Zbraně, které předběhly svou dobu (3): Sebevražedné stroje, neviditelné letouny a obří bombardéry
Téma „tajných“ a „zázračných“ zbraní, které vznikly v nacistickém Německu, případně v jeho službách zasáhly do války, nadále budí zájem odborníků i fanoušků historie. Proč vlastně tyto často opravdu zlomové novinky nakonec nedokázaly uspět? A jak se posléze uplatnily v technickém vývoji vítězných velmocí?
Během vývoje „létající bomby“ Fi 103 alias V-1 vznikla i pilotovaná varianta, jež sloužila pro aerodynamické testy, ale později se objevil také nápad využít ji v boji. Dostala jméno Fi 103R čili Reichenberg (německý název Liberce) a v podstatě měla vyřešit nízkou přesnost základní podoby. Pilotovaná verze tak měla umožnit i přesné zásahy bodových cílů.
Na první pohled se jedná o sebevražednou zbraň, jakýsi protějšek japonských kamikaze. Právě proto se tento plán příliš nelíbil ani Hitlerovi, jenž vyslovil souhlas až po záruce, že německý pilot bude mít naději těsně se před zásahem zachránit. Tato šance by evidentně byla pouze minimální, přesto se našlo docela dost dobrovolníků. Pro jejich výcvik vzniklo i několik verzí se dvěma sedačkami (a)nebo bez motoru a rozběhla se sériová produkce bojového provedení Fi 103R, jenže pilotáž se ukázala jako příliš náročná a projekt zkrachoval.
Propagandistické označení V-3 měla dostat bizarní zbraň, jež během vývoje nesla krycí označení Hochdruckpumpe, česky „vysokotlaká puma“. Jednalo se o gigantický kanon ráže 152,5 mm, jehož hlaveň o délce 127 m měla být zabudována do podzemního bunkru a pevně namířena na Londýn. Plánovalo se, že celý systém bude zahrnovat větší počet hlavní, které dostřelí až do vzdálenosti 165 km, což jistě budí otázky ohledně principu. Vynálezce inženýr Cönders navrhl dělo, které mělo kromě primární nábojové komory také velký počet dalších komor po bocích hlavně.
Při průletu střely hlavní měly v komorách explodovat další prachové náplně, které by zvyšovaly rychlost střely. Na papíře slibný princip ale nikdy nefungoval podle plánů a nepovedlo se vyřešit ani potíže se samotnými střelami. Budovaný bunkr v Mimoyecques ve Francii poté zničil spojenecký nálet, takže V-3 na Londýn nikdy nevypálila jedinou ránu.
Převratná koncepce křídla
Němečtí letečtí experti odvedli obrovský kus práce zejména v oblasti aerodynamiky vysokých rychlostí. Jasně to prokazuje např. projekt rychlého bombardéru Junkers Ju 287, jenž využíval tehdy naprosto přelomovou koncepci křídla s negativním šípem. S výjimkou samotného křídla šlo o „nouzovou“ konstrukci, která vesměs využívala součásti z jiných letadel. Čtyři proudové motory měly zajistit rychlost okolo 560 km/h, zatímco díky inovativnímu křídlu se měl Ju 287 vyznačovat mj. výbornou stabilitou.
Projekt, jenž se mimochodem částečně realizoval v Praze v podniku Letov, vypadal hodně slibně, ale zkoušky prototypů přerušil konec války. Výsledky aerodynamických výzkumů ukořistili Američané, kdežto prototypy získal Sovětský svaz, jenž pak dokonce zkoušel obdobně konstruovaná letadla.
Stroj neviditelný pro radar
Mezi zajisté nejzajímavější výsledky německých leteckých výzkumů patří samokřídlo Horten Ho 229, jež se zrodilo mj. s cílem dosáhnout obtížné zjistitelnosti pro radar. Vedle samotného tvaru letadla k tomu přispívaly i materiály, jelikož se jednalo o spojení ocelové kostry, dřeva a překližky. Navzdory tomu se však počítalo s působivými výkony, protože Ho 229 byl vyvinut podle specifikací „3×1 000“, takže mělo jít o rychlý bombardér se dvěma proudovými motory, díky nimž měl přepravovat náklad 1 000 kg bomb na vzdálenost 1 000 km rychlostí 1 000 km/h.
Vývoj běžel poměrně slibně až do havárie jednoho z prototypů, což projekt zpomalilo, a proto zůstalo jen u pokusů, načež dva exempláře Ho 229 ukořistili vítězní američtí vojáci. Je vysoce pravděpodobné, že výsledky tohoto projektu ovlivnily i zrod „neviditelného“ bombardéru B-2 Spirit, který také využívá konfiguraci samokřídla.
Plány náletu na New York
Už před druhou světovou válkou vznikaly požadavky na letadlo zvané „Amerikabomber“, což neponechává prostor pro pochybnosti o jeho účelu. Mělo jít o těžký strategický bombardér, od něhož Luftwaffe požadovala schopnost zaútočit na New York, ačkoli sekundárně se plánovaly i jiné úkoly, mj. dálková doprava či námořní hlídkování.
Vznikla řada návrhů, avšak do stadia letových zkoušek prototypů dospěly jenom tři, a sice Messerschmitt Me 264, Junkers Ju 390 a Heinkel He 277. Dle očekávání šlo o gigantické stroje, takže například Me 264 měl rozpětí 43 m a jeho vzletová hmotnost měla činit až 56 tun, z čehož by maximálně šest tun tvořily zbraně (při náletu na New York by nosnost byla jen poloviční). Všechny testované stroje ale trápily potíže s nespolehlivými motory a bylo jasné, že žádaných výkonů se nedosáhne, a tudíž se zvažoval i jednosměrný útok bez návratu, ale zůstalo jen u plánů.
Groteskní raketový letoun
Zoufalství Německa, které čelilo stupňujícím se náletům amerických bombardérů, jen máloco demonstruje tak jasně jako projekt letounu Bachem Ba 349 Natter. Je otázka, zda šlo skutečně o „letoun“, neboť v praxi měl fungovat spíš jako pilotovaná jednorázová protiletadlová raketa. Velice jednoduše, až primitivně řešený stroj s raketovým motorem měl vzlétat z rampy kolmo vzhůru. Rychle vycvičený pilot měl dorazit k nepříteli, vypustit salvu neřízených raket z přídě stroje a poté zamířit klouzavým letem pryč.
Výcvik ale neobsahoval přistání, neboť Ba 349 se měl ve vzduchu rozložit, aby se k zemi na padáku snesl pilot a jediná cenná část letounu, totiž motor. První a jediný pokusný start se uskutečnil 1. března 1945, ovšem došlo k havárii a pilot zahynul, což tragicky potvrdilo absurditu celého nápadu.
