Zrod moderní výuky: Zavedla velká panovnice povinnou školní docházku?

V roce 1774 vydala Marie Terezie nový školský zákon, který pak v habsburské monarchii platil téměř sto let. Ve své době však vyvolal nemalé vášně. Postavil totiž proti sobě osvícence a zemědělce, kterým se nezamlouvala myšlenka, že by jejich děti měly chodit každý den pryč. Sedláci upřímně nechápali, k čemu by jejich potomkům mohlo být jakékoli vyšší vzdělání. V jejich očích bylo důležité zvládat jen základní polnohospodářské činnosti a zbytek se jevil jako přežitek. Školy přece odváděly neplacenou pracovní sílu, a navíc se pojily s výdaji, kterých byli ušetřeni jen ti nejchudší. 

Situace na univerzitě 

Reformátoři se však paradoxně museli vypořádávat i s problémy z druhé strany spektra. Osvícenská ideologie kladla oproti staršímu baroknímu světonázoru do popředí světskou stránku života. Ve vědě se nyní pěstovaly přírodovědné a „praktické“ obory. V našich zemích ale pražskou univerzitu (stejně jako veškeré střední a část základních škol) zcela ovládali jezuité, kteří byli ve své pedagogické činnosti dávno za zenitem. Proto se na Karlově univerzitě drilovala scholastická metoda, která měla za následek myšlenkovou a pedagogickou strnulost. Častým a kritizovaným nešvarem doby bylo bezduché memorování učebního textu beze snahy mu více porozumět. Jedním z hlavních požadavků reformátorů bylo tedy odstranění bezduchého drilu, nanicovaté intelektuální gymnastiky a neužitečných metafyzických teorií, čímž šli vlastně proti intelektuálnímu mainstreamu doby. 

Svědomitá náprava 

Nový školský zákon se připravoval dlouhých pět let. Celý proces započal pasovský biskup, když roku 1769 podal Marii Terezii uctivý návrh na reformu. Panovnice pověřila hraběte Rudolfa Chotka, nejvyššího kancléře v Čechách, aby vyšetřil stav obecného školství. Poté byla ve Vídni vytvořena komise, která měla na starost přípravu samotné změny, a v hlavním městě byla zřízena takzvaná „normální škola“, na které se zkoušely a pilovaly všechny nové pedagogické postupy. Posléze se tato škola stala vzorovým modelem pro ostatní ústavy v monarchii (odtud i samotný název „normální“ – tedy ta, která určuje normy vzdělávání). 

Do vedení byl povolán Johann Ignaz von Felbiger, v té době již proslulý pedagog, zodpovědný za zbudování moderní školské soustavy v Prusku. (Připomeňme jen, že protestantské Prusko bylo tehdy zapřísáhlým nepřítelem habsburského domu a Marie Terezie považovala tamního krále za svého soka). Dva roky po založení vídeňské normální školy, roku 1773, byl papežem zrušen jezuitský řád a školská komise se chopila své příležitosti. Již od počátku prací na reformě bylo jedním z jejích hlavních cílů prolomení církevního monopolu na vzdělávání. Kýženým ideálem učitele byl totiž namísto řádového duchovního loajální státní úředník. Komise značně zvýšila své úsilí a během jediného roku připravila zákon ke schválení. 

Moderní vzdělávání 

A jak měl zreformovaný ústav vypadat? Oproti dřívější živelné a nesystematické soustavě byla zaváděna jednotná organizace. Normální školy dbaly na standardizaci probírané látky a navíc i přezkušovaly budoucí učitele. Z dnešního pohledu až úzkoprsá uniformita a nesmyslně byrokratická přesnost měly ve své době opodstatnění, protože rozdíl mezi špičkovými domácími pedagogy a zapadlými venkovskými učiteli byl propastný. 

Nová soustava byla rozčleněna do tří úrovní, přičemž rozvoj středního a vyššího vzdělávání zanikal v obrovském rozmachu škol základních (triviálních). Během pouhých dvou dekád od vydání Všeobecného školského řádu se jejich počet zdvojnásobil. Navíc již nebyly zřizovány nahodile, ale podle pevného klíče, který se řídil církevní organizací. Při každém kostele, kde se mohlo sejít alespoň 80–100 žáků, musela být zřízena jedna škola. Ve větších sídlech pak figurovaly školy hlavní, které se spíše profilovaly na předměty potřebné pro měšťany. V hlavním městě každé z dědičných zemí habsburského soustátí také fungovala normální škola a při ní zřízená komise, která dohlížela na vznik a správný výklad vzdělávacího obsahu. 

Nově zavedená „povinná“ školní docházka se vztahovala na děti ve věku 6–12 let. Byla ale spíše formální, protože za její nedodržování nehrozila žádná sankce. Jednalo se o promyšlený tah. Počítalo se s pozdějším vynucováním, nejprve však Marie Terezie potřebovala vybudovat páteřní síť a hlavně navyknout své poddané na přítomnost školství v jejich životech. 

Nově, lépe, jinak 

Na triviálních školách se tedy vyučovalo v první řadě trivium (čtení, psaní, počty) a samozřejmě náboženství. Obzvláště koncepce náboženské výuky prošla bouřlivým vývojem. Zatímco za Marie Terezie byl víceméně zachován tradičnější náhled na věc, Josef II. se snažil náboženskou výuku transformovat. Nedílnou součástí výchovné stránky vzdělávání bylo i vedení k pracovitosti, poslušnosti a zodpovědnosti. Dříve hojně užívané tělesné tresty sice novým zákonem zakázány nebyly, mělo se ale od nich spíše ustupovat a namísto toho volit jiné metody a individuální přístup k žákům. 

Na vesnických a maloměstských školách se k triviu ještě přidávaly základy polnohospodářství, manuální výchova a podle možností občas i další předměty. Takováto vesnická škola byla většinou jednotřídní až dvoutřídní a zpravidla se o vše staral jediný učitel. Městské neboli hlavní školy obsluhovali tři až čtyři pedagogové (jeden z nich byl ředitelem). Každá škola měla mít povinně svého katechetu (světského duchovního) zabývajícího se náboženskou výukou. 

Vedle trivia a náboženství se ve 3 až 4 třídách vyučovaly základy písemného projevu, latiny, zeměpisu, dějepisu a také domácí, manuální a zemědělské práce. Součástí hlavních škol byly i specializované školy dívčí, ve kterých se obzvláště dbalo na ruční práce a textilní zpracovatelský průmysl. Pokud tomu nemohlo být jinak, bylo děvčatům umožněno, aby navštěvovaly vyučování společně s chlapci. 

Cílovým produktem osvícenského vzdělávacího systému měl být poddaný, který sice je do jisté míry erudovaný, v prvé řadě ale musí být loajální, pilný a poslušný. Takový člověk pak mohl svědomitě vykonávat svou práci ve státních službách coby úředník či voják, případně přispět do státní pokladny daněmi ze svého zvyšujícího se příjmu, kterého dosáhl inovacemi ve výrobě a zemědělství. Rozhodně ale přitom nebyl žádoucí svobodný duch. Naopak, navzdory svému osvícenskému původu se školský systém snažil volnomyšlenkářství spíše potlačovat.