Zlikvidujte zvrlíky! Pro avantgardní umělce nebylo v nacistickém Německu místo

Scházeli se každý den na Akademii nebo v kavárnách. Živě diskutovali, tvořili a spolupracovali se stejně spřízněnými umělci po celé Evropě. Ta omamná pospolitost a dobrodružná melodie nového a nepoznaného jim tepala ve spáncích každý den dlouho do noci. Netušili, že opojení brzy pomine a oni se brzy budou muset obávat nejenom o svá díla, ale dokonce o holý život.

Vůdce jde na kulturu

Ačkoliv je léto, doprovází 19. července 1937 zahájení výstavy současného umění od časného rána déšť. Provazce deště spojují nebe a zemi a na pečlivě upravených chodníčcích mnichovského Hofgartenu se tvoří velké kaluže. Jako by sama příroda nechtěla ani náznakem podpořit tuto pečlivě naplánovanou akci nacistických pohlavárů. Před arkádami se tísní tisícihlavý dav. Nikomu nevadí, že je mokrý až na kost, přijede sám vůdce!

Krátce před polednem míří k budově kolona černých automobilů. Dav se dostává do extáze. Z prvního auta vystupuje muž, jehož tvář zná celé Německo. „Heil Hitler!“ Les rukou zdraví Adolfa Hitlera.

Po krátkém projevu organizátora výstavy Adolfa Zieglera, se slova ujímá sám Führer. Rozhlíží se alejí obrazů a soch a nenávistně zapichuje pohled do obrazu Oskara Kokoschky. „Díla zvrhlého umění jsou obludnými doklady nejhlubšího rozkladu našeho národa a kultury!“ hřímá. Souhlasný křik jeho přívrženců otřásá arkádami v základech. „Zvrhlé umění liberálního věku bylo židovským spiknutím proti německému duchu, proti německé krvi!“ pokračuje vůdce…

Zlatá dvacátá léta

Zlatá dvacátá léta 20. století s sebou přinášejí obrovský kulturní rozkvět. Atmosféra plná svobody a podivného neklidu vyzývá k hledání nových cest a stylů, které by napomohly projevit doposud potlačované vize. Umělci, které dříve dusila přísná cenzura, dostávají příležitost vyjádřit svůj názor. Pryč se šosáctvím a akademismem! Němečtí expresionisté se připojují ke kubistům, surrealistům a dadaistům a hlásají umění nové doby. Všude se šeptá: „Berlín je nejsvobodnějším a nejčilejším kulturním centrem Evropy.“

Umělci udržují vztahy s tvůrci z Paříže. Pořádají výstavy a budují nové výtvarné školy. Jména jako Oskar Kokoschka, Franz Marc, Vasilij Kandinski a Paul Klee zná celá Evropa. Koho by napadlo, že bude mít tato zlatá éra tak krátké trvání?

Německý ideál krásy

Nacisté nastupují k moci a vše se začíná radikálně měnit. Už v prvních dnech vzniká Komora říšské kultury, podléhající samotnému Josefu Goebbelsovi. Jejím hlavním úkolem je likvidace nežádoucích umělců a propagace ideálu krásy árijského člověka. Umění a kultura se stávají služebníky nacistického režimu a rasové ideologie.

Hlavním vzorem této dokonalé krásy je antická kultura. Nacističtí umělci ve svých dílech realisticky zobrazují nahá, ušlechtilá těla mužů a žen, tváře s árijskými rysy, které zračí odhodlanost, čistotu a odvahu. Lid přijímá nový ideál s nadšením. Cítí se být součástí něčeho velkého a ušlechtilého. Vše probíhá podle plánu a Josef Goebbels si mne ruce: „Koho by tak ještě mohly zajímat ty avantgardní mazanice?“

Nacistická očista kultury

„Krásu árijského ducha je třeba očistit od špinavého avantgardního umění plného pesimismu a pacifismu,“ hřímá Hitler při jednom ze svých projevů. Umělce, jejichž díla neodpovídají nacionálně-socialistickým ideálům, nebo jsou dokonce židovského původu, fašisté nemilosrdně pronásledují. Jejich díla jsou odstraněna z muzejních sbírek, veřejně pálena nebo zabavena a prodána do zahraničí.

Většině umělců je toto poselství jasné. Rychle pryč! Mnozí prchají do Francie, někteří do Československa. Ti, kteří přece jen setrvávají v Německu, končí v koncentračních táborech.    

V roce 1936 přichází Goebbelsovo ministerstvo propagandy s ďábelským nápadem. Uspořádá výstavu, která jednou provždy zostudí nežádoucí a zvrhlé moderní umění. Jak ale dokáží platnost svých tvrzení? Jeden ze spolupracovníků dostává nápad: „Co kdybychom využili sbírku profesora Prinzhorna? Zabýval se přece kresbami bláznů!“ Goebbels je nadšen: „Vynikající nápad! Povýšení vás nemine!“

Výstava, čítající 650 zkonfiskovaných děl, se doplní kresbami a fotografiemi pacientů psychiatrických léčeben. Ty nevyvratitelně potvrdí, že současní rádoby umělci nemají právo na život v ušlechtilé Třetí říši! Vše podtrhnou nactiutrhačné texty a posměšná hesla.

Trvá bezmála rok, než se vše připraví. V červenci 1937 je výstava pod názvem Entartete Kunst konečně zahájena. Za tři měsíce ji v Mnichově zhlédnou dva miliony návštěvníků. Překvapivě se stává velmi populární. Ve stejném termínu vystavují nacisté v Mnichově i své „velké německé umění“. Očekává se stejná, ba mnohem větší návštěvnost.

Opak je ale pravdou! Přijde sotva 420 tisíc lidí. Goebbels zuří: „Jak je to možné? Kde se stala chyba?“ Zato odpůrci režimu spiklenecky pomrkávají a tiše vtipkují: „Možná to s vkusem německého nadčlověka přece jen nebude tak zlé. Možná přece jen zvítězí zdravý rozum.“

Nikdo z nich, bohužel, netušil, že to nejhorší teprve nastane. A že si na svobodu – tedy konec 2. světové války, budou muset počkat dalších osm let.