Incident s Hansem Pichlerem: Zakázaný pohřeb vyvolal v Brně hotový skandál

V obci sužované nekonečnou řadou průtahů vojsk, vypravovaných proti Turkům, se na prahu 17. století vyhrotily vztahy mezi radikalizujícími se tábory rozštěpeného křesťanstva. Jaký potenciál se v těchto rozporech skrýval, se zřetelně ukázalo v květnu 1602 v Brně.

Faráři navzdory

Tehdy brněnský katolický farář Jan Chenetius rázně odmítl, aby bylo na farním hřbitově u sv. Jakuba či na pohřebišti před Veselou branou pochováno tělo zesnulého evangelíka Bernarda Strobla. Chenetiovo nekompromisní stanovisko vzbudilo nevoli šmelcířského cechu, jehož členem Strobl byl. Jeho kolega Hans Pichl, rovněž protestant, neváhal faráři pohrozit násilnou akcí spočívající v tom, že se osobně s pěti či šesti pomocníky vloupe na hřbitov, protože „chtějí krchov, by pak třebas na několiko zámkuov zamčen byl, mocně odevříti a to mrtvé tělo sami pochovati“.

Páter Chenetius o šmelcířově svévoli neprodleně informoval městskou radu. Konšelé nebrali farářovu stížnost na lehkou váhu, zvláště když v Brně nedlouho předtím došlo k nepovolenému pohřbu nekatolického příslušníka bednářského cechu. V souvislosti s Pichlovým extempore se obávali, že pokud se podobným výstupkům nezamezí, může v královském městě dojít k ozbrojeným střetům, a Hanse Pichla proto nechali uvěznit. Oficiálním důvodem jeho zadržení bylo potupení císařského mandátu, takže o jeho osudu neměl rozhodnout nikdo jiný než samotný panovník.

Z vůle císaře a kardinála

Přelom 16. a 17. století byl spojen s nápadnou změnou poměrů v moravských zeměpanských městech. Právě tyto obce se totiž měly stát výkladní skříní rekatolizačního programu císaře Rudolfa II. a nového olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna. Do čela královských a komorních měst měli být nyní dosazováni pouze katolíci a rekatolizační zásahy směřovaly také k odstranění všech projevů lokální náboženské tolerance. K těm patřilo i využívání katolickou stranou spravovaných hřbitovů lidmi jiných vyznání.

V Brně, kde měli evangelíci jednoznačnou početní převahu, byl od roku 1600 uplatňován zákaz jejich pochovávání ve farním kostele sv. Jakuba a na přilehlém hřbitově. Zákaz vzešel od kardinála Ditrichštejna, ale zpočátku byl obcházen s poukazem na to, že rozhodující je výlučně stanovisko světské vrchnosti města, tedy zeměpána. Tomuto výkladu učinil Rudolf II. přítrž mandátem s datem 28. ledna 1602. Konšelům v něm přikázal, ať napříště proti všem novotám ve víře rázně zakročují a s rozhořčením kvitoval, že se část Brňanů odvažuje ve věci pochovávání „bludařů“ stavět olomouckému biskupovi na odpor.

Pohřbívání nekatolíků se tedy v Brně stalo ožehavým problémem. V květnu 1602 spory vstoupily do nové fáze, neboť farář Chenetius již nebránil pouze pochovávání evangelíků u farního kostela sv. Jakuba, ale také na novém hřbitově s kaplí Panny Marie, založeném roku 1580 vně městských hradeb. Brněnským protestantům tak bylo zcela upřeno právo spočinout v areálech městských hřbitovů, chápané jako jeden z klíčových znaků příslušnosti k obci.

Efektní řešení

Při střetu s farářem Chenetiem se Hans Pichl spoléhal na podporu dalších příslušníků šmelcířského cechu a brněnské nekatolické opozice. Jak se ale ukázalo, bojové odhodlání Pichlových kolegů a souvěrců nebylo tak silné, aby dokázali otevřeně vzdorovat světské moci zaštítěné autoritou panovníka. Jejich odvaha se rozplynula, když císař v polovině roku 1602 rozhodl, že má být provinilec vykázán z města. Události však nabraly překvapivý obrat – do kauzy se vložili kardinál Ditrichštejn a moravský nejvyšší komorník Ladislav Berka z Dubé a z Lipé, kteří u Rudolfa II. vyprosili pro šmelcíře milost.

Iniciativa těchto představitelů katolického tábora měla svou železnou logiku. Intervenci totiž předcházel Pichlův přestup k římské církvi. Šlo evidentně o ryze pragmatický, okolnostmi vynucený krok, který nicméně naprosto vyhovoval politice olomouckého biskupa. Přerod evangelického buřiče v poslušného syna katolické církve patřil k efektním výsledkům snah o náboženskou „očistu“ země, které měly nejenom v Brně přinášet ovoce i v dalších letech.