opozice selhala a Matyáš triumfoval. Stavům se dostalo jen neurčitých slibů, zato přišli na pět let o jediný nástroj, který jim umožňoval skutečně ovlivňovat politiku.

V roce 1617 se navíc Matyášovi podařilo zajistit korunu pro arcivévodu Ferdinanda Štýrského, ačkoliv čeští stavové předtím sázeli na možnost volby jiného kandidáta. Klesl ovšem tentokrát neselhal, když počítal s podporou katolického panstva. Protestantským představitelům neváhal vyhrožovat, že ti, co budou bránit Ferdinandovu přijetí, si mají opatřit dvě hlavy, aby jim alespoň jedna zůstala. Dále se zmínil, že by takové vzpurné šlechtice mohly postihnout konfiskace majetku nebo dokonce prohlášení za rebely, což by je vystavilo ještě tvrdším postihům.

Noví místodržící

I proto se žádný odpor nekonal. Čeští stavové přijali v červnu 1617 za českého krále agilního katolíka Ferdinanda Štýrského téměř jednomyslně, proti byli pouze dva šlechtici. Na nového následníka trůnu začali spoléhat katoličtí radikálové a těšili se, až protestantům „zatopí“.

TIP: Zase se házelo z oken: Proběhla Třetí pražská defenestrace

Na přelomu let 1617 a 1618 předal unavený Matyáš správu Českého království jedenácti vybraným nejvyšším úředníkům, královským radům a zemským soudcům, z nichž byl ustaven sbor místodržících. Protestantská opozice pochopila, že si již nemůže dovolit další ústupky. Začalo se schylovat k velkému konfliktu.