Trojjazyčný rébus: Závod o rozluštění egyptských hieroglyfů trval 23 let
Rozluštit hieroglyfy na slavné Rosettské desce se snažilo mnoho učenců své doby. 23 let po jejím objevení se to podařilo jazykově mimořádně nadanému francouzskému archeologovi
Nález Rosettské desky v červenci 1799 znamenal hotový převrat v bádání, nicméně od objevu stély až k legendárnímu úspěchu Jeana-Françoise Champolliona uplynuly ještě dvě dekády. Ne snad, že by geniální badatel pracoval tak pomalu, ale situaci zkomplikovaly politické okolnosti.
Francouzští vědci sice ihned zhotovili kopie textu vyrytého na kamenné stéle, ovšem originálu se po Napoleonově kapitulaci zmocnili vítězní Britové: V únoru 1802 přepravili artefakt do Portsmouthu, odkud se později přesunul do Britského muzea v Londýně a v jeho expozicích je k vidění dodnes. Paradoxem zůstává, že podle platného mezinárodního práva na něj již Egypťané nemají nárok, neboť předměty nalezené v té době patří současným majitelům.
Jako první Francouz se o dešifrování textu pokusil arabista Silvestre de Sacy, budoucí rektor Sorbonny. U něj také v letech 1807–1809 Champollion studoval a už tehdy měl jasno, že se chce věnovat především Egyptu. Na střední škole v Grenoblu ho učil mimo jiné matematik a fyzik Joseph Fourier, který Napoleona do africké země doprovázel, a podle jedné z historek vzal 11letého chlapce k sobě domů, aby mu ukázal sbírku egyptských artefaktů. Tehdy prý Jean-François prohlásil, že hieroglyfy jednou rozluští právě on. Když se pak dostal na Sorbonnu, naskytla se mu první příležitost prozkoumat kopii textu z Rosettské desky.
De Sacy již dřív identifikoval některá vlastní jména zapsaná v démotické transkripci, dál se však nedostal, a ponoukl proto k pokračování svého žáka.
Vztah mezi oběma muži ovšem záhy zhořkl. Champollion se totiž netajil sympatiemi k Napoleonovi, jenž mezitím získal titul císaře, zatímco de Sacy zůstával věrný monarchistickému zřízení. A nešlo o jediný spor, který se mezi nimi rozhořel. Další z de Sacyho studentů, Étienne Marc Quatremère, publikoval v roce 1811 výzkumnou práci o Egyptu, což Champolliona ponouklo, aby si pospíšil s vydáním vlastní publikace na stejné téma. Jenže krátce nato si vyslechl nařčení – nejspíš neoprávněné – že od spolužáka opisoval, a de Sacy se postavil na stranu Étienna.
Je to podvodník!
Ve stejné době už na dešifrování Rosettské desky pracoval i britský lékař a fyzik Thomas Young, o sedmnáct let starší než Champollion, jenž se měl později stát jeho hlavním konkurentem. K prvnímu, přestože zatím jen korespondenčnímu střetu mezi nimi došlo v roce 1814, když Champollion poslal do Londýna žádost o kvalitnější kopie starověkého textu – a dostalo se mu zamítavé odpovědi. Young téhož roku dokončil svůj překlad démotické části (viz Trojjazyčný rébus), později rozluštil šest hieroglyfů, určil jejich fonetickou hodnotu a identifikoval jméno faraona Ptolemaia. Postupoval přitom matematicky: Porovnával například počet výskytů daného slova v textech, aniž by je dokázal přečíst. Rovněž potvrdil domněnku, že dávný jazyk nepoužíval samohlásky.
Navzdory počátečním neshodám Champollion s Youngem posléze svůj postup konzultoval. Jakmile se o tom ovšem dozvěděl de Sacy, doporučil britskému vědci, aby vlastní závěry s francouzským protějškem nesdílel – protože je to podvodník. Zasel tak mezi ně nepřátelství a odstartoval neoficiální závod o prvenství trvající několik let, během nichž spolu oba muži prakticky nekomunikovali a své výsledky drželi v tajnosti.
Rozhodující průlom
Champollion ještě před dosažením plnoletosti ovládal základy přinejmenším deseti jazyků – včetně arabštiny, syrštiny nebo čínštiny – a vzhledem k lingvistickému nadání tak disponoval nepochybnou výhodou. Na práci se mohl plně soustředit díky finanční podpoře staršího bratra Jacquese-Josepha, archeologa a asistenta ředitele pařížské Akademie písemností a krásné literatury. Zásadní indicie mu přitom poskytlo studium dvojjazyčných textů na obelisku dovezeném v roce 1821 do anglického Dorsetu.
Jak řecký, tak staroegyptský nápis obsahoval kartuše Ptolemaia a Kleopatry, přičemž rozluštění jména proslulé vládkyně znamenalo důležitý posun vpřed. Když Champollion zkombinoval vlastní znalost koptštiny s poznatky svých předchůdců, ocitl se už jen krůček od řešení celé hádanky. Klíčový průlom v pochopení fonetického principu hieroglyfů údajně přišel, když byl v polovině září 1822 na návštěvě u svého bratra. Jak uvádí britská spisovatelka Lesley Adkinsová v knize Klíče k Egyptu, Jean-François v tu chvíli vykřikl „Mám to!“ a rozrušením omdlel.
Jen pár dní nato informoval tajemníka Akademie Bona-Josepha Daciera, že se mu podařilo hieroglyfy rozluštit, a 23. září pak na půdě zmíněné instituce přednesl své závěry veřejnosti. V publiku nechyběl ani Young, který sice uznal kolegovy zásluhy, dlouho však trval na tom, že musí být zdůrazněn i jeho přínos. Zato de Sacy na někdejší zlou krev ihned zapomněl, a jakmile Champollion protrhl pomyslnou cílovou pásku, opět se k bývalému studentovi hrdě hlásil.
Ve vysněné zemi
Sám zakladatel egyptologie se do země, které zasvětil tolik let usilovné práce, podíval až na sklonku svého krátkého života – přestože cestu plánoval mnohem dřív. Po Napoleonově definitivní porážce u Waterloo v roce 1815 dokonce uvažoval, že se do Egypta přesune natrvalo. Vzhledem k otevřené podpoře císaře byl totiž obviněn z velezrady a hrozilo mu vyhnanství, či dokonce nucené práce. Africkou zemi Champollion nakonec poprvé spatřil až roku 1828, šest let po rozluštění Rosettské desky.
Krátce po druhé expedici na černý kontinent se stal v březnu 1831 ředitelem oddělení egyptské historie a archeologie na Francouzské koleji a měl našlápnuto k zářné kariéře v novém oboru egyptologie. Vyčerpání z trvalého pracovního nasazení jej však dostihlo nečekaně brzy: Zemřel v pouhých jednačtyřiceti letech na mrtvici.
Trojjazyčný rébus
Pro současné historiky představuje Rosettská deska cenný unikát, v době jejího vzniku šlo však zřejmě pouze o jednu z mnoha kopií dekretu vydaného faraonem Ptolemaiem V. roku 196 př. n l. Panovník nechal text ve třech jazycích používaných v tehdejším Egyptě vytesat do tabulí z tmavé žuly a dal je umístit do každého chrámu v zemi. Nápisy nejspíš vyhotovili kněží z města Memfis a shrnuli v nich dobrodiní, která vladař se svou manželkou Kleopatrou I. vykonal pro svatostánky i prostý lid – přičemž zároveň potvrdili, že ho budou velebit jako boha. Původní stéla byla zhruba dvakrát větší než dochovaný fragment.
Text na Rosettské desce lze rozdělit do tří částí:
- První, nejméně zachovaná, obsahuje 14 řádků v hieroglyfech, tedy v posvátném písmu užívaném kněžími; dohromady jde o 1 419 znaků.
- Druhý úsek zahrnuje 32 řádků v démotickém písmu, jež sloužilo běžným lidem.
- Třetí část pak čítá 54 řádků a 486 slov ve starořečtině, tehdejším úředním jazyce.
Český překlad nápisu na Rosettské desce:
Za vlády mladého – který získal království od svého otce – pána korun, slavného, který založil Egypt, a je zbožný k Bohům, nadřazený svým nepřátelům, a kdo obnovil civilizovaný život lidí, pána Třicetiletého Svátku, dokonce jako Hephaista velkého; krále podobného Slunci, velkého krále horní a dolní země, potomka Bohů Philopatores, jediného koho Hephaistos schválil, kterému Slunce věnovalo vítězství, živoucí obraz Dia, syna Slunce, Ptolemaia, na věky milovaného Ptah, v devátém roce, kdy Aëtus, syn Aëtuse, byl kněz Alexandra …;
Velekněží a proroci, a ti, které vstupují do vnitřní svatyně a šatny Bohů, a Držitelé Per a Svatých Textů, a všichni ostatní kněží … shromáždění v chrámu v Memphis v tento den, prohlásili:
Od této doby král Ptolemaios, nesmrtelný, milovaný Ptah, Bůh Epiphanes Eucharistos, syn krále Ptolemaia a královny Arsinoe, Bohů Philopatores, má hodně výhod z obou chrámů a od těch, kteří v nich sídlí, stejně jako od všech, kdo jsou jim podřízeni, což je Boží dar od Boha a Bohyně (jako Horus, syn Isis a Osiris, který pomstil svého otce Osiris), a jimž jsou Bohové shovívavě nakloněni, věnuje chrámům příjmy v penězích a obilí, a činí mnoho výdajů pro přinesení prosperity do Egypta, a pro založení chrámů, a je po všech stranách velkorysý, a z příjmů a daní, které dostává z Egypta, část promíjí a část ulevuje, aby lidé a všichni ostatní mohli být za jeho vlády v prosperitě …;
Budiž ke cti kněžím všech chrámů v zemi, že výrazně zvyšují stávající slávu krále Ptolemaia, nesmrtelného, milovaného Ptah … a svátek budiž slaven pro krále Ptolemaia, nesmrtelného, milovaného Ptah, Boha Epiphana Eucharista, každoročně ve všech chrámech země od prvního Thoth po dobu pěti dnů, v nichž budou nosit věnce a provádět oběti a další obvyklé pocty, a kněží mají být nazýváni kněžími Boha Epiphana Eucharista, kromě jmen ostatních bohů kterým slouží, a jeho kněžství se zapisuje na všechny formální dokumenty, a soukromým osobám musí být také umožněno slaviti slavnost a zřizovat svatyně, a to v jejich domech, vykonávat obvyklé pocty během svátků, a to jak měsíčně a ročně, s cílem, aby bylo známa všem lidem z Egypta velikost a sláva Boha Epiphana Eucharista, krále podle zákona.
