Dějiny očima sedláka: František Jan Vavák po sobě zanechal jedinečný letopis

Pozdější československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk vydal na konci 19. století zásadní dílo nazvané Česká otázka, v němž se zamýšlel nad místem Čechů v historii. Podle něj tvořila hlavní osu dějin národa skupina protestantských osobností jako Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský či František Palacký, které do světa vnášely humanitní ideály. Dílo těchto vynikajících mužů mělo tvořit páteř češství a také vybojovávat národu jeho místo ve světě. 

Proti této tezi se vymezila skupina historiků v čele s Josefem Pekařem. Ten proti Masarykově tezi o protestantském charakteru Čechů postavil jinou tradici – skutečný pilíř současného národa totiž podle něj netvořili středověcí filozofové, ale katolický selský lid 18. a 19. století. Jako jeden z příkladů uváděl Františka Jana Vaváka, rolníka a rychtáře v Milčicích. Ten ve svých rozsáhlých pamětech zachytil období tereziánských a josefínských reforem i francouzských revolučních válek právě očima konzervativního věřícího venkovana. 

Sedlák chalupníkem, chalupník sedlákem 

Rodová historie Vaváků odkazovala k dlouhé selské tradici a sám František Jan se domníval, že jeho předkové byli dokonce rytířského původu (což neodpovídalo skutečnosti, dle všeho šlo o takzvané dvořáky, tedy privilegované poddané). Vavákův děd Jiří přišel do Milčic roku 1676, kdy zde zakoupil poddanský statek, hospodu a řeznický krám. Rodina se rychle vyšvihla mezi elitu obce a zaujímala čelná místa ve funkcích vrchnostenské správy – otec Františka, Jan Antonín například vedl hospodaření Milčic a uváděl se jako vesnický „konšel“. Vavákům se také dlouho vedlo dobře ekonomicky, díky čemuž mohl jeden bratr známého písmáka Florián odejít na studia do Prahy (bohužel již roku 1753 zemřel), kdežto druhému Jiřímu otec zajistil dědičnou rychtu ve Lstiboři.

Sám František Jan se však narodil roku 1741 do velmi neklidné doby. Během slezských válek zrekvírovali jeho otci koně Prusové a nedlouho poté rodinný grunt poprvé vyhořel. Roku 1748 zasáhla dobytek v kraji morová epidemie a Vavákové přišli o 18 krav, načež o dva roky poté statek znovu vyhořel i se stodolami a desítkami kusů dobytka. Rodina se ocitla v obtížné situaci, musela prodat většinu polností a přestěhovat se do malé chalupy. 

V této době šlo o významný sociální sestup. Zpátky na vyšší příčky společenského žebříčku pomohl Františkovi až sňatek s dcerou místního sedláka Václava Poupy Barborou. Ten mu poté, co se tchán stal rychtářem zajistil významnou pozici v místní správě, když dohlížel na obecní jmění i vedení místních prací, jako byly opravy cest či stavby mostů. Po smrti starého Poupy roku 1778 pak zdědil jeho rozlehlý grunt a rok na to se stal rychtářem. V této době tak v necelých 40 letech představoval nejvýznamnější osobu v Milčicích. 

Víra a národ 

Zásadních vlivů, které poznamenaly Vavákovo dílo lze najít hned několik. V první řadě šlo o válečnou zkušenost. Jeho rodnou vsí se hned několikrát prohnala pruská i rakouská vojska, a on sám se v jinošském věku stal svědkem vojenských střetnutí. Již v 17 letech, roku 1758, tak vzniklo jeho první dílko: veršovaný popis bitvy u Kolína, která se odehrála o rok dříve. Selský synek se zde jednoznačně ztotožnil s rakouskou armádou jakožto „vojskem naším“ a nezapomněl zdůraznit ani boží pomoc, které se císařským během střetnutí dostalo. To již naznačuje druhý vliv, kterým se stala hluboká katolická zbožnost provázející jej po celý život. 

Ta se projevovala již mládežnického věku. Když například na začátku 60. let 18. století prováděl formanskou činnost pro rakouskou armádu postupující do Slezska, nezapomněl navštívit hrob arcibiskupa Arnošta z Pardubic v Kladsku. Roku 1763 zase cestoval do Prahy, aby se zúčastnil slavnostní mše při příležitosti jmenování nového českého primase Antonína Petra Příchovského, roku 1779 se v metropoli účastnil oslav 50. výročí svatořečení Jana Nepomuckého.

Právě pouť do Prahy pak symbolizuje třetí významný vliv, a tím bylo jeho vlastenectví a láska k národu. V metropoli navázal milčický sedlák řadu kontaktů hlavně mezi vlastenci – spřátelil se třeba s nakladatelem a novinářem Václavem Matějem Krameriem – a duchovenstvem, do Prahy se osobně vydal také při příležitosti korunovací Leopolda II. (1790–1792) a Františka II. (1792–1835) českými králi. Druhý zmíněný mu dokonce udělil audienci na Hradě, kde krátce rozmlouvali o vesnickém životě. 

Tento úzký vztah k vlasti jej pak přivedl i k dějepisné a písmácké činnosti. Vavák si udělal seznam českých králů i českých a moravských biskupů, četl Hájkovu kroniku a knihy Adama Daniela z Veleslavína. V roce 1770 pak přistoupil k zásadnímu kroku a začal sám zapisovat místní i dějinné události. Při této činnosti nakonec vytrval bezmála půl století. Milčický rychtář nakonec zemřel 15. listopadu 1816 v obci, kde se narodil a kde strávil naprostou většinu svého života. 

Paměti konzervativce 

Vavákovo dílo samotné má několik vrstev. Kronikář často kompiluje cizí knížky (a dokazuje tak na sedláka úctyhodnou sečtělost), případně se odvolává na zprostředkované zprávy. Tu historicky nejcennější ale představuje jeho zachycení událostí na lokální úrovni obohacené o jeho vlastní úvahy a myšlenky. Získáváme díky tomu pozoruhodnou sondu do uvažování vesnického obyvatelstva druhé půle 18. a začátku 19. století. 

Vavák zásadním způsobem reflektuje například osvícenské reformy Josefa II. (1780–1790) – se kterým se mimochodem měl příležitost rovněž osobně setkat. Některé z nich bez obtíží přijal, jako například reformu katastru, jíž se s ohledem na svou funkci i zeměměřičské dovednosti také aktivně účastnil. K velké části z nich se však stavěl vyloženě nevraživě, což vycházelo z jeho v zásadě konzervativního světonázoru, který sám shrnul: „Tuším, my, sedláci abychom jen zůstali při starém. My máme naše pole stará, ba právě stará – mějme taky starou víru. Na ta pole svítí staré slunce, starý měsíc – nechtiž náš rozum osvěcuje staré umění starých otců a staré církve.“ 

V souladu s touto filozofií se negativně postavil třeba k josefínskému úsporném nařízení o pohřbívání zesnulých bez rakví. V roce 1786 na to konto ve svých pamětech zaznamenal: „Od dne 2. ledna v hradeckém kraji žádný víc mrtvý v truhle pohřben býti nesměl…Mnoho jiných smutných příběhů onde i onde stalo se, jako že při tom bez truhly zahrabávání úmrlci krev z úst hojně se vylila, oči na tvář vylezly, žebra praštěla a lámala se a tak dále. Bylo by o tom dlouho psáti.“ Pranic se mu samozřejmě nelíbily ani další novoty, jako například rušení klášterů. 

Odpor ke „kacířům“ 

Jakožto přesvědčenému katolíkovi ležela Vavákovi zvláště v žaludku protestantská vyznání. Sám na jejich adresu napsal: „…kacíři jsou jako ještěrky, kteréžto když se roditi mají, vyžerou se a vykousají z břicha matky své, matka pak umříti musí a tak života mladých jest smrt starých, tolikéž oni jedni z druhých se vyžírají a vykousávají a při plodu mladých staří hynou, a toť i písmo svaté mluví, že přestupníci ze zlého v horší upadají. Ale nebudu o tom již déle šířiti, neboť já povolaný k pluhu jsem.“ 

Vyhlášení Tolerančního patentu roku 1781 pak vnímal jako nepochopitelnou zradu a v prvních chvílích se jej snažil interpretovat jako dokument vydaný pouze pro cizince. Když pak začaly od katolické církve odpadat někteří Vavákovi sousedé, nesl to velice těžko a ve svých pamětech na nich nenechal nit suchou: „Když pak po Vánocích duchovní pastýři po koledě chodili, někde je do stavení ani pustit nechtěli, zavřevše dveře před nimi. Mnozí zas krucifix políbit aneb poklonu učinit se zpěčovali. Obrazy také po domích svých mající do pecí metali a pálili, neb je na padrť roztloukli, ale nákladnější raději katolíkům prodávali, a tak jim hned ta víra peněz přidávala…“ Spory mezi katolíky a protestanty později vedly i k zásadnímu narušení soužití v jeho obci Milčicích.

Ilumináti ve Francii 

Již v pokročilejším věku zastihla milčického rychtáře roku 1789 velká francouzská revoluce a s ní spojené nové války. Ze své pozice rychtáře se podílel na shánění dobrovolníků pro armádu, ale s Francouzi také tvrdě zúčtoval ve svém díle. Vinu dle něj nesli především osvícenci, kteří zbořili staré řády a uvrhli lid do bídy války. „Ti slovou ilumináti, dle jejich rozumu všecko prý od počátků bylo sprosté a hloupé. Všecka starodávná práva, ustanovení, řízení, vláda a panování, staré instituty, založení a obyčeje a co víc všecka náboženství… jest u nich hloupé a sprosté bláznovství.“ 

Diskontinuita a násilné odstřihnutí se od starých tradic a obyčejů vedlo podle něj v zemi k výbuchům svévole, násilí a anarchie. Svoboda se podle něj stala svobodou loupení a vraždění. „Vyhlásili přefalešnou svobodu a republiku po celé zemi, vyhlásili komisaře do měst a s nimi také gilotinu. Svým zlým a nenasytným žádostem uzdu pustili a co chtěli svobodně páchali.“ Zlovůli revolucionářů přičetl také hlavní vinu za rozpoutání války a všestranně varoval před jakýmikoliv sympatiemi vůči nim. Pokud by se jim snad podařilo zavést revoluční pořádky i u nás, vedlo by to k mravní i hospodářské katastrofě a pravděpodobně také k zániku českého národa. 

V době napoleonských válek pak po sobě také zanechal úsměvně znějí veršovanou vzpomínku na pobyt ruských vojsk v kraji. „Těch Rusů, našich hostí, již máme všichni dosti. Jestli tu dlouho budou, učiní zemi chudou, an prve málo měla, neb všechna zhubeněla skrz tak dlouhý čas vojny a živení lid zbrojný. Kdo ty Rusy trochu zkusí o škodách povídat musí.“

Vavákův svět se dnešnímu čtenáři může zdát až příliš konzervativní a bigotní. Je to ale svět prostého sedláka, který se hlavně vlastní pracovitostí a pílí domohl slušného postavení i úctyhodného vzdělání. Jeho dílo je jedinečnou sondou do uvažování českého venkovského lidu na počátku moderní doby.