František I. Francouzský: Rytířský král, který přivedl zemi na pokraj zhroucení

14. září 1515 došlo ke slavnému vítězství francouzského krále nad Švýcary u Marignanu. František I. plný elánu a sil dva dny po 21. narozeninách a v prvním roce své vlády porazil papežovy spojence pár kilometrů od Milána. Předtím však s třicetitisícovou armádou a šedesáti bronzovými děly ztekl Alpy, čímž napodobil obdivuhodný výkon dávného Hannibala. Avšak jeho vojenské úspěchy neznamenaly trvalé výdobytky.

K vládě nepředurčen

František z Angoulême se narodil na zámku v Cognaku, západofrancouzském městě známém svou brandy, 12. září 1494 Luise Savojské a Karlovi z Angoulême, bratranci vládnoucího krále. František nebyl rodem předurčen k získání trůnu, ale ve vládnoucí větvi postupně vymírali dědicové, a tak se roku 1499 stal vévodou z Valois a získal titul Monsieur le Dauphin. Roku 1514 si vzal za manželku dceru krále Ludvíka XII., Klaudii, vévodkyni Bretaňskou, a po Ludvíkově smrti, 1. ledna 1515 se stal králem Františkem I.

Za vlády jeho předchůdců vedla Francie dlouhou sérii válek s Itálií. Do země se tak dostaly nové, renesanční myšlenky, které ovlivnily následníkovu matku i jeho učitele. Ti mladému šlechtici vštípili hlubokou lásku k této zemi. František získal vzdělání v aritmetice, zeměpisu, gramatice, historii a jazycích – zvládl hebrejštinu, italštinu, latinu či španělštinu. Bral lekce v jezdectví, tance a hudby. Jeho vášní byla lukostřelba, sokolnictví, lov, tenis a boj. Četl filozofické a teologické spisy, obdivoval umění, literaturu, poezii a vědu a velmi ho ovlivnil humanismus.

Po prababičce Valentině Visconti zdědil František nárok na vévodství milánské, a proto se na počátku vlády rozhodl vytáhnout na zmiňovanou válečnou výpravu proti Švýcarům okupujícím oblast Milána. Jeho jednání bychom také mohli považovat za formu odvety za předchozí italské války, v nichž Františkovi královští předchůdci ztratili některá území. 

Na Miláno!

Po přechodu Alp Františkovi vojáci zajali papežského velitele i s jeho jednotkou. To znervóznilo papeže a jeho švýcarské spojence natolik, že uzavřeli s Františkem dohodu. Ovšem nově příchozí čerstvé posily ji nerespektovaly a u Marignana zaútočily. S podepsanou smlouvou Francouzi neočekávali boj. František si údajně právě zkoušel ve svém stanu novou zbroj, když mu přišel zvěd referovat o příchodu Švýcarů. Francouzská armáda se urychleně rozdělila na tři části: pravé křídlo vedl vévoda z Bourbonu, středu velel král a levému křídlu vévoda z Alençonu. František mohl spoléhat na svá děla, proslulou Černou legii německých lancknechtů a na jednotku rytíře Bayarda, jednu z nejlepších v Evropě. Švýcarské vojsko bylo méně početné a nemělo děla. Ovšem v předchozích letech vyhrávalo mnoho bitev taktikou rychlého útoku i nad silnějšími protivníky. 

Při západu slunce Švýcaři zaútočili a na nějakou dobu protivníka zmátli, ale francouzská jízda v čele se samotným králem dokázala situaci zvrátit. Temná noc bitvu ukončila, ale již za rozbřesku krutá řež pokračovala se střídavým úspěchem na obou stranách. Francouzům pomohl až pozdní příchod benátských posil. Bitva skončila jasným vítězstvím Francouzů a ziskem Milána a celé Lombardie. Roku 1516 byl podepsán mír se švýcarskými kantony platný až do roku 1798.

Císařské ambice

Po smrti císaře Maxmiliána I. Habsburského (1519) se přirozeným kandidátem na nástupnictví stal Karel I., Maxmiliánův vnuk, španělský král a Františkův velký nepřítel. Zájem projevil také Jindřich VIII. Anglický, vévoda Jiří Saský a František I., který se snažil předejít tomu, aby víc než polovinu Evropy a Nový svět ovládal habsburský panovník. Po vydatném přemlouvání a za velké peníze říšští kurfiřti zvolili Habsburka, jehož papež korunoval na Karla V. 

Františkovo království bylo obklopeno Karlovou říší a jediným manévrovacím prostorem se staly rozdrobené italské městské státy. A tak se opět rozhořely další italské války, v nichž Francie ztrácela. Na stranu císaře se přidal i papež.

Roku 1524 František opět překročil Alpy, znovu dobyl Milán a rozhodl se vytáhnout na Pávii, kterou část zimy obléhal. Ve tři hodiny ráno 24. února 1525 oslabené císařské jednotky začaly útočit na Francouze, aby demoralizovaly útočníky a mohly se stáhnout do bezpečí. Francouzské dělostřelectvo a jízda sice útok odrazily, ovšem za cenu toho, že se jízda vzdálila od pěchoty a navíc byla zaklíněná v lese bez možnosti se bránit. Císařští tak snadno mohli výkvět francouzských válečníků pobíjet.

František udatně bojoval, ale jakmile pod ním padl kůň, musel se vzdát. Francouzské jednotky, které ztratily 10 000 mužů, se stáhly do Milána a královský vězeň byl převezen do Španělska. Tady jej drželi až do 14. ledna 1526, dokud nebyla podepsána Madridská dohoda, která mimo jiné stanovovala, že se francouzský král vzdá svých nároků v Itálii, Flandrech i Artois, odevzdá Burgundy, pošle své dva syny jako rukojmí na španělský dvůr a vezme si za ženu Karlovu sestru Eleanoru. František byl v té době již vdovcem.

Protože dohodu považoval za vynucenou, zahájil potom další válečná tažení v Itálii, která dočasně ukončil mír v Cambrai v srpnu 1529. Říkalo se mu také dámský mír, protože jej uzavřela Františkova matka s císařovou tetou Markétou Habsburskou. Ani v Cambrai lehce zmírněné podmínky Madridské dohody nebránily Františkovi ve válčení pokračovat. Jeho celoživotní osobní antipatie vůči Karlovi stály na počátku mnohaletého nepřátelství mezi Habsburky a Francií.

Sultánův spojenec

Francouzský král hledal spojence proti Karlovi všude, i ve střední Evropě – Polsku a Uhrách. Za jeho uvěznění ve Španělsku se situace ještě přiostřila a Františkova matka Luisa Savojská zahájila vyjednávání s osmanským sultánem Sulejmanem Velikým. František potom podporoval Sulejmana ve vojenských akcích proti Karlově říši jak ve Středozemí, tak ve střední Evropě, kde Turci ohrožovali Vídeň a částečně ovládali Uhry. Vzpomeňme na bitvu u Moháče 29. srpna 1526, kde zemřel český a uherský král Ludvík Jagelonský a na jeho místo nastoupili Habsburkové. 

Francie obdržela jako první křesťanská země výsadu svobodných obchodních plaveb v tureckých vodách a v podstatě získala obchodní monopol v Orientu. Francouzi mohli v Osmanské říši praktikovat svou víru a cestovat na křesťanská svatá místa. Sultán také poskytoval Francii výraznou finanční podporu. „Nemohu popřít, že si přeji vidět Turka mocného a připraveného k válce, ne kvůli němu samému – on je nevěřící a my jsme křesťané – ale kvůli oslabení síly císaře,“ napsal František I. benátskému vyslanci roku 1531.

TIP: Úsvit rodu Habsburků: Co obětoval Ferdinand I. pro českou korunu?

Tehdy také začal finančně podporovat Šmalkaldský spolek, alianci protestantských knížat uvnitř římskoněmecké říše, čile zabírající půdu a vyhánějící biskupy a katolická knížata. Výrazně tím napomohl šíření protestantského náboženství Evropou. Teprve když císař Karel uzavřel s Františkem jedno z dílčích příměří, mohl snadno porazit byť početnější, ale nejednotné šmalkaldské vojsko (1547). Bratření francouzského „nejkřesťanštějšího krále“ s Osmany i protestanty, hnané osobní záští proti císaři, vyvolaly v katolické Evropě obrovské pobouření.

Dny Františka I. byly na jaře 1547 sečteny. Zemřel na svém zámku Rambouillet a byl pohřben po boku své první ženy Klaudie Francouzské.