Komunikace madagaskarských lemurů naznačuje, jak a proč začali zpívat lidé

Lemuři indri žijí v deštných pralesích na východě Madagaskaru, v malých skupinkách zahrnujících rodiče a 2–3 potomky. Velmi sociální zvířata spolu komunikují pomocí písní, podobně jako ptáci či velryby. Jednotlivé rodiny mají vlastní „písně“, jimiž pravidelně ohlašují svou přítomnost: Po úvodním zakřičení následuje řada kvílivých zvuků. Lemuři se takto dorozumívají v rámci své skupiny, ale odpovídají také jiným; méně hlasitými zvuky pak vyjadřují strach či upozorňují na predátora. Jejich křik se nese až na vzdálenost tří kilometrů a domorodci z něj mají respekt. 

Předčí i zpěvné ptáky

Nejpozoruhodnější je však na lemuřím zpěvu rytmus, díky němuž se jejich zvuky nápadně podobají lidským písním. Vědce z anglické University of Warwick to zaujalo natolik, že zahájili dlouhodobou studii s cílem odhalit případné zákonitosti. Od roku 2005 sledovali 51 volně žijících indriů a zkoumali 820 různých písní. Objevili tak v jejich komunikaci tzv. izochronii neboli rovnoměrnost, kdy je každý interval mezi zvuky stejný. Vzniká tím přirozený vzorec či rytmus, například jako u tikání hodin nebo metronomu.

Izochronie představuje charakteristickou vlastnost naší hudby, zahrnovala ji však i každá jednotlivá píseň či poplašné volání lemurů. „Popsaný objev je staví do pozice zvířat s největším počtem vokálních rytmů sdílených s lidským hudebním repertoárem. Předčí dokonce i zpěvné ptáky a všechny savce,“ popisuje hlavní autorka studie Chiara De Gregorio. Výzkum tak mimo jiné pomáhá potvrdit dlouholetou teorii, že písně ukazují na dávného společného předka druhů. Jak uvedla spoluautorka práce Daria Valente, „daná zjištění […] dokládají, že lze základní prvky lidské hudby vysledovat až k raným komunikačním systémům primátů“.