Zaútočit a zničit! Jak vypadala organizace a bojové postupy britského pěšího družstva?

Na první pohled se může zdát, že britská armáda zůstávala během druhé světové války zkostnatělá. V roce 1937 přijatý výcvikový manuál pěchoty sice platil až do března 1944, nicméně v praxi armáda nové taktické postupy zaváděla. Například v roce 1941 od Němců přejala větší důraz na maskování či podpůrnou kulometnou palbu vedenou mezerami v řadách postupující vlastní pěchoty. V některých britských (ale i amerických) dokumentech se objevily téměř doslovně přeložené pasáže z příruček Wehrmachtu, avšak nedoporučovalo se používání německých taktických termínů.

Stále více mužů

Britské pěchotní družstvo tvořil desátník a deset vojáků, nicméně oficiální doktrína říkala, že se do přední linie nasazuje pouze velitel a sedm mužů, zatímco zbylí tři zůstávají v týlu. Z této místní zálohy se poté doplňovaly bojové i nebojové ztráty družstva a v mezičase tito muži sloužili jako nosiči nebo plnili jiné úkoly. Výzbroj osmičlenného družstva se skládala z lehkého kulometu Bren, samopalu pro velitele, šesti pušek (zpočátku jedna z nich v odstřelovačské variantě) a osmi granátů. 

Zásoba neseného střeliva do ručních zbraní činila 1 250 nábojů, což se později zvýšilo až na 2 260 kusů. V průběhu války se hmotnost přenášeného vybavení neustále zvětšovala, jak si družstva brala do akce čím dál více munice či třeba druhý bren – ozbrojeným silám se uvolnilo větší množství těchto zbraní vzhledem ke klesající síle Luftwaffe a tím i menší poptávce po protiletadlové obraně. V důsledku toho se muselo zvětšit i samotné družstvo, takže od jara 1944 již výcvikový manuál počítal s velitelem a devíti vojáky, kteří všichni sloužili v první linii.

Jak se pohybovat? 

Co se přesunů na bojišti týče, příručka nabízela pestrou paletu různých zajímavých termínů. Vedle standardní chůze, běhu a válení sudů mluvila například o leopardím či kozáckém plazení nebo opičím běhu (po rukou a po kolenou, vzhledem k náročnosti maximálně na 15 m). V noci došlo na chůzi ducha (vysoké a pomalé zvedání nohou, aby nešustila tráva), kočky (pomalý postup po kolenou a rukou, přičemž voják opatrně odsunoval různé překážky) a konečně také na plazení kotěte (pouze na předloktích a špičkách nohou). 

Z hlediska taktiky uplatňovalo družstvo pět základních formací. Pojem blob (kapka či třeba kaňka) se používal od roku 1917 a skrývala se za ním volná seskupení dvou až čtyř mužů snažících se krýt a zároveň palbou kontrolovat terén. Single file (řada mužů jdoucích husím pochodem za sebou) se používala jen v týlu, nebo pokud se družstvo přesouvalo za nějakou překážkou. Stejně tomu bylo u loose file (řada mužů za sebou s většími rozestupy). Čtvrtou formaci představovaly nepravidelné arrowheads (hroty šípů), z nichž se dalo snadno rozvinout na jedno či druhé křídlo, a konečně pátou extended line (prodloužená linie). Tu velitelé nařizovali například před ztečí, ale hůře se kontrolovala a byla zranitelná z boku. U většiny zmíněných formací udržovali pěšáci rozestupy necelých pět metrů.

Útok ze dvou směrů 

Před úderem na nepřátelskou pozici se družstvo rozdělilo na dvě skupiny. Jedna z nich (Bren Group) se zformovala kolem lehkého kulometu, přičemž její základ tvořil střelec a jeho pomocník. Druhý zmíněný nesl mimo jiné náhradní hlaveň a několik zásobníků. Během boje přebíhal k pozicím ostatních příslušníků družstva, kteří též nesli jeden až čtyři zásobníky, bral si od nich plné a naopak jim předával vyprázdněné. V čele této sekce stál zástupce velitele družstva, který také vybíral postavení a mačetou případně čistil předpolí, aby měla zbraň volné palebné pole. Správně zvolená palebná pozice představovala úhelný kámen britské pěchotní taktiky. Vojáci se snažili bren umisťovat tak, aby pokud možno ohrožoval nepříteli bok a tím ho dostal do křížové palby. 

Početnější druhá skupina (Rifle Group nebo též Assault Group) mezitím postupovala proti nepříteli čelně. Obě skupiny se navzájem doplňovaly a v souladu s pěchotní příručkou udržovalo družstvo „jednu nohu stále na zemi“. V praxi to znamenalo, že zatímco jedna skupina poskytovala krycí palbu, druhá manévrovala. Jakmile se pak bren dostal do vhodného postavení, úderná sekce provedla zteč, během níž vojáci pálili za běhu od boku.

Agresivní postup

Od roku 1944, kdy už mělo družstvo deset vojáků, se někdy používala ještě flexibilnější taktika s rozdělením na tři trojčlenné sekce, přičemž velitel se pohyboval mezi nimi a udržoval si celkový přehled. Zároveň měl zajistit, že celá jednotka bude postupovat dostatečně agresivně. Oficiální doktrína požadovala po pěchotě nejen obsazení terénu, ale také pobití či zajetí nepřátel. I proto se bren v průběhu útoku přesouval na křídlo – palba z boku měla snížit morálku Němců a snáze je přimět ke kapitulaci. 

Ne vždy ale tato teorie fungovala. V Normandii měla pěchota občas tendenci při prvním větším nepřátelském odporu zalehnout a přivolat dělostřelectvo. Generál Bernard Montgomery požadoval větší bojovnost a odhodlání, což několik nižších velitelů odneslo odvoláním.

Impérium krvácí 

Právě na normandské frontě podstoupila britská pěchota nejtvrdší boje celé války a také utrpěla těžké ztráty. Jen během operace Goodwood, která ve dnech 18.–20. července 1944 přinesla definitivní dobytí města Caen, přišly pěší prapory průměrně o 9 % počátečního stavu, což představovalo dvojnásobek oproti nasazeným obrněným jednotkám. Další statistika říkala, že i když pěší roty tvořily jen pětinu britských sil v Normandii, připadalo na ně 70 % ztrát. Koncem srpna přišlo sedm pěších divizí nasazených na kontinentě o tři čtvrtiny svého původního mužstva. 

Není divu, že Britové museli dokonce jednu z těchto divizí rozpustit, aby zacelili ztráty. Volba padla na 59. pěší, která byla nejmladší. Na druhou stranu se velitelé na nižším i středním stupni učili, jak lépe koordinovat akce pěchoty, těžkých zbraní a hlavně tanků. V dalším průběhu války Britové krvavě nabyté zkušenosti zúročili a jejich infanterie se svým soupeřům takticky minimálně vyrovnala.