Hospodská bitka s tragickým koncem: Prokopnutý měchýř stál Matěje Bůžka život

Vraždy, případně zabití, nepředstavovaly v barokní době nijak hojné kriminální činy. Zpravidla se jednalo o důsledek nahodilé konstelace osob, které se třeba vůbec neznaly. Takový byl i banální konflikt, který se odehrál v jihočeském městě Soběslavi.

Nevinný začátek

Začátkem února roku 1694 se tu objevila skupinka zámožných sedláků z nedalekého panství Kardašova Řečice. Přišli sem s úmyslem posedět a popít. Vybrali si spíše nenápadný domácí výčep Ondřeje Bůžka. Osud tomu chtěl, že se jednalo o rodný dům jejich budoucí oběti – Ondřejova syna Matěje. Čtveřici mužů tvořili dva rychtáři, Vavřinec Býček a „starý“ Jílek, které doprovázeli Býčkův syn Václav a Jiří Zedník. 

Rozhodující moment pozdější erupce násilí inicioval řeznický tovaryš z Týna nad Vltavou Lorenc Šuster. Přišel za šenkýřkou a poprosil ji, zda by mu neproměnila 6 drobných českých, což bylo asi 18 krejcarů. Šenkýřka mu je ochotně směnila, ale sedlák Býček, zjevně už lehce „opivněný“, považoval za velmi vtipné, když se mu podařilo štůsek mincí shodit ze stolu na zem. Svůj mistrovský pokus dokázal zopakovat, a to hned několikrát. Řeznický tovaryš nakonec dostal své peníze a šel se posadit. Musel však minout Býčkův stůl, a přitom utrousil: „Krásně, ty, starý člověk, v tý příčině jsi blázen.“

Taková slova se samozřejmě nemohla rychtáři líbit. Vstal a strčil do tovaryše, až upadl. Rázem proti sobě stanulo několik mužů: starý i mladý Býček, Jílek a Zedník a proti nim několik tovaryšů. Zatím však chyběla oběť. Výměna názorů mezi skupinkou mužů eskalovala a byla již natolik hlasitá, že vážně narušovala produkci houslisty Vorlíčka. Ten ovšem věděl, že v místnosti je přítomen muž, který má nejen kuráž, ale i potřebnou společenskou reputaci.

Nešťastný syn hostinského

A tak se Matěj Bůžek zvedl od svého piva s úmyslem uklidnit rozvášněné hosty. Ostatně výčep byl v domě jeho otce. První dvojice, která se utkala, byli Bůžek a Zedník. Pro Bůžka to byl „kluk“, počastoval jej tedy evidentní urážkou na cti. Ale jinak se jeho protivník projevil jako mrštný muž: chytil Bůžka za vlasy a vší silou se ho snažil strhnout k zemi. Nebylo přirozeně snadné udržet se vůči takové převaze na nohou; pokud se to dařilo, mohl Bůžek čelit dotírajícím mužům. Zejména zásluhou rychtáře Býčka však nakonec Matěj skončil na zemi – a tu už šlo o život! Kopali do něj a mlátili ho. 

Souboj na život a na smrt dospěl do momentu, kdy Bůžek dostal okamžik k vydechnutí. Pokusil se jej využít, ztěžka dosedl k rozpáleným kamnům a zhluboka dýchal. Kupodivu k němu přišel drachovský rychtář, tedy Jílek, a posadil se vedle něj. Později při výslechu svědkové vypověděli toto: „Je pravda, že nebožtík témuž Jílkovi pravil: Co jste mě udělali? A on mu na to odpověděl, já jsem vás, Matěji, nebil. Načež zase nebožtík řekl: Tys mě nejprve bil.“ S odpovědí nespokojený Jílek se okamžitě rozzuřil a Matěje tak silně udeřil, až spadl z lavice na zem a vykřikl, zcela ochromen bolestí: „Ouvej, již mám dost!“ Pro bytí a nebytí nešťastného muže podle všeho sehrála klíčovou roli skutečnost, že se Bůžek po obdržené ráně sesunul k zemi. Mladý Býček si na něj klekl a hlavou mu mlátil o podlahu. Ani druzí však nezaháleli: „Tloukli, kopali a za vlasy tahali, a s ním, až hrozné bylo, zacházeli.“

Nebožákova smrt

Jedna z místních měšťanek, Dorota Kuklová, zpovzdálí pozorovala Bůžkův boj o život a pronesla jednoduchou, leč pravdivou myšlenku: „To postižený nemůže přežít.“ Matěje se snažila bránit jeho matka a syn, i zde však ukázal Vavřinec Býček svůj nepřehlédnutelný rukopis: starší ženě neváhal vytnout dva pohlavky, o jejichž razanci svědčí i to, že paní roztrhl část oblečení. Útočníci bili a kopali Matěje Bůžka a nakonec jej nechali ležet na podlaze. Poté přispěchali domácí a odnesli nebožáka do sklípku. Jeden svědek si povšiml, že Bůžek má zřejmě prokopnutý močový měchýř: „A více vody držeti nemohl, a tak možné nebylo, aby byl živ zůstal.“

Nečekaná smrt muže, který se v Soběslavi těšil nepochybné vážnosti, uvedla do chodu poměrně komplikovaný proces vyšetřování, který se nakonec táhl přes tři roky. První rozsudek vynesl apelační soud na Pražském hradě dne 27. července 1695. Vavřinec Býček, jeho syn Václav a starý Jílek „pro spáchaný mord nad Matějem Bůžkem“ dostali přísný trest. Vavřinec Býček měl být sťat mečem, jeho syn Václav „zaživa vzhůru dolů kolem lámán, do něho vpleten, a tak do povětří vyzdvižen býti“; starý Jílek dostal rok nucených prací.

Tím však případ zdaleka nekončil. Z Vídně přišel návrh, aby odsouzení podle Obnoveného zřízení zemského zaplatili vdově a sirotkům po Matějovi Bůžkovi peněžní pokutu ve výši 300 kop grošů českých, neboli 600 kop grošů míšeňských. Kníže Schwarzenberk však nejevil pro takové řešení valné nadšení. Přišlo také několik žádostí o milost. Císaře Leopolda I. o ni prosila také Býčkova rodina. Vyjádřil se i inspektor řečického panství Flaxius, který se rovněž přimlouval, aby odsouzení dostali milost. Čas se vlekl, vše postupovalo nezvykle pomalu i na poměry oné doby. Teprve v červenci roku 1697 padl konečný verdikt. Potvrdil trest pro uvedené pachatele, jen mladý Václav Býček měl být „hladce“ popraven mečem, takže byl ušetřen lámání kolem. Případ, ke kterému došlo o soběslavském jarmarku roku 1694, tedy nalezl vyústění až o tři a půl roku později.