Cesta života (1): Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Prakticky od počátku blokády 8. září 1941 musely úřady v Leningradu řešit hrozící nedostatek potravin. Rudá armáda udržela pás území táhnoucí se k Ladožskému jezeru, přes které začaly ještě na podzim 1941 proudit nezbytné zásoby. Jen v říjnu a listopadu jich lodě dovezly víc jak 60 000 t. Již koncem září se však rozběhly přípravy na zřízení systému, který by umožnil dovážet do města vše potřebné i ve chvíli, kdy jezero zamrzne. Od 8. listopadu létala nad jezerem průzkumná letadla a zjišťovala, zda se tvoří ledová vrstva.

Těžké začátky

Počasí hrálo obleženým do karet, kolem poloviny listopadu udeřily mrazy. O dva dny později se na led vydaly průzkumné čety vyznačující možnou zásobovací trasu. Pro transport pomocí saní se odhadovala nezbytná síla ledu okolo osmnácti centimetrů, automobily pak měl unést dvaceticentimetrový led. Dne 20. listopadu měl led sílu jen asi 12 cm, ale v zoufalé situaci se vydala na cestu skupina povozů, která se úspěšně vrátila druhý den ráno i se zásobami.

S tím jak led nabýval na síle, na něj vjely též nákladní automobily. Transportů stále přibývalo a 22. listopadu se již na jezero odvážil první velký konvoj šedesáti nákladních automobilů. V průběhu dalších týdnů vzniklo hned několik dalších cest po ledu, dlouhých kolem 30 km, tak aby mohla přeprava po jezeře fungovat 24 hodin denně. Kvůli špatným povětrnostním podmínkám a různým organizačním potížím však zásobování města zpočátku neprobíhalo podle představ.

Zatímco štáb Leningradského frontu počítal s 2 000 t zásob denně, 25. listopadu se podařilo dopravit pouze 70 t, další den 154 t atd. Konec listopadu navíc přinesl oblevu, která dopravu na cestě ještě více zpomalila. V prosinci naštěstí přišel nový mráz a provoz tak mohl dál narůstat, když před Vánocemi stoupl až na 700 t dovezených zásob denně.

Do konce prosince zesílil led na sílu jednoho metru, což již umožňovalo přesun i nejtěžší techniky včetně těžkých tanků KV-1. Soustava cest a křižovatek vybudovaných na Ladožském jezeře měřila po dokončení přes 1 700 km. Na začátku roku 1942 již Cesta života, jak ji brzy začali Leningraďané nazývat, naplno sloužila také svému druhému účelu. Odhaduje se, že jen za první zimu se díky ní dostalo z města přes půl milionu civilistů a zraněných vojáků.

Dobře chráněná trasa

Aby se podařilo udržet plynulost dopravy na ledové cestě, bylo třeba ji neustále udržovat; ženisté museli pravidelně odklízet velké množství navátého sněhu. O ochranu před nálety Luftwaffe se staralo téměř 350 protiletadlových děl a kulometů spolu se stovkou světlometů. Nad ledem také operovaly sovětské letouny 13. stíhacího pluku. Kromě toho Rudá armáda vybudovala dvě obranná pásma ve vzdálenosti 8 až 12 km od břehu chránící cestu před případnými pozemními útoky.

Základ těchto postavení tvořily ledové bunkry obsazené kulometnými družstvy a odstřelovači. Jižní břeh držely jednotky 10. střelecké divize a 4. brigáda námořní pěchoty z 54. armády. Vojáci měli k dispozici lyže a palebnou podporu jim zajišťovaly též motorizované sáně. Vedle původních dvaceti kontrolních dopravních stanovišť vzniklo od 1. ledna 1942 postupně na cestách 55 dalších. 

Na jezeře sloužilo asi 350 regulovčíků, kteří řídili dopravu, zajišťovali její plynulost a také pravidelně měřili sílu a kvalitu ledu. O noční osvětlení se staralo více než 150 zacloněných luceren. Kolem cesty se také nacházelo velké množství zdravotnických i technických stanovišť a také místa, na nichž se mohli řidiči a evakuovaní z Leningradu ohřát. Přes všechna opatření představovala cesta po zrádném ledě, ke všemu téměř denně ostřelovaném letadly či děly, riskantní záležitost.

Pokračování: Cesta života (2): Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Jen během prvního týdne přišla Rudá armáda o 52 nákladních vozů a odhaduje se, že z celkem 4 000 nasazených aut bylo ztraceno každé čtvrté. Ruský historik Dmitrij Lichačov dokonce prohlásil, že by s ohledem na počet obětí bylo příhodnější pojmenovat trasu přes jezero „silnicí smrti“. Řidiči prý za jízdy stáli jednou nohou na stupátku, napůl venku z vozu, aby v případě proboření mohli okamžitě vyskočit.