Bojovali za impérium: Jak vypadal nábor do britské armády za Velké války (1)
Britské ozbrojené síly si za první světové války prošly několika fázemi – od profesionální armády přes dobrovolníky až po povinnou službu. Ačkoliv se mnoho mužů nejprve odvodům bránilo, miliony jich nakonec za svou vlast bojovaly
Velká Británie po staletí sázela na profesionální ozbrojené síly relativně malého rozsahu a v okamžiku vypuknutí Velké války pravidelná armáda čítala jen 247 000 mužů. Londýn dále počítal s 300 000 záložníky a s dobrovolníky sloužícími na částečný úvazek v takzvané teritoriální armádě (svazky organizované jednotlivými hrabstvími, jež měly posílit královskou armádu, aniž by vláda musela přistoupit k odvodům). Celkem regulérní formace zahrnovaly šest pěších divizí dislokovaných na ostrovech, čtyři v zámoří a jednu jízdní.
Zástupy dobrovolníků
Teritoriální formace nabízely dalších čtrnáct divizí, ale ministr války Horatio Kitchener je považoval za nedostatečně vycvičené. Profesionální armády si naopak cenil a domníval se, že by neměla vykrvácet na bitevním poli, ale zapojit se do výcviku rozsáhlejší síly budované na dobrovolnickém principu. Nesdílel všeobecný optimismus ohledně krátkého trvání války a hodlal postavit až 70 divizí, čímž by se britské vojsko dostalo na úroveň francouzských a německých ozbrojených sil.
Když úředníci vyzvali Brity k dobrovolnému vstupu do armády, stanovili si za prvotní úspěch získání 100 000 vojáků. Zájem překročil všechna očekávání a během dvou měsíců se přihlásil pětinásobek. Mezi dobrovolníky se skrývaly i tisíce chlapců, kterým ještě nebylo osmnáct let a lhali o svém věku nebo se zapisovali pod falešnými jmény.
Prapory kamarádů
Náboráři jejich finty prohlédli, ale ve většině případů raději přivírali oči. Při budování dobrovolnické armády uposlechl Kitchener rady generála Henryho Rawlinsona, že muži budou mít větší motivaci narukovat, pokud budou sloužit s kamarády a kolegy. S toutéž myšlenkou přišel i Edward Stanley, hrabě z Derby, jenž v srpnu 1914 promluvil k obyvatelům Liverpoolu: „Pojďme vytvořit prapor, v němž budou přátelé z jedné kanceláře bojovat bok po boku za slávu Anglie a za dobrou pověst našeho města.“
Během tří dnů se do liverpoolského batalionu přihlásilo 1 500 nadšených mužů a Kitchenerovo ministerstvo výzvu rozšířilo na celou zemi. Do služby se hlásilo kompletní mužské obyvatelstvo řady vesnic, zaměstnanci továren nebo fotbalové týmy. Kampaň položila základy proslulých praporů kamarádů (pals battalions) a Stanley se stal generálním ředitelem pro nábor.
Úvahy o odvodech
Přesto se takzvaná Nová armáda rodila pomaleji, než bylo potřeba, a ministrem požadovaných 92 000 rekrutů měsíčně se nedařilo dosáhnout. Navíc takřka 40 % zájemců musely úřady ze zdravotních důvodů – většinou kvůli podvýživě – odmítnout. Také výcvik a vystrojení zabraly dlouhé měsíce, a proto časovou mezeru mezi nasazením původní regulérní armády (takřka zničené v úvodních krvavých bitvách) a dobrovolnických divizí musely vyplnit teritoriální síly. Jejich vojáci byli oficiálně zodpovědní výhradně za obranu ostrovů a generalita je bez jejich souhlasu nesměla vyslat na kontinent či do zámoří.
Dokončení: Bojovali za impérium: Jak vypadal nábor do britské armády za Velké války (2)
Mnoho příslušníků Territorial Force se ale hned začátkem války k zahraniční službě dobrovolně přihlásilo, čímž monarchii vytrhli trn z paty. Za této situace se v politických kruzích stále bouřlivěji debatovalo o zavedení povinných odvodů. Šlo o velmi horké téma a proti se stavěli především liberálové v čele s ministerským předsedou Herbertem Asquithem. Teprve v létě 1915 úřady neochotně přistoupily k opatření, jež na ostrovech dosud nemělo obdoby – podle nového Národního zákona o registraci stát evidoval osobní údaje o každém muži ve věku 18–41 let.
