Závod v zóně smrti: Žraloci a jejich kořist s šancí na únik

Nejjižnější cíp afrického kontinentu nabízí ke zkoumání množství nejrůznějších pozoruhodných míst. Mě ovšem na Kapském poloostrově tentokrát zajímá jediná lokalita – kus skály, která se zvedá z vody uprostřed zátoky False Bay.

Právě tady je totiž dočasný domov a „jesle“ jihoafrických lachtanů (Arctocephalus pusillus). Každý rok se zde tísní tisíce těchto ploutvonožců, jejichž přítomnost neodolatelně láká jednoho z nejvýkonnějších lovců světových oceánů – žraloka bílého (Carcharodon carcharias). Až šestimetrový predátor každým rokem připlouvá, aby si zpestřil jídelníček, jenže ulovit mrštného lachtana není vůbec jednoduché…

Tmou k lachtanímu ostrovu

Naloďujeme se ještě před rozedněním. K lachtanímu ostrovu to máme více než půl hodiny plavby a na místě musíme být před svítáním. Právě tehdy jsou žraloci nejaktivnější a my máme největší šanci zachytit jejich specifický způsob lovu tzv. breachem (volně přeloženo „ve výskoku“). Vše je připraveno a pevně ukotveno na lodi. „All right Chris, we can go!“ zazní povel k našemu kapitánu. Pětimetrová loď se jen zachvěje, když naskočí oba silné motory. Odhazujeme jistící lana a odrážíme od mola na volné moře.

Plnými doušky nasávám vůni oceánu a monotónní zvuk pohybující se lodi nechává pulzovat mou fantazii. Možná už tady někde pod námi se v temné hlubině pohybuje tvor, který dokáže jedním kousnutím přepůlit i dvoumetrového lachtana. Jeho čelisti mají sílu skusu až tři tuny na centimetr čtvereční a k tomu plno zubů, ostrých jako kuchyňské nože. Z myšlenek mě vytrhne sprška slané vody.

S přibývajícím světlem vzrůstá napětí. Hlasy posádky utichají a všichni pozorně sledují okolí. Každý lachtan, který se tady ponoří do vody, může být potenciálním terčem útoku. Silueta skalisek Seals Island se před přídí začíná rýsovat stále zřetelněji. Ani se mi nechce věřit, že na tak malém prostoru mohou být desetitisíce lachtanů. Většina z nich se ještě líně povaluje na skalách, a když uslyší zvuk naší lodi, jen zvednou hlavu našim směrem. Zatím není, proč se vzrušovat.

Útěk přes horké území

„Seals, nine o'clock!“ protne náhle napjatou atmosféru výkřik. Otáčím se daným směrem a v dálce asi sto padesáti metrů vidím skupinu lachtanů vracejících se k ostrovu. Kolik jich může být… tři, čtyři? Zběsile vyskakují z vody a rychlé manévry do stran prozrazují, že ve vodě nejsou sami. Jeden za druhým vylétávají nad hladinu, a co nejrychleji se snaží dostat ke břehu. Každý výskok je provázen hlasitým lachtaním zabučením, při němž tuhne krev v žilách.

Ani jsem se nenadál a lachtani už jsou v „zóně smrti“. V tomto úseku okolo ostrova nejčastěji dochází ke žraločím útokům. Hloubka nějakých 20 až 25 metrů je ideální, aby se žralok v temné hlubině schoval a měl dostatek prostoru k vertikálnímu útoku. Hlavní zóna se nachází mezi ostrovem a ústím zálivu, kam musí ploutvonožci každý den za potravou. To žraloci dobře vědí. Jistě i predátor, který právě pronásleduje prchající skupinku, počítá s možností útoku z hlubiny. Lachtani se přibližují a zatím pořád přesně nevíme, jaký je jejich stav. Možná je některý už poraněný? Neobvyklého rozruchu si všimlo i hejno racků, kteří se slétají nad prchající savce.

Nejslabší ze skupinky

„Be careful!“ zakřičí Chris k opatrnosti. Pokusí se k lachtanům dostat blíž. Chytám se zábradlí, abych alespoň trochu zpevnil svou pozici na palubě. Snažím se držet a zároveň chránit fototechniku před slanou vodou. Jen co zastavíme, vše musí být připravené k okamžitému použití. Tento okamžik se nebude opakovat, ani se nedá předem naplánovat. Aréna pro predátora a jeho kořist je otevřená.

Pár metrů od skupinky stáčí kapitán loď na pravobok podobně, jako se zastavuje auto smykem na zledovatělé vozovce. Lachtani míří přímo na nás. Zdá se, že tři z nich jsou zkušené samice, vracející se k mláďatům. Čtvrtý člen je o dost menší, možná loňské nebo letošní dříve narozené mládě. Starší holky moc dobře vědí, že nejlepší obrana je držet se pohromadě. Tak mohou predátora zmást. Jenže čtvrtý člen skupinky si zřejmě moc věří a najednou vyskakuje jiným směrem. Místo, aby plaval přímo k ostrovu, zahýbá souběžně s ním. Od bezpečného pobřeží jej dělí nějakých sto metrů, z nichž teď neukrajuje ani po centimetru. Další výskok. „Co děláš? Vždyť plaveš od ostrova!“ chce se mi zakřičet. Lidská mysl má vždy tendenci nadržovat pronásledovanému.

Únik z otevřené tlamy

Pevně držím fotoaparát, a jakmile lachtan vyskočí nad hladinu, mačkám spoušť. Rychlosnímání na kartu ukládá šest snímků za vteřinu a já se jen modlím, aby se vše v pořádku uložilo a fotky byly ostré. Není čas nic kontrolovat, žralok tady někde na sto procent je. Voda se rozstřikuje na všechny strany a lachtan vyskakuje opět jiným směrem. Zoufale kličkuje a snaží se zmást nepřítele. Při každém výskoku zařve, jako by volal o pomoc. Jako by křičel o radu, co si teď počít. V jednom vypjatém skoku se celé lachtaní tělo dostává nad hladinu a pod ním se objevuje obrovský stín.

Vteřinu trvající výjev se mi později jako ve zpomaleném filmu znovu přehrává v hlavě. Řvoucí lachtan letí vzduchem ve smrtelné hře o vlastní život. Pod ním proráží hladinu obrovské stvoření – žralok vyskakující z hloubky rychlostí až 60 km/h s tlamou otevřenou dokořán. Síla útoku přes čtyři metry dlouhé samice, která váží okolo tuny, je tak velká, že i ona celá vylétá nad hladinu. Lachtan dostává prudký zásah horní čelistí, ale než zuby sklapnou, stačí sebou mrsknout a uhne zavírající se smrtelné pasti. Obě zvířata dopadají zpět do vody, ale zraněný lachtan ještě zdaleka nemá vyhráno.

Žraloci proti lachtanům

Predátor si nenechá kořist jen tak uniknout. Prudce se otáčí za samečkem, který opět vyskakuje s řevem z vody. Teď už i s viditelnou hlubokou tržnou ranou v boku, z níž crčí krev. Samice znovu zabírá mohutnou ocasní ploutví a vyráží kupředu. Čelisti ve vzduchu sklapnou naprázdno a obě těla dopadají s ohlušující ranou do vody. Pak už si jen můžeme domýšlet, co se děje, protože zbytek dramatu se odehrává pod hladinou. Vlny na místě zápasu prozrazují, že boj ještě neskončil a po chvíli je jasné, že lachtan svůj zápas o život prohrál. K hladině se slétají racci a tahají se o to, co z nebožáka zůstalo.

Žraločí útok ovšem nekončí vždy úspěšně. Podle pozorování místních vědců se dá tvrdit, že ve zhruba polovině případů odplouvá predátor s nepořízenou. Lachtani jsou mrštná stvoření. Navíc k tomu dokážou přítomnost žraloka vytušit a podle toho se zachovat. Častokrát jsem byl svědkem bezstarostného lachtaního dovádění v nejnebezpečnější zóně. Věděli, že zrovna v tomto okamžiku si hru mohou dovolit. Pozoroval jsem je dlouho a k žádnému útoku skutečně nedošlo.

Někdy dokážou lachtani žraloka odradit tak, že plavou těsně za ním. Hned za jeho ocasní ploutví je jediné místo, kde potenciálním obětem nehrozí nebezpečí, a tak predátor častokrát znechuceně odplouvá pryč. Takto jsem u naší lodě pozoroval dva žraloky bílé, dlouhé asi tři a tři a půl metru. Proplouvali kolem nás, když tu se za ně jako stíny pověsilo asi pět lachtanů. Ať žraloci manévrovali, jak chtěli, lachtani jejich pohyb bez zaváhání kopírovali. Nakonec obě paryby raději odpluly pryč.

Odvěká rovnováha

Odsuzovat žraloky za to, že se snaží nezahynout hlady, by bylo přinejmenším krátkozraké. Obávaní lovci se v moři starají o rovnováhu. Lachtani se tak nepřemnoží a nevyhubí si vlastní zdroje obživy, což by znamenalo jejich zánik. Vše je v harmonii, kterou může narušit jen člověk. Pak dojde k posunu vah na jednu stranu a křehká rovnováha, která se tvořila po miliony let, se zhroutí jako domek z karet.

TIP: Fotograf a potápěč Richard Jaroněk říká: Miluju nenáviděná zvířata

Snad se nám „podaří“ nevyhubit zvíře, od nějž se mimo jiné můžeme mnohé naučit. Žraloci žijí v mořích přes 400 milionů let. Lidé v době nesrovnatelně kratší zavinili globální problémy, které mohou vyústit v zánik naší civilizace. Neodsuzujme druh jen pro iracionální mrazení, které někteří z nás zažívají při pouhém vyslovení jeho jména. Jen pokud bude žít predátor, přežije i jeho kořist. A když nevyhynou žraloci, zachová se také oceán a snad i my.