Zrození centra průmyslu: Německý Ludwigshafen jen o fous unikl atomové bombě

Na počátku 17. století, za vlády falckého kurfiřta Fridricha IV., byla na levém břehu Rýna blízko vesnice Mannheim zřízena pevnost Rheinschanze (v doslovném překladu Rýnská reduta). V průběhu dalšího vývoje byla několikrát zničena a znovu obnovena, až se na konci 18. století stala součástí Bavorska. 

Během napoleonských válek v ní obchodník Jakob Graf zřídil kromě prosperujícího hostince také přístaviště obchodních lodí. V roce 1820 celý objekt za cenu 15 000 guldenů (hlavní nádeník na statku si v této době ročně vydělal 40 a kuchařka 30 guldenů) koupil šestašedesátiletý špýrský kupec Johann Heinrich Scharpff, a to na radu svého zetě, obchodníka Philippa Markuse Lichtenbergera. 

Jak využít potenciál 

Scharpff se narodil v říšském městě Špýr ve vážené měšťanské rodině, která obchodovala tabákem, vínem a dalším koloniálním zbožím. Nějakou dobu provozoval tabákovou továrnu a investoval do nemovitostí. Jeho zeť Lichtenberger, narozený v roce 1783, pocházel z mannheimské právnické rodiny. V roce 1806 se přestěhoval do Špýru, oženil se se Scharpffovou dcerou a podnikal v oblasti obchodu, zpracování cukru a tabáku, úvěrování, finančních služeb a pojišťovnictví. Po tchánově smrti v roce 1828 převzal jeho podnik v Rheinschanze. To si již mohl dovolit bydlet ve vlastním reprezentativním velkém domě na nejprestižnější adrese ve Špýru vedle světově proslulé románské katedrály. 

Scharpffova obchodní společnost zřídila v Rheinschanze pobočku  a rozšířila přístav, aby se lépe zapojila do dálkového obchodu se zemědělskými produkty a koloniálním zbožím. V mnoha německých zemích byla hojná poptávka po tabáku a falckém víně. Scharpff si uvědomoval nejen rozvojový potenciál Rheinschanze jako obchodního centra a přístavu, ale i překážky, které mohly tomuto rozvoji bránit. 

O jedné z nich se zmiňovalo nařízení vydané okresním ředitelstvím v roce 1820: „Aby se čelilo nevýhodám, které zájmům obchodu a lodní dopravy způsobuje nakládání zboží na jiných než zákonem určených nakládacích místech, nařizuje se, že napříště nebude místním kapitánům dovoleno nakládat zboží na jiných než na nich. Viník bude potrestán pokutou padesát říšských tolarů v prvním případě, sto říšských tolarů ve druhém případě a ztrátou práva plavby ve třetím případě spolu s poplatkem za udání ve výši padesáti říšských tolarů. Kromě této pokuty je pachatel povinen zaplatit mzdu a skladné, stejně jako kdyby k nakládce došlo v povoleném přístavu.“ 

Počátek obchodního centra 

Díky rozvoji Rheinschanze zažil obchodní dům Lichtenberger ve třicátých letech 19. století výrazný vzestup. Stávající sklad se ukázal být nedostačující, a proto byl postaven nový, moderní a instalován jeřáb. Nicméně obchodníci z nejbližších měst, Mannheimu a Frankenthalu, nelibě nesli narůstající konkurenci, proto se snažili další rozvoj Lichtenbergerovy společnosti různými způsoby sabotovat. Například usilovali o to, aby bavorské úřady nepovolily instalaci jeřábu, avšak bez úspěchu. 

Museli proto se zděšením sledovat, jak Lichtenberger na řece vybudoval zimní přístav, čímž neobyčejně podpořil rozvoj říční dopravy. Lodě zde mohly kotvit i v měsících, kdy Rýn pravidelně zamrzal. Rheinschanze byl jediným zimě odolným a zároveň největším „letním“ rýnským přístavem v Bavorské Falci. Brzy se stal vedle bádenského Mannheimu nejdůležitějším překladištěm zboží mezi švýcarskou Basilejí a hesenskou Mohučí. 

Po Lichtenbergerově smrti v roce 1843 zakoupila bavorská vláda na popud liberálního falckého vládního prezidenta Eugena Franze knížete von Wredeho, syna proslulého bavorského vojevůdce napoleonské éry, obchodní osadu i přístav Rheinschanze. Ve stejném roce vyhověl bavorský král Ludvík I. Wredeho žádosti, aby se na jeho počest Rheinschanze přejmenovalo na Ludwigshafen (v překladu Ludvíkův přístav). 

Současně bylo nařízeno vytvoření vlastního policejního obvodu, probíhaly přípravy na vznik vlastní obce, byl rozšířen vjezd do přístavu a povolena výstavba skladu uhlí a lodní výstroje. Z Ludwigshafenu se mělo stát hlavní bavorské průmyslové centrum v Porýní. 

Boom paroplavby a železnice 

V rámci velkolepé podpory industrializace inicioval kníže Wrede též založení Bavorsko-falcké parní vlečné a plavební společnosti, jejímž lodím panovník v Ludwigshafenu udělil bezplatné zimování, a schválil levný převod pozemků pro rozšíření přístavní části. V roce 1844 uvedl podnik do provozu svůj první kolesový parní remorkér, o deset let později již vlastnil tři remorkéry a deset železných bárek. V roce 1867 začal zavádět nákladní parníky, které zajišťovaly rychlejší přepravu zboží než remorkéry. Využíval je například pro expresní linku mezi Ludwigshafenem a Rotterdamem.

Paroplavba umožnila nebývalý rozmach obchodu a dopravy v Porýní, neboť nahradila malé bárky, které dříve museli proti proudu táhnout koně nebo lidé. Význam paroplavby z hlediska růstu německého hospodářství ještě předčila železnice. Některé regiony z tohoto zázraku však těžily více než jiné. Ludvíkova dráha propojila Ludwigshafen s vnitrozemím a – což bylo ještě důležitější – s uhelnými revíry a hutěmi v Sársku. Taktéž Porúří se rychle stalo centrem těžby uhlí, které se mimo jiné vozilo do oceláren společnosti Krupp. 

V Sasku, kde v roce 1850 již pracovalo více lidí v průmyslu a obchodě než v zemědělství, profitovalo především strojírenství. V Berlíně zase slavila triumfy firma Borsig, vyrábějící lokomotivy. Naopak regiony jako Východní Prusko žily až do konce 19. století téměř výhradně ze zemědělství a na železniční síť se napojovaly jen velmi váhavě. 

Expandující podnikání 

Když roku 1871 došlo ke sjednocení Německa a založení konstitučního a liberálního císařství s jednotným trhem a měnou, mohl se průmyslový věk rozjet naplno. Díky tomu se v období 1871–1914 z Německa stal průmyslový, technologický a vědecký gigant, který v mnohém předstihl „dílnu světa“, Velkou Británii. Důsledky této epochální události se projevily také v Ludwigshafenu. 

Bavorská vláda řídící druhý největší spolkový stát v Německé říši tu dotovala založení společnosti Badische Anilin- und Sodafabrik (BASF) částkou v celkové výši 1,5 milionu guldenů. Zakladatel podniku Friedrich Engelhorn byl jedním z průkopníků moderního podnikání. Původně vyučený zlatník procestoval polovinu Evropy, kde získával zkušenosti. Poté spustil průmyslovou výrobu a prodej svítiplynu pro pouliční osvětlení. 

Při výrobě svítiplynu koksováním vzniká vedlejší produkt – uhelný dehet, který byl původně nežádoucí a obtížně zpracovatelný. Pracovníci firmy BASF dokázali z dehtu vyrábět dehtová (anilinová) barviva, takže mohli nahradit dosud obtížnou a nebezpečnou produkci přírodních barviv z mořeny barvířské (turecká červeň) a indiga (modré barvivo). Kromě syntetických barev si společnost sama vyráběla taktéž potřebné organické pomocné produkty jako kyseliny a louhy. 

Z chemického průmyslu, jehož je BASF ukázkovým příkladem, se koncem 19. století stalo jedno z nejdůležitějších průmyslových odvětví v Německu. Firma expandovala a rozšířila svoji činnost i do zahraničí, kde založila pobočky v USA, Rusku či Francii. Na přelomu 19. a 20. století se stala světovou jedničkou v produkci a prodeji syntetických barviv a největší chemickou továrnou na světě. 

Německá Hirošima? 

Ludwigshafenská firma BASF se ve 20. století přerodila v klíčového evropského výrobce hnojiv na bázi syntetického amoniaku a dusíku. V roce 1924 se stala součástí velkospolečnosti I. G. Farben, která se během druhé světové války soustředila na výrobu syntetických produktů nezbytných pro válečné úsilí, jako byly dusík, guma, benzín, parafín, nafta, maziva nebo plasty. Během války bylo v Ludwigshafenu na nucené práce nasazeno kolem 50 000 zahraničních dělníků a válečných zajatců. Trpěli nejen drsnými pracovními a životními podmínkami, ale zejména následky bombardování. Ludwigshafen totiž patřil spolu s Mannheimem a jeho důležitým zbrojním průmyslem k nejčastěji bombardovaným městským centrům v jižním Německu. Celkem 124 náletů naprosto zničilo přes 80 procent budov v centru města. 

Američané také uvažovali o Ludwigshafenu a Mannheimu jako o možných cílech pro svržení atomové bomby. První puma byla ale dokončena až po kapitulaci Německa, proto byla atomová zbraň poprvé svržena na Hirošimu.

Pro úplnost dodejme, že I. G. Farben též držela 42,5% podíl ve společnosti Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung, která z kyanovodíku vyráběla Cyklon B na hubení škůdců. Tento jedovatý plyn začala zločinná SS během války používat ve vyhlazovacích táborech k usmrcení velkého počtu převážně židovských vězňů v plynových komorách. Neškodný chemický produkt se tak v rukou totalitního režimu stal prostředkem k průmyslovému masovému vyhlazování lidí.

Prosperující koncern 

Po válce byla I. G. Farben rozpuštěna, ale BASF se v roce 1952 dočkala obnovení. Dnes se jedná o největší chemickou společnost na světě s přibližně 104 000 zaměstnanci. V roce 2009 činil její obrat 50,6 miliardy eur a čistý zisk 1,4 miliardy eur. Její klíčové závody a vedení se nadále nacházejí v Ludwigshafenu. Při vší prozíravosti by obchodníky Scharpfa a Lichtenbergera jistě ani ve snu nenapadlo, že se jejich akvizice opuštěného, bezvýznamného vojenského areálu Rheinschanze jednou stane sídlem globálního koncernu.