Zážitky blízké smrti: Co se děje po odchodu na druhý břeh?

Existuje život po životě, nebo smrt udělá za naším bytím definitivní tečku? Zmíněná otázka je v různých podobách a formulacích stará jako lidstvo samo a odpověď stejně jako v minulosti zůstává především otázkou víry. První pokusy o její vědecké vyřešení přišly v 19. století, v době ohromného vzestupu zájmu o zásvětí. 

Ačkoliv okultní vlnu hnaly vpřed pochybné a často podvodné metody, do věci se vložili i seriózní badatelé, například britský fyzik a chemik William Crookes. Koncem 60. let 19. století se začal zajímat o spiritualismus, k jehož zkoumání využil také vlastní poznatky z oboru radiometrie. Velkým příznivcem existence posmrtného života se stal rovněž spisovatel Arthur Conan Doyle a dané přesvědčení u něj ještě zesílilo po smrti jeho syna v roce 1918. Hmatatelné důkazy ovšem chyběly a nezdálo se, že by se nějaké – třeba jen nepřímé – vůbec kdy podařilo získat.

Zážitek blízké smrti

V roce 1975 však stoupencům myšlenky, že smrtí vše nekončí, poskytla novou naději kniha lékaře Raymonda Moodyho nazvaná Life After Life neboli „život po životě“. Popisuje totiž zkušenosti řady lidí, kteří prodělali klinickou smrt a kupodivu líčili navzájem podobné prožitky, jako světlo na konci tunelu, dojem opuštění vlastního těla a často i velice uvolňující pocity. Moody pro daný jev zavedl dnes již všeobecně používaný termín Near Death Experience neboli NDE, do češtiny obvykle překládaný jako „zážitek blízké smrti“. 

Od té doby nepřestává zajímavý, leč stále rozporuplný fenomén poutat pozornost vědců i široké veřejnosti. Poslední vlnu rozvířila zkraje letošního roku společnost Netflix šestidílnou dokumentární sérií Surviving Death, jejíž první epizoda se věnuje právě NDE a přináší svědectví několika lidí, kteří danou zkušeností prošli.

Příchod duší

Zážitky blízké smrti ovšem nepředstavují nic nového. Například Clifford A. Pickover v knize The Medical Book připomíná, že už Platon ve svém dialogu Ústava zhruba z roku 370 př. n. l. líčí příběh vojáka Éra, který po smrti spatřil „rovný pruh světla jako sloup […] podobný nejvíce duze, ale jasnější a čistší“. Ér se však vrátil mezi živé a o svém prožitku vyprávěl. 

Ještě názorněji zachytil koncem 15. století takřka současnou představu o NDE Hieronymus Bosch, na svém proslulém obraze Příchod duší do Empyrea. Systematičtěji se pak podobné zkušenosti objevovaly v lékařských záznamech od 19. věku a výrazně jich přibylo ve druhé polovině minulého století, s rozvojem resuscitačních technik.

Společné vzpomínky

Ačkoliv neexistuje žádná univerzální definice NDE, uvádí se řada charakteristických rysů, jež tyto zážitky provázejí. Patří mezi ně především již zmíněná mimotělní zkušenost, vnímání okolí navzdory zjevnému bezvědomí, průchod bránou či tunelem, pozorování jasného světla, hluboký pocit klidu a míru, rekapitulace vlastního života nebo setkání s již zesnulými blízkými. 

Podobné zážitky ovšem nepopisují zdaleka všichni, kdo se na hranici života a smrti ocitli. Například lidé, kteří utrpěli zástavu srdce, hovoří o NDE asi v 10–20 % případů, a obvykle navíc zakoušejí jen některé z uvedených prožitků. Jejich vjemy kromě toho nejsou vždy příjemné, někdy bývají naopak stresující a děsivé, přičemž dotyční líčí pocit prázdnoty, opuštění a bezmoci. Zajímavé je, že u těch, kdo prodělali traumatické poranění mozku, se NDE vyskytne pouze asi ve 3 % případů.

Změna osobnosti

NDE mají také poměrně výrazný transformativní charakter. Lidé, kteří je zažili, často projdou zásadní změnou osobnosti, jež může vést až k narušení předchozích vztahů. K běžným projevům patří odklon od materiálního pojímání života a důraz na jeho duchovní stránku, zvýšená péče o ostatní, zmírnění strachu ze smrti či nově nabytá víra v posmrtnou existenci. Ne vždy jsou však změny ku prospěchu: Mohou se vyskytnout i sluchové halucinace (ovšem nikoliv nutně negativní), stres v důsledku konfliktu s dřívějšími názory a přesvědčeními, emoční potíže a podobně.

Co tedy za NDE stojí? Pomineme-li nadpřirozená vysvětlení, nabízí se hned několik modelů objasňujících vznik daných prožitků. Pro žádný z nich nicméně zatím nemáme zcela přesvědčivý důkaz, což pramení i ze samotné podstaty jevu.

Sedm modelů

Předem nelze říct, kdy a u koho NDE nastane. Víceméně všechna nasbíraná data tak mají charakter retrospektivních a subjektivních výpovědí pacientů, jež závisejí na spolehlivosti jejich paměti. Jeden z nejvýznamnějších badatelů na poli NDE, Bruce Greyson z University of Virginia, nabídl v souhrnném článku z roku 2007 sedm vysvětlujících modelů. Zdůraznil přitom, že šance na výskyt NDE nesouvisí s pohlavím, rasou, vyznáním, zbožností, duševním zdravím, inteligencí či neurotismem. Podle některých studií jsou však lidé s těmito zkušenostmi náchylnější k hypnóze, častěji si pamatují své sny a mají lepší představivost. 

Jedno z vysvětlení NDE by podle Greysona mohlo spočívat v osobních a kulturních očekáváních. Jednoduše řečeno: Člověk v takovém okamžiku zažívá to, co si myslí, že zažije – čemuž odpovídá rovněž fakt, že se zážitky blízké smrti mezikulturně do jisté míry liší. Na druhou stranu popisují podobné zkušenosti i lidé, kteří o NDE nikdy neslyšeli.

Návrat k narození?

Ještě spekulativnější interpretace zní, že jde o vzpomínky na narození – konkrétně v případě tunelu a jasného světla. Je však velmi nepravděpodobné, že by novorozenec dokázal svými zatím nedokonale vyvinutými smysly něco takového zachytit a udržet v paměti. Nehledě na to, že se NDE vyskytuje i u lidí, kteří přišli na svět císařským řezem. 

Další možnost nabízí nedostatečné zásobení mozku kyslíkem, případně nadměrná koncentrace oxidu uhličitého v krvi. Jenže kdyby stavy NDE skutečně závisely na fluktuaci kyslíku, docházelo by k nim zřejmě mnohem častěji, než ve skutečnosti zaznamenáváme. K vysvětlujícím hypotézám patří též halucinace vyvolané například léky podanými umírajícímu pacientovi či metabolické změny. Ani ty však neobstojí: U lidí, kteří podobnou medikaci dostali, jsou NDE naopak méně časté. A negativní změny v mozku mají za následek spíš nejasné uvažování či strach, což je v přímém protikladu s většinou zaznamenaných NDE. 

Ketaminový trip

Některé psychotropní látky přesto mohou hrát určitou roli. Studie uvádějí, že uživatelé silného halucinogenu dimethyltryptaminu procházeli zkušenostmi velice podobnými NDE. Zmíněná látka se však vyskytuje zcela přirozeně – ačkoliv ve stopovém množství – i v lidském těle, zejména v epifýze, jež v mozku produkuje spánkový hormon melatonin. Práce publikovaná v roce 2019 ukázala, že u potkanů se množství dimethyltryptaminu v mozku zvyšuje při zástavě srdce. 

Projevy připomínající NDE vyvolává rovněž ketamin. V medicíně obvykle slouží při anestezii, ale vzhledem k psychedelickým účinkům bývá často zneužíván jako rekreační droga. Jeho užití pak provázejí například halucinace, pocity odosobnění a oddělení od vlastního těla – tak jako u NDE.

V hlavní roli hormony?

Zážitek blízké smrti tedy zřejmě představuje komplexní jev, za nímž stojí podobně složité mechanismy. Jeden z nich popisují autoři článku publikovaného v roce 2011: Podle nich možná všechno začíná ve středním mozku v oblasti locus coeruleus, která se podílí na uvolňování noradrenalinu. Zmíněný hormon se vyplavuje při stresu či strachu a ovlivňuje i části mozku související s emocemi a pamětí, jako jsou amygdala a hipokampus – jedny z jeho vývojově nejstarších oblastí. 

Autoři dále spekulují, že noradrenalinový systém může „vyvolávat pozitivní emoce, halucinace a jiné charakteristické rysy zážitků blízké smrti“, a to společně s ostatními částmi středního mozku, které se podílejí na tlumení bolesti či systému „odměn“, jimiž klíčový orgán vytváří vzorce žádoucího chování. Další domněnky pracují s jinými kombinacemi výše uvedených faktorů, ale žádná zatím zásadně nepřevážila.

Do hlubin vědomí

Mezi nejpozoruhodnější aspekty NDE bezpochyby patří, že ačkoliv se člověk nachází ve stavu, kdy by měl být v bezvědomí, ve skutečnosti často zažívá pocit, že vnímá okolí velmi jasně. Navíc si na vše uchová živé a hluboké vzpomínky, které na rozdíl třeba od vzpomínek na sny ani po mnoha letech příliš nevyblednou. Zajímavé je také tvrzení části pacientů, že si pamatují události, jež se odehrály přímo v době jejich klinické smrti – a někteří je dokonce dokážou poměrně dobře popsat. 

Dřív se předpokládalo, že přinejmenším u lidí se zástavou srdce vznikají zážitky spojené s NDE ještě před ní, případně po opětovném „nahození srdce“. Trochu světla vnesl do otázky článek z roku 2013, podle jehož autorů vykazuje mozek potkanů ještě 30 sekund po srdeční zástavě podobnou aktivitu, změřenou pomocí EEG, jako za plného vědomí. Je pravděpodobné, že něco podobného platí i pro člověka.

Brána na onen svět

Každopádně je zřejmé, že se vědomí v případě NDE nechová tak, jak bychom podle stávajících teorií očekávali. Dle autorů teoretické studie, zveřejněné loni v časopise Trends in Cognitive Sciences, by proto detailní výzkum fenoménu mohl posloužit k lepšímu rozklíčování dnes velmi žhavě diskutované otázky, co vlastně vědomí je a jak funguje. Navrhují také, aby se k daným účelům používaly i uměle navozené stavy – například pomocí již zmíněného ketaminu – které NDE připomínají. 

TIP: Za světlem na konci tunelu: Vědci studovali buddhistické mnichy na prahu smrti

Přes určitou kontroverznost si popsaný jev rozhodně zaslouží podrobnější a systematičtější výzkum než dosud. O jeho existenci totiž již není pochyb, zato o jeho podstatě víme navzdory nesčetným hypotézám stále jen málo. Ačkoliv zážitky blízké smrti velmi pravděpodobně nemají s posmrtným životem nic společného, může jejich studium otevřít bránu do dosud nepříliš probádaného světa lidské mysli. A to je vyhlídka přinejmenším stejně vzrušující.