Zvířata ve válce: Sedm chlupatých válečných hrdinů

Lin Wang: Nezdolný vládce džungle

kdo: slon | žil: 1917–2003

Slon Lin Wang zažil za téměř 90 let na tomto světě skutečně mnoho. Už od roku 1937 bojoval ještě pod svým původním jménem Ah Mei (v překladu „krásný“) na japonské straně čínsko-japonského konfliktu, kdy tahal děla v neprostupných džunglích Barmy. Poté co jeho jednotka utrpěla roku 1943 porážku, se spolu s dalšími 12 slony přesunul k Číňanům, pro něž pak vláčel těžký vojenský náklad až do konce války. Ani tím ovšem jeho služba neskončila. Společně se svými druhy se podílel na budování památníků čínských válečných hrdinů a v roce 1946 vystoupil v cirkusovém představení, jehož výtěžek měl pomoct obětem hladomoru v provincii Che-nan. 

Na rozdíl od mnoha válečných veteránů měl ovšem jeho příběh šťastný konec: Když byl slon osvobozen od služby vlasti, putoval do tchajwanské zoo. Právě tam dostal přezdívku Lin Wang („král lesa“) a potkal i svou budoucí družku. Zemřel v roce 2003 v úctyhodném věku 86 let, a stal se tak vůbec nejstarším příslušníkem svého druhu žijícím v zajetí. Právě jeho dlouhověkost mu vynesla zápis v Guinnessově knize rekordů a také další přezdívku – „Dědeček Lin“. 

Na Tchaj-wanu se stal sympatický chobotnatec miláčkem národa a dodnes zůstává tamním nejslavnějším zvířetem. Jeho fanoušci mu každoročně pořádali velkolepou narozeninovou oslavu a po smrti mu vystrojili stejný pohřeb, jaký mívají nejvýznamnější osobnosti.

Seržant Stubby: Neohrožený čtyřnohý seržant

kdo: pes | žil: 1917–1926

Seržant Stubby – tak se jmenoval pes, kterého zdobilo nejvíc vyznamenání z první světové války, a jediný svého druhu, jenž to dotáhl až na hodnost seržanta. Opuštěného křížence bulteriéra (či bostonského teriéra) našel desátník Robert Conroy v červenci 1917 v kampusu Yale University, kde probíhal vojenský výcvik. Štěně si velmi oblíbil a nechtěl se ho vzdát ani poté, co jeho pluk odveleli do Francie, a tak jej propašoval na palubu lodi. Černého pasažéra sice později objevil velící důstojník, Stubby ho však odzbrojil tím, že mu zasalutoval – a mohl tedy zůstat. 

Už jako oficiální maskot 102. amerického pěšího pluku se pak během roku a půl zúčastnil 17 bitev na západní frontě. Podařilo se mu například opakovaně varovat jednotku před otravou jedovatým plynem nebo najít zraněné a uměl také rozeznat zvuk přilétajících granátů daleko dřív než vojáci. Jednou dokonce chytil německého špiona a držel ho za kalhoty tak dlouho, než jej Američané zajali. Právě za poslední zmíněný kousek si přitom vysloužil hodnost seržanta. Stubby utrpěl „ve službě“ několik zranění, vždy se však zotavil. V roce 1921 mu generál John Pershing udělil zlatou medaili organizace Humane Education Society.

Sefton: Téměř nesmrtelný vraník

kdo: kůň | žil: 1963–1993

Kůň Sefton se sice nezapojil do válečného běsnění přímo na bojištích, přesto strávil v aktivní vojenské službě 17 let a prokázal velké hrdinství. Pocházel z Irska, ale v roce 1967 jej koupila britská armáda a zařadila ho ke královské jízdní gardě – přestože nepatřil k dokonalým vraníkům. 

Pak se ovšem odehrála tragédie: 20. července 1982 se slavné střídání stráží u Buckinghamského paláce změnilo v peklo. Nedaleko vybuchla bomba nastražená Irskou republikánskou armádou (IRA). Životem zaplatilo celkem sedm koní a hřebíková bomba těžce zasáhla také Seftona. 

Vraník utrpěl řadu zranění na krku, hlavě a boku, úlomky mu přeťaly krční tepnu a výbuch mu popálil i pravé oko. Celkem měl na těle 38 ran a zdálo se, že jeho život vyhasne. Sefton se však na rozdíl od ostatních koní nesplašil, ušetřil tak dalších zranění svého jezdce, a také proto se jej podařilo včas dostat k veterináři. 

Po náročné osmihodinové operaci mu ani lékaři nedávali mnoho šancí. Zvířecí hrdina se přesto zotavil, což mnozí považovali za zázrak. A co víc – vrátil se do aktivní služby. Později se mu dostalo řady vyznamenání i zasloužilého odpočinku a dožil se úctyhodných 30 let.

King Neptune: Chrochtající král

kdo: vepř | žil: 1942–1950

Zpočátku nic nenasvědčovalo, že se čuník – jenž později proslul jako Král Neptun – stane jedním z nejslavnějších zvířecích hrdinů. Za druhé světové války měl totiž skončit na talířích posádky některé z amerických lodí. Námořnický náborář Don C. Lingle, působící tou dobou v Marionu v Illinois, však rozhodl, že bude mít neobyčejně hezké prasátko zcela jinou budoucnost: Jednotlivé části vepříka (včetně jeho pištění a štětin) se měly symbolicky vydražit k získání vojenských dluhopisů. 

Fotogenický pašík s načervenalým tělem a bílou hlavou se stal okamžitě hvězdou a jeho přehlídky, při nichž ho zdobila náušnice, zlatá korunka a později i modrý „královský“ plášť, patřily k oblíbeným atrakcím. Například v dubnu 1943 koupil guvernér Illinois celého Neptuna jménem zmíněného státu za milion dolarů a ve stejné dražbě se jediná čuníkova štětina prodala za 500 dolarů. 

Vepřík v královském oblečku nakonec dokázal vydělat neuvěřitelných 19 milionů dolarů, přičemž většina z této částky putovala na výstavbu bitevní lodi USS Illinois. Neptunovi se později dostalo poct jakožto válečnému hrdinovi a stáří strávil důstojně na jedné z illinoiských farem. Zemřel krátce před svými osmými narozeninami, načež mu vystrojili také slavnostní vojenský pohřeb.

Simon: Neúnavný lovec

kdo: kocour | žil: 1948–1949

Když v roce 1949 našli britští námořníci z šalupy HMS Amethyst v jedné z hongkongských loděnic roztomilé a přátelské koťátko, bylo rozhodnuto. Vojáci vzali kocourka na palubu a pojmenovali ho Simon, zatímco chlupáč jim na oplátku dělal veselého společníka a příležitostně lovil krysy. 

HMS Amethyst se však brzy zapletla do čínské občanské války a vojáci zůstali dlouhé tři měsíce uvězněni na řece Jang-c’-ťiang v obklíčení nepřátelského dělostřelectva. Mnozí muži během bojů utrpěli těžká zranění a zdravý nevyvázl ani Simon – poranil ho šrapnel a zdálo se, že zvíře nepřežije noc. Malá šelma však smrti statečně odolávala. 

Mezitím se na lodi přemnožily krysy, začaly likvidovat zásoby potravin a nálada posádky se blížila bodu mrazu. Jenže pak se stalo něco nečekaného: Po pár dnech, kdy už si všichni mysleli, že kocour zemřel, se chlupáč jako zázrakem vrátil. A navzdory nezahojeným zraněním začal neúnavně bojovat s přemnoženými hlodavci, kteří napadali tenčící se zásoby. Navíc často chodil k nemocným a zraněným vojákům a dělal jim milou společnost. Morálku posádky to pozvedlo, po dlouhých útrapách nakonec z obklíčení unikla a vrátila se na britskou základnu. 

Simon se stal celebritou, získal medaili Marie Dickinové – zvířecí ekvivalent válečného kříže – a hodnost „Able seacat“, jež parodicky odkazovala na hodnost déle sloužícího námořníka „Able seaman“. Jenže krátce před tím, než si mohl statečný kocour medaili „převzít“, se mu do rány dostala infekce, které pak podlehl. Britové jej pohřbili s veškerými vojenskými poctami na hřbitově v Ilfordu.

Wojtek: Huňatý desátník

kdo: medvěd | žil: 1942–1963

Vojáci 2. polského armádního sboru se za druhé světové války pyšnili vskutku unikátním vojínem – medvědem Wojtkem. Muži z 22. zásobovací roty dělostřelectva získali medvídě od perského chlapce během svého působení na Blízkém východě. Mladík se zvířecího sirotka ujal, když mu pytláci zabili matku. 

Wojtek v táboře rozhodně nestrádal. Vojáci ho krmili kondenzovaným mlékem, ovocem, medem a dalšími pamlsky a vychovali z něj oddaného parťáka i téměř skutečného vojáka – se zálibou v zápasení, pití piva, sprchování a žvýkání či kouření cigaret. Medvěd se lidí nebál: Běžně s nimi spal ve stanu a zvlášť si oblíbil jízdu nákladním vozem. Když jednotku převeleli do Evropy, musel být huňáč oficiálně začleněn do armády. Stal se tak desátníkem Wojtkem a mohl pokračovat se svou rotou. Putoval s ní potom z Íránu přes Sýrii do Egypta a následně až na Apeninský poloostrov. 

Svoji odvahu prokázal především v bitvě o Monte Cassino, v jednom z nejtěžších a nejdelších střetů druhé světové války, při němž se spojenecká vojska pokoušela vytlačit německé výsadkáře z rozbořeného kláštera. Wojtek kamarádům pomáhal nosit bedny s dělostřeleckými granáty, přičemž prý nikdy žádnou neupustil. Medvěd s granátem v tlapách se tak stal i symbolem celé 22. zásobovací roty. 

Po válce odveleli jednotku na skotský venkov a chlupáč, který byl tehdy již celebritou, putoval do zoo v Edinburghu. Bývalí vojáci ho tam chodili pravidelně navštěvovat, nosili mu pivo i cigarety a zaměstnancům zahrady nezbylo než neustálé přestupky tolerovat. Až do konce života prý medvěd dobře rozlišoval mezi angličtinou a polštinou – a když zaslechl druhý zmíněný jazyk, viditelně ožíval. Zemřel roku 1963 ve věku 21 let na rakovinu, jeho příběh však dodnes připomíná několik monumentů v Polsku, Anglii či Kanadě i řada písní a filmů.

Cher Ami: Opeřená špionka

kdo: holubice | žila: 1918–1919

Jedním z nejmenších, ale i nejhrdinnějších zvířat ve válečné vřavě byla zcela jistě holubice Cher Ami. Stala se spásou amerických vojáků za první světové války, kdy za vypjatých okolností doručila armádnímu sboru ve Francii celkem 12 důležitých zpráv. 

Nejvýznamnější operaci si připsala již počátkem října 1918 v bitvě u Argonne. Americké divize tehdy zahájily útok proti německým liniím a spolu s nimi měli zleva postupovat Francouzi. Ti však zaváhali a levé křídlo zůstalo prázdné. Američané se tak ocitli hluboko v nepřátelském území a zanedlouho byli obklíčeni. Major Charles White Whittlesey musel následně s více než 500 svých mužů čelit zuřivým útokům, docházely jim zásoby, a navíc je atakovalo i vlastní dělostřelectvo, které mělo špatné souřadnice jejich pozice. 

V obavě o holý život vyslali obklíčení Američané ke svým krajanům celkem tři holuby s depeší, dva z nich ovšem Němci okamžitě sestřelili. A právě Cher Ami zůstala poslední nadějí. Přestože i ji jedna z kulek zasáhla, dokázala se znovu zvednout a za 25 minut uletět 64 km. Doručila tak na velitelství zprávu v následujícím znění: „Jsme podél cesty 276,4. Střílejí na nás naši vlastní dělostřelci. Proboha, zastavte to!“ Palba záhy ustala, Američané však museli ještě několik dnů čelit útokům Němců. Z 500 mužů nakonec přežilo necelých 200 – a většina z nich se shodla, že za svůj život vděčí právě odvážné holubici. 

Cher Ami si ze své poslední mise odnesla ošklivá zranění, oslepla a museli jí amputovat nohu, místo níž pak dostala dřevěnou protézku. Stala se však snad nejslavnějším zvířetem první světové války a za svůj neohrožený čin si vysloužila i válečný kříž za statečnost. Po její smrti roku 1919 vystavili mumifikované tělíčko ve washingtonském muzeu Smithsonian Institution.