Zlomený samurajský meč: Konec války a kapitulace Japonska (1)

Na konferenci v Casablance v lednu 1943 vyhlásil americký prezident Franklin D. Roosevelt bezpodmínečnou kapitulaci mocností Osy za hlavní válečný cíl USA. Zdaleka přitom nešlo jen o líbivý slogan slibující vítězství, ale tento cíl představoval základní prvek plánování poválečného uspořádání, o němž se jednalo v následujících dvou letech. Bezpodmínečná kapitulace by poskytla právní základ, který by umožnil hlubokou vnitřní přeměnu států Osy. Upuštění od tohoto cíle by vedlo k velmi odlišné poválečné transformaci Japonska.

Jak dosáhnout vítězství? 

Úkol vymyslet, jak této bezpodmínečné kapitulace dosáhnout, padl na americký sbor náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff). Jejich debaty na toto téma od roku 1944 do jara 1945 nakonec vyústily v nejednoznačný kompromis mezi dvěma protichůdnými koncepcemi. Na jedné klíčové úrovni se spor mezi armádou a námořnictvem soustředil spíše na politickou než na čistě vojenskou otázku: jaký faktor by mohl podkopat vůli amerického lidu dovést válku k bezpodmínečné kapitulaci nepřítele? US Navy vedené Ernestem Kingem téměř čtyři desetiletí studovalo možné způsoby vedení války s Japonskem. 

Admirálové byli přesvědčeni, že invaze na japonské domácí ostrovy (Home Islands) by byla čirým bláznovstvím. Plánovači vypočítali, že obránci by nevyhnutelně převýšili počet všech představitelných expedičních sil a že japonský terén by smazal americkou výhodu v palebné síle a mobilitě. Tato úvaha přiměla námořní důstojníky identifikovat masivní ztráty jako faktor, který s největší pravděpodobností podkope odhodlání Američanů přinutit nepřítele k bezpodmínečné kapitulaci. Námořnictvo tedy prosazovalo ukončení války blokádou a bombardováním.

Nezbytná invaze

Ale jaké by vlastně byly důsledky této strategie? Zatímco bombardování měst Američané věnovali velkou pozornost, málo se zkoumalo, co by pro Japonce znamenala účinná námořní blokáda. Ta sloužila po staletí jako legitimní prostředek, který umožňoval zabránit přepravě zakázaného materiálu (typicky zbraní a dalších potřeb nutných k vedení války), ale přitom neblokovat jiné položky, především potraviny pro civilisty. V první světové válce Velká Británie tato pravidla změnila tím, že znemožnila právě přepravu jídla do Německa, a to i pro civilisty. To byl nyní standard, podle kterého američtí stratégové zvažovali navrhovanou blokádu Japonska. Tedy strategii, která měla za cíl zabít bezpočet jeho obyvatel hladem… 

Pozemní armáda (US Army) se do zkoumání perspektivy konfliktu s Japonskem pustila až ve 30. letech a došla k závěru, že invaze může být nezbytná. V roce 1944 se dokonce jevila jako zásadní, vzhledem k základnímu přesvědčení armádních špiček, že čím déle se válka protáhne, tím více bude klesat podpora veřejnosti pro kapitulaci Tokia. Spojené státy si nemohly dovolit čekat na dlouhodobé účinky blokády.

Kompromis 

Náčelníci štábů spojili tyto dva odlišné názory do strategického plánu v květnu 1945. Povolili pokračování a zesílení probíhající blokády a bombardování až do 1. listopadu 1945. V tu dobu měly Spojené státy zahájit operaci Downfall, dvoufázovou invazi na japonské ostrovy. První fáze – operace Olympic – předpokládala, že se 1. listopadu vylodí 6. armáda v jižní části Kjúšú, nejjižnějším z japonských hlavních ostrovů. Olympic by získal námořní a letecké základny pro podporu druhé fáze, operace Coronet, při které by dvě armády zajistily oblast Tokio–Jokohama. S jejím zahájením se předběžně počítalo na počátku března 1946. 

V politickém dokumentu k tomuto plánu náčelníci štábů zdůraznili, že celkovým válečným cílem Spojenců zůstává bezpodmínečná kapitulace a s ní program rozsáhlých politických změn v Japonsku, které zajistí, že již nikdy nebude představovat hrozbu pro mír. Náčelníci však současně připustili, že kapitulace je v císařství neznámý pojem. Za posledních 2 600 let se žádná tamní vláda nikdy nepoddala cizí mocnosti. Navíc generálové poznamenali, že během celého průběhu války v Tichomoří se žádná japonská jednotka nevzdala. Neexistovala záruka, že tokijská vláda kapituluje – nebo že pokud tak učiní, že ji ozbrojené síly uposlechnou. 

Náčelníci tedy uznali, že i kdyby dvoufázová invaze uspěla, není jisté, že nepřátelská armáda organizovaně kapituluje. V takovém případě by Spojenci museli likvidovat jednotku po jednotce, přičemž se odhadovalo, že ve zbrani stojí čtyři až pět milionů Japonců na domovských ostrovech, v Asii a v Tichomoří. V tomto světle se jevily potenciální oběti operace Downfall jako pouhá předehra strašlivého masakru, který by byl cenou za konečnou porážku nepřítele.

Nová zjištění rozvědky 

V memorandu z dubna 1945 admirál King, známý svou uměřeností, zdůraznil skutečnost, že náčelníci štábů dosáhli pouze vratkého kompromisu. Připomněl, že souhlasí jen s vydáním rozkazu povolujícího přípravy na invazi aby mohla být provedena v listopadu. Ovšem s dodatkem, že v srpnu či v září se opět sejdou, aby prodiskutovali skutečnou potřebu invaze. Prezident Harry S. Truman, hluboce znepokojený potenciálními americkými oběťmi, s operací Olympic váhavě souhlasil. 

Zpravodajci odhadovali, že v listopadu bude na Kjúšú dislokováno pouze šest japonských divizí, přičemž v oblasti vylodění se budou nacházet tři. Očekávalo se, že Japonci proti Olympiku nasadí po částech osm až deset divizí, tedy 350 000 vojáků, podporovaných 2 500 až 3 000 letouny. Tyto odhady umožnily připravit invazní vojska v takové síle, aby měla převahu alespoň tři ku jedné či vyšší. 

Všechno ale nešlo podle předpokladů. Od 9. července do konce srpna odhalila americká rádiová rozvědka masivní hromadění japonských vojenských sil na domácích ostrovech včetně obrovského posílení obrany Kjúšú. Ke konci války zpravodajci identifikovali 13 ze 14 japonských divizí na ostrově, z toho devět v jeho jižní polovině a pět z 11 brigád v témže prostoru. Konečně 20. srpna rozvědka hlásila, že na Kjúšú se nachází 625 000 vojáků.

Bylo také nutné poopravit obrázek protivníkova letectva. Zpravodajci informovali, že nepřítel disponuje 5 900 letadly, což představovalo téměř dvojnásobek dřívějších odhadů. Zpravodajské ústředí vrchního velitelství Tichomořské flotily spočítalo, že Japonci připravili pro obranu vlasti 10 290 letounů – více než trojnásobek dosavadních odhadů. Skutečný počet byl ve skutečnosti ještě o něco vyšší: asi 10 700.