Budou berně, bude víra: Licitování šlechty a císaře o českou konfesi

Habsburk patřil k tomu druhu lidí, co mnohem víc slibují, než mohou a chtějí učinit. Jeho éra byla plna lákavých příslibů, fakticky však viditelné změny nepřinesla, a pokud ano, tedy úpadek královské moci, a rozčarování těch, kdož do Maxmiliána vkládali své naděje. 

Licitování o českou konfesi

„Roku 1575 byla po vážných změnách a dlouhém jednání schválena na úplném sněmě proslulá konfese, známá pod jménem konfese česká,“ píše Ernest Denis. Byla sepsána s patrnou snahou, aby se co možná vyhnula sporným otázkám. Slůvko „konfese“ znamená vlastně víru čili vyznání. Bylo to skutečně společné vyznání víry. Podílela se na něm luteránská, novoutrakvistická a bratrská šlechta v Českém království. I kvůli účasti tolika různých vyznání obsahuje dokument řadu rozporuplných článků, měl se však stát základnou pro nezbytné usmíření mezi frakcemi protestantů.  

Stavové žádali, aby král konfesi uznal a svým podpisem potvrdil její platnost. Všem připadalo, že by Maxmilián nemusel mít nic proti. Vždyť konfese v mnohém vycházela vstříc jeho koncepci náboženské tolerance. A byla tu ještě jedna věc: král potřeboval od sněmu vymoci berně a současně chtěl prosadit potvrzení svého prvorozeného syna Rudolfa za svého zástupce. Takže všechny trumfy byly v rukou protestantských Čechů, nebo to tak aspoň vypadalo.

Skutečně se licitovalo jako v mariáši: jestliže povolíte vy, povolím i já, až nakonec to byl Maxmilián, kdo povolil jako první. Berně budou, Rudolf bude – v tom případě i konfese může být. Zbývalo jen podepsat, jenže to Maxmilián neudělal. Sice slíbil, ale jenom ústně. Jakýkoli souhlas písemnou formou odmítl pod záminkou, že tak učiní později. Ale sotva přejel zemské hranice, svůj ústní slib odvolal, zakázal šíření konfese tiskem a hned nato vydal dva mandáty proti novotám v náboženství.