Dva světy v jedné zemi: Katolíci a protestanti v Čechách
Reformace uspěla také v českých zemích a k reformovaným církvím se hlásila naprostá většina obyvatelstva. Katolíci tedy byli jednoznačně v početní menšině
Okolo roku 1600 tedy v Čechách a na Moravě žily vedle sebe dva různé světy, dvě odlišné kultury.
Rozděleni ve víře
Na jedné straně stála menšina radikálních katolíků, kteří měli podporu panovníka, jenž je od roku 1599 systematicky prosazoval do úřadů. Tito lidé dostali solidní vzdělání, procestovali jižní a západní Evropu, obdivovali se kultuře katolického středomořského světa a po návratu z kavalírských cest se cíleně usazovali v palácích v Praze, aby byli neustále u dvora císaře a mohli prosazovat své názory rychle do praxe. Využívali toho, že reformovaná náboženství nebyla v českých zemích oficiálně povolena a dařilo se jim tedy zejména Jednotu bratrskou a její příslušníky značně perzekuovat. V roce 1602 dokonce prosadili obnovení jejího zákazu. V čele katolíků stál mocný nejvyšší kancléř Království českého, jímž byl od roku 1599 Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, pomáhali mu ale i Jaroslav Bořita z Martinic, posléze také konvertita Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a celá řada dalších osob.
Stranu protestantskou představovali především novoutrakvisté, kteří se blížili luteránům, a Jednota bratrská, v níž sílil vliv kalvinismu. Na počátku 17. století stáli přes svou početní většinu v jasné defenzivě. Byli vychováváni v tradici tolerantního soužití s ostatními, ovšem i oni poznávali na svých cestách po západní a střední Evropě, že přichází jiná, bojovnější doba. Jejich prvořadým politickým cílem se stala legalizace české konfese, ovšem to se jim moc nedařilo, protože byli vytlačováni z nejvyšších úřadů. Řada z nich navíc preferovala venkovský životní styl a do Prahy přijížděli jen tehdy, když zasedal zemský sněm, a to bylo čtyřikrát ročně. Jen na této platformě, kde se přijímaly zákony, ovšem mohli dosáhnout požadovaných změn, proto sněmovní jednání nezanedbávali. Největší autoritě se mezi nekatolíky v Čechách těšil stárnoucí Petr Vok z Rožmberka, jenž ale po roce 1603 do Prahy už nikdy nepřijel. Fakticky se tedy prosazovali jako mluvčí nekatolíků Václav Budovec z Budova, Jáchym Ondřej Šlik z Holejče a Pasounu či Jan Jiří ze Švamberka.
