Zrádné bahenní vulkány: Ázerbájdžánské sopky z „rozteklé země“

Cesta vzhůru vede kolem proudů živého bahna, které sjely žlabem a dosud nestačily zarůst. Eruptivní pole je čerstvé a ještě měkké; být to někde jinde, mohl by si člověk myslet, že jde o oraniště. To by tady ale nesměly z mocné bahenní přikrývky trčet dva tlusté a stále živé sopouchy. Zrovna tady došlo k erupci, v okruhu stovky metrů není nic, než vrstvy zrajícího bahna, z nějž se pomalu sráží sůl. To nejlepší přijde výš. Nevysoký kužel starého sopouchu vypadá jako termití hnízdo, ten už toho moc nenasoptí. Ale nad ním, na vypouklém vrcholu, nás to zaskočí: bizarní pole živých komínů s bublajícími káděmi, duhová jezírka, žbluňkající ropné kaňky, houpavé bahenní proudy. Zvuky ronícího se bahna a plynů. Velká laboratoř, v níž se vaří z bahna, ropy, plynu a celé řady minerálů. Dál k obzoru není nic než step, dokonale rovná hladina, ze které vyrůstají další a další homole velkých sopek.

Na obrovské plotně

Živý jícen bahenní sopky nese označení salza (slovo přešlo do mezinárodní odborné terminologie z ruštiny). Strmé kuželovité útvary s krátery vyplněnými vodou a řídkým bahnem sice nejsou ázerbájdžánskou zvláštností, ale právě tady dosahují impozantních rozměrů – až desítek metrů. Do největších z nich, hotových jezírek, ústí víc puklin, takže všechny obvyklé děje tu jsou zmnohonásobené. Jícen vrcholí neklidnou, pohyblivou hladinou jemného bahna, dožluta a dohněda zbarvenou příměsí ropy. Od nejmenších, o velikosti pětikoruny, až po ty mohutné, připomínající kádě. Ve všech to tady periodicky bublá a syčí, což samo o sobě vypadá hrůzostrašně. Jako by na obrovské, ale neviditelné plotně stály desítky hrnců a hrnečků s bublajícími hladinami, odkud stále něco utíká – jako v pohádce Hrnečku vař. Jenže kaše, co se dere ven, má šedou barvu, páchne po naftě a hlavně není vůbec horká. Bahno vyprskne nebo se vylije, sopka se zakucká, polkne, olízne se a na čas zavládne klid.

Aktivní bahenní vulkán rychle a důkladně mění vzhled krajiny. Procesy stvoření a zániku probíhají jako ve zrychleném čase, alespoň při pohledu geologickými brýlemi. Už během několika hodin, jakmile ustane přítok, rozpraskají bahenní proudy slunečním žárem do mnohaúhelníkových obrazců – ty největší sopouchy provázejí dlouhé provazce bahna, které kdysi sjely žlabem po úbočí a ztuhly. Ale bahenní sopky nejsou strojem na věčnost, jakýmsi perpetuem mobile. Jakmile se napájecí potrubí ucpe příliš hustým bahnem, vyčerpá plyn nebo vyschne přívod vody, stroj se pokazí, a to znamená konec. Suché a zatvrdlé kužely připomínající termitiště pak ještě roky trčí z návrší sopky. Jsou ovšem z hlíny, takže eroze si s nimi za krátko poradí.

Smrt v sopečném bahně

Když ponořím ruku pod chvějící se hladinu, zůstane mi na ní povlak. Šedý mikroskopický film není jednoduché smýt, protože jílové částice v něm jsou dokonale promíchané s ropnou mastnotou. Na dotek nic příjemného a pro seznámení by to mohlo stačit… Jenže stačí jeden neuvážený krok, hřbet bahenního hada se zachvěje, vzápětí ucukne a drzé šlápnutí po svém těle ztrestá studenou lázní. Najednou jsem po pás v šedé kaši. Krusta, která lemuje bahenní jícny, je sice pružná, ale velkou váhu neudrží. Tentokrát jsem měl štěstí, ale vyškrábat se z lepkavé pasti není nic jednoduchého.

Na bahenní sopce je třeba počítat s řadou nástrah. Balancovat na chvějícím se okraji se rozhodně nedoporučuje, protože nedobrovolná koupel v bahnité a páchnoucí vodě zdaleka není tou největší hrozbou. Sopečný komín sahá do nepředvídatelných hloubek a není vůbec jisté, co se odehrává pod hladinou. Když si uvědomíme, že roponosné sedimenty sahají hluboko pod zemský povrch, má takový třísetmetrový velikán pořádně dlouhé vedení. Ani samotné vývěry nejsou zrovna neškodné – mnohé toxické plyny čichem nelze poznat. V měkkém bahně často uvíznou nejen drobní živočichové, hmyz nebo ptáci, ale i větší zvířata. Ázerština má speciální výraz batamag, který znamená „zahynout v sopečném bahně“. O tom, jaké nebezpečí sopky provází, promlouvají jejich názvy: jeden z nejobávanějších vulkánů nedaleko Baku nese jméno Lökbatan (batan znamená bahno, lök velbloudí mládě), jiný, Džejranbatan, připomíná příhodu osudnou pro gazelu džejran.

Vzhůru na velikán

Při pohledu na drobné zábavně bublající sopouchy se možná nezdá, že tyhle sopky mohou být opravdu nebezpečné. Jenže na těch největších to vypadá trochu jinak. O tom se skoro přesvědčíme na vlastní kůži, když se na jeden neprozřetelně vydáme. Náhodně vybraný vrch leží nedaleko městečka Sangačal. Z výstupu na třistametrový sopečný kopec je v občas neschůdném terénu skoro velehorská výprava, byť namísto skal a ledovců nás provází jarní step. Jenže chvílemi se kavyly a další kvetoucí byliny dočista ztratí. Hlinitá pole posetá vyvrženými kamínky – sklíčky sádrovce, valouny křemene, úlomky zkrasovělého vápence a dokonce hrudkami kovu, to všechno má na svědomí síla ropy a plynu z nitra bahenní sopky.

Ležíme chráněni před dotěrným větrem v jakémsi výkopu – mohly by to být stopy po zákopech z války, v níž Němci toužili dobýt ropné Zakavkazsko. Fronta se však zastavila ještě daleko odtud. Kdo tu nechal zbytky konstrukcí a nábojnice, netušíme. Jako strategický bod ovšem vynikající místo – kruhový výhled nemůže být dokonalejší. Dominuje pobřeží – od Baku hluboko na jih, až k nivě zakavkazského veletoku Kury. Zvlášť sugestivně působí vnitrozemí Gobustánu, až na pár pasteveckých příbytků u jezírek doslova liduprázdná krajina. V ní, jakoby přímo před očima, se zvedá vulkán Toragaj. Jeho svahy rozbrázdila eroze do labyrintu roklí, podobně jako těla jeho žhavých příbuzných. V pozvolném soumraku krajina ožívá a ukazuje, co přes den v slunci skrývala: rozlehlé kotliny se stále víc podobají poušti. Přesto, že je moře docela blízko, prudce nastupuje nepříjemný chlad. Netušíme, že pod námi ustavičně proudí plyn a každou chvíli může být pořádně horko.

Kavkaz na dohled

Samotný vrchol přináší nejprve zklamání. Namísto kráteru vidíme jen vypouklé sklíčko zatvrdlého, chaoticky rozrytého bahna. Po minulých erupcích nic víc nezbylo, jen malý soudkovitý sopouch občas zasyčí. Nenacházíme žádné jezero, které tady podle satelitního snímku mělo být. Snad to ale byla jen voda ze sněhu, která se už vsákla – interpretace nedokonalých záběrů je ošidná. Po obvodě je nízký val a pod ním jen trocha vody. Vířící jemné bahno, ve kterém se nedá umýt.

Ráno se nad mořem a dál k jihu zvedá hustá oblačnost, valí se do vnitrozemí a zakrátko pronikne až k nám. Zasněžené panorama Kavkazu zřetelně vystupuje v mrazivém vzduchu na neuvěřitelnou vzdálenost 140–240 kilometrů! Nad protější sopkou vězí malý izolovaný obláček páry, v stoupajícím slunci vydrží jen pár desítek minut, možná důkaz, že tam vrcholové jezero nevyschlo. Že by satelitní snímek přece jen nelhal?

Když přijde erupce

Náš pobyt na vrcholu se nečekaně chýlí ke konci. Tak jako u skutečných vulkánů i u sopek z jílu a bahna se střídají období nečinnosti s periodami vysoké aktivity. Převážnou většinu doby vypadá vrchol neškodně. Tam, kde se klidná fáze prodloužila na desetiletí jako tady, narušují zarovnaný povrch jen ojedinělé drobné vystouplé krátery a nevzbuzují pozornost. Jak se ukáže, neplatí to tak docela. Sotva vyjde slunce, je jasné, že se něco děje – syčí to mnohem silněji a docela pronikavě hvízdá, jako by unikala pára z obřího Papinova hrnce. Intervaly mezi zlověstnými zvuky se navíc zkracují. V sopouchu to prská a celé jílovité tělo se hýbe a dává o sobě zřetelně vědět. Nic neriskujeme a raději volíme rychlý sestup.

Máme štěstí. Ohnivý výbuch plynu se protentokrát nekonal. Ale pravděpodobnost, že se tak stane, není zrovna malá. Událost se ohlašuje jen krátce předem a zvuky unikajícího plynu mají být prvním varovným signálem. Při erupci šlehají plameny stovky metrů vysoko, vystřelující bahno zastře oblohu a následky si nezadají se skutečnou vulkanickou erupcí. Bahenní proudy rychle zasáhnou do vzdálenosti stovek metrů, zaplňují staré rokle a naprosto mění reliéf.

Vzpomínaný bahenní masiv Lökbatan se zapsal do paměti okolních obyvatel hlavně rokem 2001. Silná erupce, kterou provázel ohnivý sloup – náhle vznícený výron plynu – pokryla rozmetaným bahnem široké okolí, a došlo i na evakuaci části vesnice. Ročně bývá zaznamenáno od několika až po 15–20 velkých erupcí. Ty opravdu intenzivní nastanou vzácně, navíc v nepravidelných cyklech, když se pod vysokým tlakem nahromadí dostatečné množství plynu. Při prudkém oživení sopky mohou vzniknout parazitické krátery, obvykle na úbočí, zatímco ten hlavní obvykle podlehne zkáze.

Geologický park

V okolí bahenních sopek se rozprostírá nehostinná krajina. Deprese poblíž mořské hladiny, která je tu desítky metrů níže než hladina světového oceánu, vyplňují soli, slaniska, slané bažiny a zasolená jezera s vydatnou příměsí ropy. V nich se našly kosti čtvrtohorní fauny – jelenů, nosorožců a dalších zvířat, která se napila jedovaté vody, udusila se těžkými plyny anebo uvízla v lepkavé hmotě.

TIP: Ázerbájdžánská bahenní sopka chrlí černý kouř a velké plameny

Bahenní vulkanismus patří k málo prozkoumaným přírodním pochodům. Přitom jde o jeden z nejpůsobivějších geologických jevů, který lze na zemi relativně v bezpečí pozorovat. Každá bahenní sopka se může stát velkou geologickou laboratoří pod širým nebem, v níž se dají sledovat děje, které obvykle probíhají mnohem pomaleji. Celý Gobustán se spoustou sopek v nejrůznějších fázích vývoje je tak prvotřídním geologickým parkem.