Zapomenutý génius Tadeáš Haenke: V Bolívii má vlastní ulici, doma ho nikdo nezná

Psal se 5. prosinec roku 1761. Severočeskou Chřibskou (německy Kreibitz) chodil Mikuláš a v rodině rychtáře Haenkeho se už posedmé rozezněl pronikavý křik novorozence. Chlapec dostal jméno Thaddäus Xaverius Peregrinus. Sudička však v jeho případě nebyla příliš laskavá.

Když vám zruší řád 

Ačkoli byl malý Tadeáš jedním z nakonec celkem dvanácti dětí, své sourozence záhy v ledasčem předčil. Snad proto si ho oblíbil jeho strýc, tehdejší farář v Robči (Robitsch, dnes okres Litoměřice), a dostal jej na studia hudby k pražským jezuitům. Malý Haenke však měl smůlu. Papež Klement XIV. řád dne 21. července roku 1773 zrušil a hoch se musel porozhlédnout jinde. Na svou lásku k múzám však nikdy nezapomněl a v jeho pozůstalosti se našla díla Bacha, Mozarta, Haydna, Myslivečka a mnoha dalších.

Do rodného kraje se jinoch už nevrátil. Zůstal v Praze, kde začal studovat medicínu, přičemž živý zájem projevoval i o mineralogii, botaniku a přírodní vědy vůbec. Právě v této době také při jednom ze svých pokusů vypustil první horkovzdušný balon v českých zemích. Opět mu však chybělo štěstí. Dobu největšího intelektuálního rozletu přerušila vleklá plicní choroba. Upoutaný na lůžko začal snít o cizích krajích a dalekých cestách.

Kdo pozdě chodí… 

Haenkeho sen se splnil v roce 1788. Tehdy obdržel pozvání, aby se připojil ke španělské výpravě, jež koncem července 1789 vyplouvala do Ameriky a Tichomoří. Tadeáše k účasti předurčovala i jeho značná jazyková vybavenost. Ovládal francouzštinu, španělštinu, latinu, italštinu, češtinu a rodnou němčinu. Pocházet z bilingvního prostředí zjevně mělo své výhody. 

Na začátku se však zázračný chlapec příliš nepředvedl. Měl totiž smůlu. Opozdil se a obě plavidla mu ujela. (Minul je prý o pouhé tři hodiny.) Náhradní loď pak pro změnu ztroskotala. Potopila se i s téměř veškerým vybavením a osobním majetkem. Vědec si jen tak tak zachránil holý život. Téměř bez vybavení se tedy dostal do dnešního hlavního města Uruguaye Montevidea a odtud pokračoval směrem na Buenos Aires.

Výprava na nikoho nečekala a začala obeplouvat Jižní Ameriku. Statečný mládenec se ji tedy vydal honit a to sám, pěšky a přes Andy. Dostihl ji v Santiagu de Chile. Všichni pak pokračovali podél jihoamerického pobřeží do peruánského Callaa a mexického Acapulca. Dále se vydali na sever. Zkoumali pobřeží dnešní Kanady a v červnu 1791 dopluli až k břehům Aljašky. (Zde můžeme dodnes najít Haenkeho ostrov, který leží v jedné zátoce u města Yakutat.) V listopadu se expedice vrátila do Acapulca. Následovala cesta Pacifikem až na tehdy španělské Filipíny. Štěstí se však od Tadeáše opět odvrátilo a on v exotickém ráji těžce onemocněl. Smrti unikl doslova o vlásek.

Prvním krajanem u protinožců 

Jakmile se uzdravil, pokračovala výprava k Novému Zélandu (Dusky Sound) a Tasmanovým mořem dospěla do Botany Bay poblíž dnešního Sydney. Tadeáš se tak stal naším první krajanem, který stanul u protinožců. Pak se expedice vrátila do přístavu Callao, kde Haenke výpravu opustil. Sám poté dlouho cestoval, až se usadil v bolivijské Cochabambě. Ta se také stala jeho poslední adresou.

Teorií o Tadeášově smrti je hned několik. Podle jedné šlo o obyčejnou smůlu. Vědce prý v Cochabambě postihla prudká nevolnost, ale nezkušená služebná mu místo léku omylem podala jed. Podle jiné verze za tím stáli agenti španělského krále. Ti se údajně chtěli zbavit muže, který podporoval snahy jihoamerických států o nezávislost, a tak mu otrávili jeho oblíbený kukuřičný dezert s pomerančovou marmeládou. Ať už tomu bylo jakkoli, našel vědec ve „městě věčného jara“ svou smrt. Bylo mu pouhých 55 let.

Když vám vezmou zásluhy 

K Tadeášovým nejčastěji zmiňovaným úspěchům patří objev obřího leknínu jménem viktorie královská (Victoria amazonica). Její nález popsal španělský duchovní pracující jako průvodce takto: „Vyslán vládou španělskou, aby seznal rostlinstvo Peru, sešel jsem se se slavným botanikem Haenkem v loďce na Rio Mamoré, velikém to přítoku amazonského proudu, když objevili v jednom z močálů řeky tak neobyčejně krásnou květinu, že při pohledu na ni Haenke na kolena klesl a stvořiteli v mohutném svém údivu nejvřelejší díkuvzdání pronášel, ano, že se taktéž delší dobu tam zdržel a jen nerad ta místa opouštěl…“

Neobyčejnou rostlinu však popsal až v roce 1837 slavný botanik John Lindley a pojmenoval ji podle své panovnice Viktorie. Ta v tomtéž roce začínala svou vládu, která měla trvat dalších 63 let.

Haenkeho jméno dnes nese na 240 různých rostlin. V Cochabambě se po něm jmenuje jedna z hlavních ulic a dodnes zde žijí jeho potomci vzešlí z poměru s hospodyní Francescou. Je rovněž zapsán zlatým písmem na budově Národního muzea vedle dalších 71 velikánů českých dějin. Přesto ho v naší zemi téměř nikdo nezná.