Geniální Leonardo: Byl da Vinci vizionář, nebo rafinovaný plagiátor?

Leonardo da Vinci se sám označoval za „nevzdělance“ a „tovaryše zkušeností“. Myslel tím, že byl samoukem, nikdy se pořádně nenaučil latinsky, vědomosti nečerpal od učitelů, ale z knih v italštině či od různých umělců a vědců. Po celý život ho však hnala vpřed velká zvídavost, pracovitost, vynalézavost, nadšení z přírody a skvělý pozorovací talent.

Fascinace nemožným

Vedle umělecké tvorby v oblasti malířství a sochařství, ale i architektury a urbanistiky se mistr z Vinci zabýval anatomií, matematikou, mechanikou, technikou, optikou, geografií a přírodovědou. Též se věnoval hudbě a návrhům divadelních dekorací. Jeho impozantní jevištní scénu pro hru Orfeus tvořil model hory, která se otevírala a uvnitř se nacházelo peklo – tedy ráj římského boha podsvětí Pluta. Autor své dílo popsal slovy: „Když se otevře Plutův ráj, ať se objeví ďáblové s pekelným křikem. Bude tam Smrtka, Kerberos, plačící nazí amorci a skutečně různobarevné plameny […] tančící kolem dokola.“

V letech 1478–1518 si Leonardo zapisoval své nápady a postřehy do deníků, zápisníků a maloval do skicářů. Jeho poznámky jsou neutříděné, nahodilé, a často téměř nerozluštitelné a obtížně přeložitelné. Několikrát se rozhodl, že na určité téma sepíše vědecké pojednání, ale nikdy se mu to nepodařilo. Příliš široký záběr zájmů a „fascinace nemožným“ vedly k jisté těkavosti, jež mu bránila mnohá vnuknutí dokončit.

Válečné stroje

Da Vinciho náčrty se často týkají vojenského umění. Dochovaly se jeho projekty válečných strojů k proboření hradeb, různé modifikace střelných zbraní, obří kuše vrhající dělové koule na hradební opevnění či skici trhavých střel, bojových seker, oštěpů, rozkládacích mostů, žebříků pro útoky na hradby, obléhacích strojů s krytými mosty, katapultů a stroje na metání kamenů.

V jeho životopisech se často objevuje skica speciálního válečného vozu taženého koňmi, se složitým soukolím tvořeným dvěma velkými ozubenými koly: První převádělo pohyb na středové soukolí ve tvaru klece a to pak směrovalo otáčivou sílu na soustavy srpů, které nepříteli znemožňovaly přiblížit se k vozu. Jiný oblíbený návrh se týkal důmyslného zařízení, jehož pomocí by se dalo z ručnice ukotvené do země střílet všemi směry. Další vynález se týkal ochrany hradeb před ztečí pomocí žebříků: Vodorovný trám připevněný k hradební zdi byl propojený s pákou a rumpálem, které měly zajistit jeho pohyb směrem ven, a tím i svržení opřených žebříků.

Odvážné, či nefunkční?

Nejznámější da Vinciho vojenský návrh zahrnuje nákres stroje, který připomíná dnešní tank. Nešlo o novou ideu, neboť bojovou formaci zvanou želva používali již Římané a konkrétní představu tanku, pohybujícího se pomocí klik, publikoval italský lékař a vynálezce Guido da Vigevano už v polovině 14. století. Na Leonardově skice čtyři vojáci v uzavřeném povozu na kolech, chráněném silnými dřevěnými deskami, otáčeli klikami, čímž se měl zajistit pohyb vpřed; zatímco další čtyři muži navigovali a stříleli z děl. Na návrhu sice můžeme obdivovat autorovu zvídavost a snahu o kreslířskou přesnost – ale jak by mohla pouhá síla rukou uvést do pohybu mohutný stroj s dělovými hlavněmi a osmi vojáky? Navíc by jeho kola fungovala jedině na ideálně rovné a hladké cestě bez jakýchkoliv překážek, což se v reálné bojové situaci samozřejmě nedalo zajistit. Da Vinci se zkrátka nechal unést svou vizí, a technickou proveditelnost neřešil.

Zajímavý je též velmi komplikovaný nákres vícenásobného hmoždíře spočívajícího na dřevěné konstrukci, na níž bylo v kruhu rozestaveno sedmnáct děl. Lopatková kola uprostřed pak měla umožnit pohyb po vodě – sotva jej však mohla zajistit síla pouhých dvou vojáků. A stejně jako nevymyslel funkční tank, nenavrhl da Vinci ani automobil: Jeho nákres vozíku se třemi koly nemůžeme považovat za návrh auta v dnešním slova smyslu. Jednalo se spíš o divadelní stroj, využívající k pohybu pružiny. V daném případě je sice vynálezce navrhl použít zcela novým způsobem, nicméně v praxi své řešení opět neověřil.

Těžší než vzduch

Leonardo da Vinci je velmi často označován za vizionáře, který přišel s ideou létacích strojů. Po celý život skutečně nadšeně zkoumal let ptáků a zabýval se pohybem. Načrtl kupříkladu jednoduchý padák, kterého se měl letec přidržovat rukama, nebo kluzák s vodorovnou plachtou. Jeho další skica zobrazovala člověka, jenž si na ruce připjal stroj podobný velkým ptačím křídlům, což jednoznačně odkazuje na bájného řeckého stavitele Daidala a jeho syna Ikara. 

Velkou popularitu získal také jeho nákres vzdušného šroubu, který připomínal dnešní vrtulník. Namísto moderních rotujících nosných ploch ovšem zobrazil spirálovitý tvar, známý již u antických vodních strojů. Učenec předpokládal, že je vzduch stlačitelný a má potřebnou hustotu, aby se do něj mohl šroub zavrtat jako do dřeva, zvednout se a letět. Nákres však postrádal návod, jak by se dalo dosáhnout potřebné rychlosti otáčení šroubu a jak by se stroj vznesl do vzduchu.

Průkopník empirie

Všestranně talentovaný da Vinci se sám za vynálezce nikdy neoznačoval. Poznámkové sešity s vysvětlivkami a skici měl výhradně pro soukromé užití. Nebyly určeny k publikování a nejednalo se o rukopisy připravovaných knih. Různí autoři mu přičítají mezi 80 a 300 vynálezy, i když v dnešní době za „standardního“ vynálezce považujeme inženýra, který od skic přejde ke zhotovení prototypů, jež se poté vyrábějí, prodávají a především používají.

Tak daleko ovšem renesanční mistr nikdy nepokročil. Mnohé z jeho návrhů znala již antika, některé převzal od současníků a přidával k nim větší či menší počet vlastních inovací. Problém však vždy spočíval v tom, že drtivá většina objektů z jeho krásně namalovaných skic nemohla v případě sestavení fungovat. Navíc autor, přeskakující od jednoho nápadu k druhému, své nákresy dostatečně nepopsal nebo je ponechal bez komentáře. U mnoha z nich šlo nepochybně o pouhý výplod fantazie či excentrické spekulace, nikoliv o reálný projekt. 

Da Vinci přesto patřil k odvážným průkopníkům vědeckého pozorování a kritického myšlení ve složité a nebezpečné době, kdy církev trvala na dogmatech o stvoření světa Bohem. Napsal o tom: „Zdá se mi, že ty vědy, které se nerodí ze zkušeností a pokusů, jsou pusté a plné chyb, neboť pokus je matkou všech nepochybností a pokusem též skutečná věda končí. […] Přestože v přírodě všechno začíná příčinou a končí zkušeností, my musíme postupovat opačným směrem, tedy začít zkušeností a jejím zkoumáním odhalit příčinu.“ 

Viděné s neviděným

Leonardo nevymyslel novou vědeckou metodu ani se nestal otcem moderní vědy, přesto byl podle Waltera Isaacsona „ztělesněním všestranné mysli, která se snaží porozumět celému stvoření i tomu, jak do něj zapadáme […]. Jeho genialita – jíž se odlišil od lidí, kteří jsou jen mimořádně chytří – spočívala v tvořivosti, v kombinování představivosti s intelektem. Schopnost propojit pozorování s fantazií mu umožňovala, stejně jako dalším tvořivým géniům, dělat nečekané skoky, které spojovaly viděné s neviděným“.

Da Vincimu můžeme nepochybně přiřknout univerzální zvídavost, nikoliv ovšem univerzální genialitu. Tudíž vše, čeho se jeho tvořivá mysl dotkla, nebylo geniálním dílem, nápadem či vizí. Skutečného génia představoval „pouze“ v oblasti malířství. Přesto vynikl i mezi všestrannými učenci a inženýry renesanční Itálie, neboť jen on dokázal namalovat Monu Lisu nebo Poslední večeři.

Zrození moderního kultu

Poprvé da Vinciho jako geniálního umělce zpopularizoval životopisec italských renesančních mistrů Giorgio Vasari v 16. století. O vynálezech se však ve svém chvalozpěvu nezmínil. O tři století později na jeho pojetí navázal francouzský filozof Hippolyte Taine a o velikánovi uvedl: „Na světě snad nenajdeme příklad tak všestranného, vynalézavého génia, který se nikdy neuspokojil, toužil po nekonečnu a nejvyšším zušlechtění.“ 

Nicméně geniálního vynálezce a druhého největšího syna Itálie učinila z Leonarda teprve fašistická propaganda. Prvním synem byl samozřejmě diktátor Benito Mussolini, jenž se inspiroval návštěvou umělcova dlouholetého působiště v milánském zámku a přikázal uspořádat výstavu nazvanou Leonardo da Vinci a italské vynálezy. Ta dávného mistra představila jako nejlepšího inženýra a vynálezce všech dob a dokumentovala obrovskou kreativní sílu, která vždy spočívala v italském národě. 

Zmíněný kult přitom zdaleka nezanikl s fašistickou diktaturou – naopak se ještě rozšiřoval a prohluboval. Publicisté, odborníci i organizátoři výstav nadále nekriticky šířili pověst o nadčasovém vizionáři, jenž údajně vynalezl všechno možné, od vodních lyží až po diferenciál. Tématu se chopili také romanopisci a filmaři a například v dílech Hudson Hawk či Šifra mistra Leonarda zpodobnili da Vinciho coby objevitele výroby zlata nebo strážce Ježíšových potomků.