Zmatení křižáci a prchající kardinál: Výprava proti husitům skončila fiaskem

Předchozí pokus o křížové tažení proti husitům ztroskotal roku 1427 u města Tachova, kde však ke střetnutí prakticky nedošlo a morálka bojovníků kříže se rozpadla předem, když uslyšeli, že se k nim blíží mohutné husitské vojsko. Tehdy se je anglický kardinál Jindřich z Beaufortu snažil přesvědčit, aby se postavili na statečný odpor, mnozí se skutečně začali šikovat k obraně, přesto většina vojska zbaběle prchla a husité narazili u Tachova vlastně jen na rozprášené zbytky bojovníků a velkou část opuštěných zásob. 

Urputná církev proti kacířům 

Přesto se papež Martin V. nechtěl vzdát a začal plánovat další křížovou výpravu, bohužel se velká část peněz vybíraná po Evropě jako „protihusitské desátky“ tradičně rozkradla. I proto trvalo dlouhé čtyři roky, než se potřebné prostředky vybraly a dlouho plánovaná výprava se konečně mohla začít dávat dohromady. 

V únoru roku 1431 se staly dvě zásadní věci. Nejprve se sešel říšský sněm v Norimberku, který rozhodl o nutnosti čtvrtou křížovou výpravu proti husitům uspořádat, ale krátce poté zemřel papež Martin V., který stál v čele katolické církve 14 let od koncilu v Kostnici. Na jeho místo nastoupil benátský kardinál Gabriel Condulmer pod jménem Evžen IV., který na úsilí svého předchůdce navázal. Pověřil italského kardinála Giuliana Cesariniho, aby se bezodkladně ujal organizace křížové výpravy a svolal vojska nedaleko Norimberku, který ležel poblíž českých hranic. 

Říšského sněmu se účastnil i král Zikmund Lucemburský, který však při svých počátečních taženích proti husitům poznal sílu odhodlaného odporu kališníků a vystupoval proti zbytečně pompézním vojenským tažením. Dobře si uvědomoval, že podobné výpravy pouze sjednocují jinak poměrně rozhádané husitské proudy v Čechách. Byl totiž od českých katolíků dobře informován o tom, že hlavní vojenskou sílu v zemi představují radikální polní vojska jihočeských táboritů a východočeských sirotků, která však žijí především z války a plenění, takže jsou trnem v oku umírněnějším kališnickým šlechticům a pražským univerzitním mistrům i měšťanům. Ti by možná byli o dost náchylnější k nějaké kompromisní dohodě, ale nechtěli se úplně vzdát kalicha, což nehodlali svatí otcové římskokatolické církve připustit. 

Bez římského krále 

A tak Zikmund musel chtě nechtě přistoupit ještě jednou na jejich hru a čtvrtou křížovou výpravu podpořit. Aby se však nemusel osobně účastnit tohoto tažení, vymluvil se na své chatrné zdraví a pověřil vedením ze světské strany braniborského markrabího Fridricha Hohenzollernského. Shromáždit se podařilo skutečně obrovský kontingent, v němž se kardinál Cesarini od začátku snažil povzbudit morálku a probudit skutečné svaté nadšení a i odhodlání, protože se poučil z nezdaru minulých výprav. Z hradeb Norimberka vyjížděl v doprovodu své osobní gardy čítající 300 těžce ozbrojených kopiníků pod velením hraběte z Plavna. 

Hlavní říšskou korouhev měl na starosti velitel výpravy Fridrich Braniborský a další korouhve se k ní přidávaly – vévoda saský vedl tu papežskou, Jan Bavorský zase královskou (tedy Zikmundovu). Kromě hlavního proudu se scházely také saské, slezské a lužické sbory u Kadaně a z jihu od Lávy nad Dyjí (Laa an der Thaya) měly udeřit rakouské oddíly pod vedením habsburského vévody Albrechta. 

Jakkoliv se Cesarinimu podařilo vykřesat jiskru odhodlání, zkušený vojenský velitel Fridrich zůstával spíše skeptický a obecně mezi křižáckými veliteli nepanovala přílišná shoda ani dobrá nálada. Přesto se hlavní křižácké vojsko 7. července pohnulo od Norimberku směrem k českým hranicím s vírou, že tentokrát to musí vyjít. 

Taktika rychlých přesunů 

Jenže husité v Čechách pochopitelně nezaháleli a o chystané výpravě byli dobře informováni. Největší autoritu měl tehdy mezi nimi táborský kněz Prokop Holý, který okamžitě zahájil „protikampaň“. Jednak sepisoval působivé manifesty, které cílily nejen na křižáky, ale obecně lidi v okolních zemích a snažil se v nich vykreslit hamižnost a lstivost katolických vůdců. A jednak vedl úspěšné kořistnické výpravy do sousedního Slezska a do Lužice, kde husité tradičně získávali zásoby a zároveň podrývali morálku nepřítele. 

Ještě nedlouho před křížovou výpravou podnikli táborité pochod v délce skoro 200 kilometrů od Žitavy přes Lobavu a Budyšín až obloukem ke Zhořelci, a jenom tak mimochodem si odskočili do Slezska, aby „udělali pořádek“ v Olešnickém knížectví. Tuto vzdálenost překonali během třinácti dnů, což bylo u husitů poměrně běžné a vzhledem k dobovým poměrům obdivuhodné. Žádná jiná armáda té doby neovládala tak dokonale taktiku rychlých přesunů, což mělo mimochodem rozhodnout i později u Domažlic.

Výchozí bod u Berouna 

Katolíci si všechny tyto akce vykládali jednoduchým vysvětlením – husité mají strach a jsou natolik slabí, že se naší veliké výpravy bojí! Jenže Prokop Holý reagoval na vyražení křižáckého vojska v červenci další rozhodnou akcí, když narychlo oblehl katolickou Plzeň. Věděl sice, že ji nemůže dobýt, ale zato důkladně poplenil s pomocí sirotků a dalších spojenců panství okolních váhajících šlechticů, kterým připomněl jejich předchozí sliby věrnosti, na něž se nechtěli upamatovat. Rozhodně si nemohl dovolit, aby křižáci nalezli v západních Čechách přátelské přivítání. 

Potom se stáhl od Plzně k Berounu, kde vyčkával, kam se nepřátelé vydají. Odtud měl totiž zhruba stejně daleko ke všem místům na západní hranici, která se katolíci mohli pokusit dobýt. Navíc tím chtěl křižáky tak trochu nalákat, protože dokud se husitská vojska pohybovala poblíž Bavorského lesa, nechtělo se katolickému vojsku překročit hranice. A kališníci si nemohli dovolit žádné dlouhé ležení a manévrování, protože by jim brzy došly potraviny a možnosti spížování v západních Čechách byly omezené. Pod praporem kalicha se však shromáždilo poměrně silné vojsko, v němž asi 3 000 vozů doprovázelo 5 000 jezdců a zřejmě až 50 000 pěšáků. 

Rabování venkova 

Křižáci nejprve zamířili k Tachovu, kde posledně utrpěli tak potupnou porážku a město od té doby zůstalo v rukou husitů. Jenže páni rytíři neskrývali překvapení, když zjistili, jak hradby města za poslední čtyři roky zesílily a zmohutněly. Kardinál Cesarini, který jako kněz neměl příliš dobré vojenské znalosti, sice tvrdohlavě trval na dobytí Tachova, ale zkušení velitelé pochopili, že v tomto případě by se jednalo o marnou snahu. Po krátkých diskusích se proto raději rozhodli obsadit nedaleké městečko Brod – které s hrdou pýchou smetli prvním útokem, protože se nejednalo o příliš opevněné ani důležité sídlo. Nicméně to posílilo jejich sebevědomí a mohli se vrhnout do plenění širokého okolí. 

Rozdělili se dočasně na tři proudy a jali se rabovat venkov, protože na opevněná sídla si netroufli. Netřeba připomínat, že tím proti sobě popudili místní obyvatelstvo a často ani nerozeznávali, jestli v daném místě žijí kališníci nebo katolíci. V těchto třech proudech za stálého plenění však křižáci cílevědomě postupovali přes pozemky kladrubského kláštera směrem k Domažlicím, kde se hodlali znovu seskupit. Každý z proudů měl s sebou několik řad vozů, protože i na západě už poznali výhody vozové hradby a přebírali od husitů úspěšnou bitevní taktiku. S nimi disciplinovaně postupovali vozkové tak, aby mezi řadami zůstával zhruba kilometr a nemohl je překvapit žádný náhlý útok husitů.

Hrozivá husitská píseň 

Mezitím překročily hranice země i další dva křižácké houfy – jeden z Lužice směrem k Žatci a druhý z jihu od Rakouska na Moravu. Ty však musel Prokop Holý zatím nechat být a ráno 12. srpna zavelel od Berouna k postupu směrem na Domažlice. Vzdálenost mezi oběma městy je kolem 100 km, a tak museli husité opět osvědčit svou pověstnou rychlost přesunu. Během pouhých dvou dnů překonali celých 70 km a poslední noc před bitvou tábořili u Chotěšova. V té době křižáci sotva dorazili k Domažlicím a teprve tam formovali svou obranu. Měli spolehlivé zprávy, že husitské vojsko je ještě daleko, a tak byli nesmírně nemile překvapeni, když náhle uslyšeli zdálky zpěv písně Ktož sú boží bojovníci! 

Není úplně pravda, že se hned po jejím zaslechnutí dávali hromadně na útěk, leč jejich morálka značně poklesla a velitelé drželi své oddíly horko těžko pohromadě. Píseň se dle odhadů nesla krajem na velkou vzdálenost až sedmi kilometrů. Kardinál Cesarini s vévodou saským vystoupili na vrch Baldov, aby obhlédli situaci. Zkušený Fridrich Braniborský, jehož korouhve tábořily nejblíže k husitům, však dal v reakci na blížící se vojsko nepřátel přeskupit své jednotky a chtěl svou vozovou hradbu trochu stáhnout, zatímco vyšle výzvědné jízdní oddíly, které by zjistily, kudy přesně se nepřátelé blíží. Jenže zbytek vojska jeho drobné taktické stáhnutí pochopil jako ústup a teprve v té chvíli nastala ta pravá panika. Cesarini s vévodou pak už z Baldova viděli jen stahující se křižácké vozy a vojáky, kteří brali co nejvíce ukořistěných věcí, aby s nimi včas utekli do bezpečí. 

Dobijte prchající! 

Blížící se husitské vojsko tak u Domažlic nenarazilo na žádnou spořádanou vozovou hradbu a ve skutečnosti jim většinou stačilo opět jen dobíjet utíkající křižáky. Ale úplně zadarmo to nebylo. Mezi hradem Rýzmberkem a Domažlicemi narazili přece jen na jednu linii postavené vozové hradby, kterou hájila kardinálova osobní garda. Nicméně tuto překážku si nechali až navečer a obešli ji, protože by jim jinak uteklo zbytečně moc prchajících i s kořistí. Nakonec museli dobýt i opevněné italské vojáky, což se jim po relativně tuhém boji podařilo.

Cesarinimu se podařilo zachránit útěkem v přestrojení a na místě po něm zůstal nejen kardinálský klobouk a roucho, ale také rodinné šperky a papežská pověřovací bula. Husité tedy brali tradičně bohatou kořist. Po důkladném vyčištění prostoru kolem Domažlic pak Prokop Holý neváhal a vypravil se směrem k Žatci, aby si to vyřídil i s dalším křižáckým proudem ze severu, a nakonec odtáhli táborité i sirotci i na Moravu, odkud museli vyhnat řádícího Albrechta Habsburského. 

I poslední křížová výprava proti husitům tedy skončila naprostým fiaskem, podobně jako všechny před ní a konečně přišel čas na slova Zikmunda Lucemburského o vyjednávání s umírněnými proudy, které se uskutečnilo v Chebu, na koncilu v Basileji, ale i na jiných místech.