Sovětský kanón ZiS-3: Jedno z nejlepších děl v historii válek

Ačkoli mělo k dispozici vynikající zbraně, nacházelo se sovětské protitankové dělostřelectvo na počátku války ve složité situaci. Tento rozpor vyplýval z omylu, jemuž podlehlo velení Rudé armády. Domnívalo se, že německé tanky mají extrémně silný pancíř, proti němuž bude dělostřelectvo ráže 76,2 mm nedostatečné, takže prioritu obdržely problematické protitankové zbraně větších ráží (až 107 mm).

Výsledek utajeného vývoje

Přitom ale tehdy sovětské dělostřelectvo disponovalo dvojicí výkonných 76,2mm divizních děl, jimiž byly typy F-22 a F-22USV, označované též jako děla vz. 1936 a vz. 1939. V obou případech šlo o skutečně víceúčelové zbraně (u první z nich se dokonce předpokládalo omezené použití proti letadlům), které zkonstruoval jeden z nejlepších dělostřeleckých expertů, Vasilij Gavrilovič Grabin z továrny č. 92 v Nižním Novgorodu.

Také on přišel s nápadem na vytvoření jednodušší zbraně stejné ráže, avšak v důsledku výše zmíněného omylu sovětské generality (zejména maršála Kulika) nezískal podporu. Nový kanón však byl i navzdory nesouhlasu nejvyššího velení v utajení vyvíjen, což se později ukázalo jako mimořádně prozíravý krok. Brzy po německém útoku totiž vyšlo najevo, že pancíř tanků Wehrmachtu má daleko menší odolnost, než se předpokládalo, takže zničující efekt na něj měly dokonce i trhavé střely ráže 76,2 mm.

Okamžitě tedy dorazil požadavek na masovou produkci děl této ráže, takže Grabinův projekt náhle získal neomezenou podporu. Výsledkem byla zbraň ZiS-3, která měla hlaveň a další části kanónu F-22USV umístěné na lafetě 57mm kanónu ZiS-2. Počátkem roku 1942 úspěšně prošla zkouškami (proto se někdy označuje i jako vz. 1942) a záhy začala sériová výroba. Vzniklo dělo, jež se stalo jednou z nejúčinnějších zbraní Rudé armády a pořád platí za jedno z nejpodařenějších děl v historii válek.

Skutečně univerzální dělo

Dělu ZiS-3 náleží ještě jeden rekord: s více než 103 000 kusy se stalo nejvíce vyráběnou dělostřeleckou zbraní celé druhé světové války. K masovosti produkce výrazně přispěla racionální organizace výroby v závodě č. 92 a ohromného rozšíření v Rudé armádě se dělo dočkalo rovněž díky kompatibilitě střeliva, jelikož používalo stejnou munici, jakou pálily i sovětské tankové kanóny (včetně F-34 v tanku T-34).

K dispozici bylo nejen několik protitankových střel (solidní, jádrová, podkaliberní i kumulativní), ale také mnoho typů granátů trhavých, tříštivo-trhavých, zápalných, šrapnelových a dýmových (a jako zajímavost lze doplnit, že se ve skladech nacházelo také „chemické“ střelivo s náplní otravných plynů).

Dělo dokázalo pálit s náměrem až 37 stupňů, takže mohlo vést vysoce účinnou nepřímou palbu na vzdálenost přes 13 km. Obsluhu chránil mohutný pancéřový štít, ale i tak bylo poměrně lehké a snadno ovladatelné. Jako většina sovětských zbraní se vyznačovalo značnou spolehlivostí v extrémních terénních a klimatických podmínkách. Jeho protipancéřové granáty dokázaly vyřadit většinu německých tanků, problém měly až s prorážením tanků Panther a Tiger.

Skvělou úroveň sovětského děla oceňovali i Němci, kteří okamžitě po útoku na SSSR poznali, že jejich protitankové zbraně za těmi sovětskými zaostávají takřka rozdílem třídy, a proto se snažili ukořistit a zavádět do služby co nejvíce ukořistěných kanónů ráže 76,2 mm (ale část upravili na svoje 75mm střelivo).

Mobilní verzi ZiS-3 představovalo samohybné dělo SU-76. Po válce se kanóny ZiS-3 dostaly do výzbroje mnoha států, bojovaly v řadě válek ve třetím světě a dosud je užívá několik armád v Africe a Asii, což jen dokazuje, že Vasilij Grabin zkonstruoval opravdu výjimečně povedenou zbraň.