Zvířata na cestách: Tajemství stěhovavých živočichů

V dnešním světě poznamenaném lidskou činností se stává migrace na velké vzdálenosti pro živočichy rizikovým podnikem. Za poslední desítky let stavy mnoha zvířecích cestovatelů povážlivě klesly nebo tito tvorové z přírody zcela zmizeli. Pryč jsou doby, kdy mnohamilionová hejna severoamerických holubů stěhovavých na svém tahu na několik hodin zcela zastínila slunce. Tahy antilopy sajgy tatarské ve stepích a polopouštích střední Asie jsou už jen odleskem  bývalé slávy, protože jejich počty klesly za posledních dvacet let z milionu na pouhých 50 000 kusů.

V Evropě ubývá mnohem rychleji ptáků, kteří zimují v subsaharské Africe, než ptactva, jež žije celoročně na našem kontinentu. Důvody pro razantní úbytek zvířecích cestovatelů jsou zřejmé – ničení ekosystémů, nadměrný lov, změny klimatu a vytváření překážek, jež se staví stěhovavým zvířatům do cesty.

Lososí „výslužka“ na dlouhou cestu

Většinu zvířecích migrantů zatím ještě nepotkal osud vyhubeného holuba stěhovaného. V amerických národních parcích se stále prohánějí bizoni, jejich největší stáda jsou však stohlavá nejvýše tisícihlavá. To je zlomek původních stád čítajících statisíce či dokonce miliony jedinců. Do české říčky Kamenice se vrátil losos, ale počty ryb putujících sem k tření jsou zatím kapkou v moři ve srovnání s hejny, která táhla Labem před několika staletími.

Úbytek zvířecích cestovatelů má pro přírodu krajně neblahé následky, což je jasně patrné například na tahu pacifických lososů. V řekách západního pobřeží Severní Ameriky žije sedm druhů lososovitých ryb, jejichž život začíná a končí úžasnou poutí. Mladé rybky přicházejí na svět na horních tocích řek, kam se připluli vytřít jejich rodiče. Tyto rybky putují po proudu řek do oceánu, kde vyrostou a dospějí. Za rok či dva se změní ve velkou dospělou rybu a ta se vydá zpět na místo svého zrodu, aby tam zplodila další pokolení. Lososi si razí cestu proti proudu peřejemi a skalními prahy. Když se na trdlištích vytřou, hynou. Mrtvá rybí těla dřív představovala obrovský zdroj živin, především dusíku a fosforu, jež se každoročně přesouvaly z moře na horní toky řek. Přinesené živiny využívaly pro růst a množení mikroskopické řasy i živočichové, kterými se pak na své cestě k moři živili malí lososi. Tento plankton přispívá významně i k výživě dalších druhů menších ryb. Mladí lososi tak dostávali od svých mrtvých rodičů „výslužku“ na dlouhou cestu.

Paradoxní pozitiva nižší migrace

Odhaduje se, že před příchodem Evropanů migrovalo z Pacifiku do severoamerických řek každý rok zhruba 200 000 tun lososů. Stavba přehrad, masový lov, čerpání vody z řek pro zavlažování polí a další razantní zásahy přivedly mnohé lososí populace ke kolapsu. Odhaduje se, že dnes dosahuje celková biomasa migrujících pacifických lososovitých ryb jen 12 000 tun. To znamená, že horní toky řek dostávají jen 6 % dusíku a fosforu ve srovnání s dobou relativně nedávnou. Jaké dopady má takový úbytek živin pro říční ekosystémy vědci zatím netuší. Někteří odborníci vidí na úbytku lososů paradoxně i pozitivní momenty.

Kdyby dnes začali lososi migrovat stejnou měrou jako před staletími, mohlo by to mít pro řeky jen těžko předvídatelné následky. Lososi se dostávají do řek s organismem kontaminovaným nejrůznějšími toxickými látkami, od těžkých kovů až po pesticidy. Ty se po smrti ryb uvolňují do říční vody a jejich přítomnost začíná být patrná v usazeninách na dnu říček a potoků jinak panenské přírody. Kdyby se měl vrátit tah lososů do dob své největší slávy, stoupl by nejen přísun živin ale i přísun toxinů šestnáctkrát.

Hrozby úbytku a mikrovysílačky

Zatímco na úbytku lososů lze snad najít i pochybná pozitiva, v jiných případech se nenabízí ani taková laciná útěcha. Do Kanady a Spojených států přilétají každé jaro hnízdit z karibských a latinskoamerických hnízdišť tažní pěvci. Všichni dohromady váží asi 30 000 tun a denně zkonzumují zhruba 7 000 tun hmyzu. V době, kdy se starají o mláďata na hnízdě, je toto číslo několikanásobně vyšší. V lesích a dalších ekosystémech severního mírného pásu tak ubývá velké množství hmyzu, ale pokud ptačí tahy významně zeslábnou, stoupnou naopak hmyzí populace. To se může projevit nejen na zdraví lesních porostů, ale i na škodách, jež hmyz páchá na polích, sadech a plantážích.

Co by znamenal kolaps milionové populace pakoní v národním parku Serengeti pro tamější přírodu si lze jen těžko představit. Na jedné straně by zůstala nezkonzumována obrovská masa rostlinné hmoty, na druhé straně by byla tamější půda ochuzena o pravidelný přísun živin v podobě trusu a moči zvířat z migrujících stád.

Pokud máme najít cestu k záchraně migrujících druhů živočichů, musíme o jejich odyseách vědět co nejvíce. Není to jednoduchý úkol. O tažných pěvcích máme celkem hodně informací z evropských hnízdišť, ale mnohem méně víme o jejich životě na subsaharských zimovištích. Jejich jarní a podzimní pouti jsou prozkoumány ze všeho nejméně. Kudy ptáci létají? V kterou denní či noční dobu putují? Zastavují se cestou někde? Kde, na jak dlouho a co během přestávek dělají? Poslední dobou pomáhá odpovídat na tyto otázky technika. Díky miniaturizaci elektroniky a stále nižším nárokům na spotřebu energie při jejím provozu se podařilo vyrobit přístroje, které mohou bez velké újmy nosit po dlouhou dobu i poměrně malí živočichové. S jejich pomocí lze pohyb zvířecího cestovatele sledovat často doslova v přímém přenosu. Moderní přístroje unesou nejen drobní pěvci, ale dokonce i zástupci migrujících druhů hmyzu.

Ptačí kameramani a sledované kosatky

Moderní technika ovšem umožňuje nejen sledovat polohu přesunujících se živočichů, ale dokonce pořizovat z jejich cest obrazové záznamy. Albatrosi černobrví patří k velkým mořským tulákům. Do tajů jejich loveckých výprav na širé moře nahlédli britští a japonští vědci prostřednictvím miniaturního digitálního fotoaparátu. Kamera měla tvar válečku o průměru dvou centimetrů a délku třináct centimetrů. Vážila 80 gramů a pro albatrosa představovala stejnou zátěž, jako kdyby osmdesátikilový muž nesl na zádech dvoukilový batůžek.

Fotoaparát automaticky exponoval v půlminutových intervalech a v paměti měl kapacitu pro uložení 10 000 snímků. Čidla zamontovaná v kameře zaznamenávala i hloubku ponoru ptáka při lovu pod vodou a teplotu vody. Jeden albatros sice kameru utopil v moři, ale třem zbývajícím ji vědci dokázali odebrat a nasbíraná data vyvolat z paměti přístroje. Mohli se tak podívat na svět očima lovícího albatrosa. 

Většina snímků nabízela pohled na pusté mořské pláně. Tu a tam se mihl v záběrech ledovec nebo vzdálená rybářská loď. Překvapivě často se objevovaly na záběrech hřbetní ploutve kosatek dravých. Ukázalo se, že albatrosi blízkost stád těchto velryb úmyslně vyhledávají. Právě v blízkosti kosatek se totiž obvykle pouštěli do lovu. Paběrkovali na zbytcích kořisti velryb a zřejmě lovili ryby, vyplašené atakem kosatek. Bez svědectví fotoaparátů by zůstala tahle lovecká taktika albatrosů neznámá.

Rekordní dálkové lety

Snížení hmotnosti zařízení pro sledování pohybu na jeden a půl gramu dovolilo vybavit těmito přístroji i malé tažné ptáky, kteří by tradiční lokalizační aparatury neunesli. Toto zařízení zaznamenává intenzitu světla. S jeho pomocí lze určit přesně okamžik západu a východu slunce a zároveň i délku dne, z čehož se dá celkem přesně vypočítat, kde se pták v daný den nacházel. Pokusy prokázaly, že se opeřenci vypořádají s takovou zátěži stejně dobře jako s kroužky, jež se připevňují k ptačí nožce při tradičním sledování. S pomocí těchto lehkých lokalizátorů stopovali zoologové rekordně dlouhé tahy rybáka dlouhoocasého. 

Rybák dlouhoocasý váží jen sto gramů a rozpětí jeho křídel dosahuje 80 centimetrů. Hnízdí v Arktidě, odkud se pak vydává přes Atlantik k Antarktidě. Za rok nalétá kolem 71 000 kilometrů! Cestou k jihu urazí asi 35 000 km a denně zdolá v průměru 330 km. Při návratu do Arktidy uletí asi 25 000 km tempem 520 km za den. Při potulkách na zimovištích v jižních polárních krajích nalétá během pěti měsíců dalších 11 000 km.

Z Grónska létají rybáci do Weddelova moře u antarktických břehů buď podél Brazílie nebo naopak volí trasu kolem Kapverdských ostrovů na dohled od Afriky. Podle čeho si rybáci vybírají americký nebo africký kurz, není jasné. Zpátky se vracejí po zvláštní esovité dráze středem Atlantiku. Její tvar je dán převládajícím směrem větrů. Na jižní polokouli se snaží dostat vítr do zad tím, že stáčejí trasu proti směru pohybu hodinových ručiček. Na sever od rovníku je nutí převládající větry ke stáčení letu ve směru pohybu hodinových ručiček. Na jih letí bez větších zastávek. Když se vracejí na sever, zastaví se asi 1 000 km severně od Azorských ostrovů a krmí se planktonem a rybami, aby měli dost sil na pokračování v tahu.

Motýli na křídlech větru

Miniaturní elektronické detektory jsou tak lehké, že je unese i větší hmyz, např. sarančata. Mnohé druhy hmyzu ale migrují v tak velkých počtech, že jejich pohyb lze sledovat ze země radarem. Tato pozorování odhalila, že motýli a můry jsou s to nějakým způsobem zjistit, zda ve výšce vane vítr příhodným směrem. Pokud se jim takový vítr nabízí, využijí jej k rychlé migraci, při které ušetří spoustu sil.

Ani pak nejsou pouhou hříčkou větru. Když vzduch neproudí optimálním směrem, provádí motýl korekci, aby se dostal, kam potřebuje. Z toho je zřejmé, že motýli mají velmi dobře vyvinutý orientační smysl. Mnozí z nich využívají k orientaci slunce, ale výjimkou nejsou ani motýli, kteří se orientují podle magnetického pole Země.