Zubatá kráska našich vod: Obávaná lovkyně štika obecná

Štiku musím zpravidla ve vodě objevit. Odpočívá v absolutně nehnuté poloze a člověk by do ní málem narazil. Patří sice k nejrychlejším rybám našich vod, ale zároveň dobře ví, že výdrž a trpělivost jsou minimálně stejně silné zbraně jako rychlost a ostré zuby. U této dravé ryby se snoubí rychlost s inteligencí, což z ní dělá nejen postrach menších obyvatel našich vod, ale i opravdu pozoruhodný předmět zájmu.

Všestranná plavkyně

Navzdory své časté nehnutosti je štika obecná (Esox lucius) opravdový mistr v plavání. Určitě kdejaký potápěč jí závidí schopnost couvat, rychle změnit směr vlevo nebo vpravo, ale i nahoru a dolů. Záviděníhodná je i výdrž ve stejné hloubce téměř bez hnutí ploutví. Někdy číhá v rostlinném podvodním pralese, jindy pod hladinou, odpočívá u dna, pod kmenem stromu nebo pod jeho kořeny.

Mockrát jsme ji viděli při lovu. Z toho jindy netečně vyhlížejícího těla se stalo protáhlé aerodynamické torpédo, které rychle měnilo směry s cílem ukořistit nějakého okounka. Raketově tvarovaný trup štice umožňuje dosáhnout vysokých rychlostí. Na základě pokusů bylo vypočítáno, že štika může plavat rychlostí 25–30 km/h. Po neúspěšném výpadu, což se jí stává relativně často, svoji kořist již nepronásleduje. Šetří síly na nový výpad. Přes štíhlý tvar těla není žádným vytrvalostním plavcem, ani cestovatelem. Rozmístění ploutví jí umožňuje právě ony krátké bleskové výpady za kořistí zblízka.

Vyrušená při hostině

Se štikou se můžete potkat téměř ve všech našich tocích a stojatých vodách. Má své aktivní cykly, kdy loví a pak období, při němž zažívá. Tehdy je apatická i několik dní v kuse, neboť má pomalé trávení. Živí se hlavně kaprovitými rybami, okouny, ploticemi, ježdíky, hrouzky, perlíny, a dalšími vesměs bílými rybami. Kromě nich také příležitostně loví korýše, žáby, plovoucí myši, nebo malé plazy a je i kanibalem menších jedinců vlastního druhu. Velké exempláře mohou dokonce zaútočit na vodní ptactvo. S požíráním dravých sumečků amerických anebo okounků s ostrou hřbetní ploutví to ale nemá leckdy jednoduché. Jsou známy případy, kdy se štika udusila zaseklou ploutví své malé oběti. Zpravidla však zná vlastní meze a dokáže odhadnout, na co ještě stačí.

Jednou jsem měla příležitost pozorovat, jak štika právě ulovila okounka. Její dolní zubatá čelist je delší než horní a přečnívá dopředu. Malé špičaté zuby jsou i na patrových kostech a jazyku. Tahle úspěšná lovkyně měla oběť v pootevřené prostorné tlamě plné ostrých zubů zahnutých mírně dovnitř, a právě hodovala. Trochu jsem ji svou přítomností vyrušila, což mi dala hned najevo a po zhltnutí okouna otevřela doširoka tlamu a odplavala pryč. Právě tak poznáte, že je vůči vám štika nepřátelsky naladěná. „Mračí se“ na vás a pak si na vás otevře hubu.

Dokonalé maskování

Štika pohlavně dospívá asi v jednom roce věku. Tehdy se brzy z jara vytírá v mělké vodě na travní porosty. Podle teploty, která by se měla pohybovat okolo 8–10 °C, k tomu dochází mezi únorem a dubnem. Samička kolem sebe vypustí asi 20 000 jiker na kilogram vlastní hmotnosti. Rozprostírá je po velké ploše, a tak se stává, že často bývají oplodňovány různými štičími samci, což zajišťuje genetickou variabilitu. Vývoj oplozených jiker trvá opět podle teploty vody 10–15 dní.

Maskovací zbarvení se lovkyni výborně hodí pro pohyb mezi vodní vegetací. Její zbarvení je značně variabilní. Viděli jsme štiky se hřbetem zbarveným od tmavě hnědozelené, přes světle zelenou, nažloutlou až po bíle zbarvené břicho. Tělo i hlava jsou pokryty nažloutlými skvrnami, na bocích jsou zpravidla tmavší svislé pruhy. Každá štika je zbarvená jinak, ale v každém případě je dokonale přizpůsobena prostředí, v němž žije. Často jsem měla pocit, že vidím štiku, ale šlo jen o část vodní rostliny. Naopak jsem si jistá, že mi skutečná štika mnohokrát unikla coby kus kmene.

Útočnice ze zálohy

Štika je vyzbrojena asi 700 zuby. Na vrcholu horní čelisti, tzv. kachního zobáku, na lemu a pod spodní čelistí, má sadu otvorů, cefalických pórů. Ty jsou kostním kanálkem spojeny s postranní čárou a mají zásadní úlohu v udržování rovnováhy a vnímání vibrací.

Na nic netušící kořist štika vyráží ze zálohy, čemuž předchází dlouhé čekání. Zřejmě má vyzkoušené, že se jí tato taktika vyplatí. Jakmile se přiblíží vhodná oběť, následuje prudký výpad a vyhlídnutá rybka nemá sebemenší šanci. V případě, že je menších rozměrů, okamžitě mizí ve velké tlamě. Větší kořist štika uchopí a křečovitými pohyby otočí tak, aby směřovala do její tlamy hlavou. Pak ji postupně vtahuje do útrob. Přidržuje kořist velkými špičáky v dolní čelisti a menšími dozadu zahrnutými zuby horní čelisti.

Obávaná samotářka

Štika je samotářská a teritoriální ryba, která má ráda místa s dostatkem přírodních úkrytů. Vyhledává oblasti s porosty vodních i bahenních rostlin, s podemletými břehy, s kořeny pobřežních porostů, s naplaveními překážkami v řečišti, vývraty a třeba i ponořenými převislými větvemi. Tam se ukrývá ve stínu, odpočívá nebo číhá na svou kořist.

TIP: Vnitrozemská delta Dunaje: Zanikající vodní svět u Bratislavy

Málokdy jsme štiku potkali v otevřené vodě, ale jakmile je pod vodou spadlý kmen, už zbystřím a hledám, kdo se tu zabydlel. Štika nestojí o pozornost a má ráda svůj klid. Když ji vyplašíme, rychle mizí v nedohlednu, ale po chvíli se na své místo zase vrací. Je velmi plachá a opatrná, přestože pod vodou jde o jednoho z nejobávanějších dravců.