Zaječí hrozba: Ve Spojených státech je na vzestupu nebezpečná tularémie
Americká agentura CDC hlásí nárůst počtu případů tularémie, potenciálně smrtelné bakteriální infekce přenášené zajíci, polními hlodavci i krevsajícím hmyzem.
Tularémie, známá také jako zaječí nemoc, je poměrně vzácné nebezpečné infekční onemocnění, jehož původce je malá bakterie Francisella tularensis. Postihuje především zajíce, králíky a hlodavce. Šíří se ale také díky krevsajícím členovcům, jako jsou komáři, mouchy a další druhy. Člověk se může nakazit tularémií mnoha různými způsoby, od štípnutí hmyzem až po kontakt s nakaženými zajíci.
Choroba může mít různou podobu, včetně zevní formy s hnisavými záněty, vnitřní formy, která napadá střeva či plíce nebo generalizované septické formy s otravou krve. Neléčená tularémie poměrně vysokou úmrtnost 5 až 15 procent, podle kmenu bakterie a průběhu onemocnění. Naštěstí existuje očkování a tularémii lze úspěšně léčit antibiotiky, především streptomycinem.
V USA přibývá tularémie
Americká národní agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), která tularémii pozorně sleduje kvůli možnému využití jako biologické zbraně, zaznamenala nárůst počtu případů v letech 2011-2022. Objevilo se jich celkem 2 462, což odpovídá jednomu případu na 200 tisíc Američanů. Oproti období let 2001 až 2010 se výskyt tularémie zvýšil o 56 procent. Část nárůstu ale lze připsat zlepšení diagnostických metod.
K nákaze tularémií může dojít i během práce na zahradě. Při sekání trávníku nad norami živočichů, kteří jsou nakažení, může dojít k uvolňování patogenů ve formě aerosolu a jejich vdechnutí nic netušícím zahradníkem. První takový případ se objevil v roce 2000 v Massachusetts, známé jsou ale i další podobné případy z pozdější doby.
Podle CDC jsou tularémií ohrožení především domorodí obyvatelé Spojených států, u nichž se tato choroba vyskytuje asi pětkrát častěji než u lidí evropského původu. Přispívá k tomu prostředí rezervací, kde se tularémie objevuje poměrně často, i styl života domorodých Američanů, kteří často přicházejí do styku se živými i mrtvými zvířaty, stejně jako s krevsajícím hmyzem.
