Závrať na stěně smrti: Adrenalinová atrakce baví už více než 100 let
Říká se jí různě – například „stěna smrti“ nebo „studna smrti“. Válcová konstrukce, v níž krouží neohrožení jezdci, skutečně vyprovodila na onen svět již desítky odvážlivců. Nedávno oslavila již sté výročí
Stěna smrti se zrodila z americké jízdní dráhy již před sto lety: První uchvátila diváky v zábavním parku na newyorském Coney Islandu v roce 1911. A v 30. letech už bylo možné podobných atrakcí ve Spojených státech napočítat na tři stovky. Výjimkou tehdy nebyly ani velmi zvláštní jízdy, například se lvem na kapotě. Od 20. let si stěna získávala oblibu i v Anglii a dalších evropských státech. Dnes je populární také v Indii, kde se jí kvůli častým úrazům přezdívá „studna smrti“ a jezdí se na ní nejen na motorkách, ale i v menších autech.
Horko v aréně
Historie stěny smrti na německém motodromu Steilwand se píše už od počátku minulého století, na děsivosti však od té doby konstrukce neztratila vůbec nic. Pochází z roku 1928 a po celá dlouhá desetiletí zůstala v provozu. Dokonce i během druhé světové války sloužila pro zábavu vojáků. Monstrum váží 25 t a stěhují ho tři nákladní vozy. Válcová stěna sestává z 18 panelů a musí udržet hmotnost motocyklů i pohltit vibrace.
Podle tamních profesionálů prý není nejtěžší zvládnout kluzký dřevěný povrch, nýbrž přežít letní vedra ve velkém stanu, který arénu kryje. Přesto odvážní jezdci považují svoji práci za splněný dětský sen. „Poprvé jsem stěnu smrti viděl, když mi bylo šest, s dědečkem v Landshutu. Od té doby jsem chtěl být jezdcem, samozřejmě jsem ale musel do školy. Teprve ve dvaceti jsem se začal učit jezdit v Anglii u Kena Foxe, který je i mým mentorem,“ popisuje cestu k nebezpečnému povolání Christian „Donald“ Ganslmeier.
Dívat se dopředu
Jezdcům v aréně se vše jeví téměř stejně jako na obyčejné silnici. Rozdíl se ukáže při pohledu různými směry: „Když pojedu dopředu, uvidím divákům do očí. A když si dá člověk v hledišti do pusy papír, můžu ho sebrat, aniž bych mu ublížil. Když se ale podívám za sebe a nepojedu moc rychle – pak to bude těžké,“ vysvětluje Jan Laurens.
Výzvou pro odvážlivce zůstává značné přetížení, srovnatelné ve vysokých rychlostech s tím, jemuž čelí piloti stíhaček. Aby se stroj udržel na stěně, musí jet alespoň 50 km/h. A přestože motocykl za jízdy v podstatě „leží“ na boku, benzin do motoru tlačí odstředivá síla.
Bez blatníků a světel
Jezdci často a rádi využívají především staré motocykly značek Indian Scout a BMW: „Motorka Indian Scout patřila na stěně smrti vždycky k nejoblíbenějším. Má těžiště velmi nízko, a proto se výborně ovládá. Navíc má perfektní motor,“ vysvětluje Ganslmeier. Stroje se na dráhu vydávají bez větších úprav. „Sundáváme jen blatníky, světla a všechno, co nepotřebujeme – abychom motorky odlehčili,“ doplňuje jezdec.
Představení trvá asi dvacet minut a končí vrcholným číslem, kdy se hned čtyři motorky nacházejí nad sebou. A tam už není místo pro improvizaci – všichni jedou doslova „na centimetry“.
