Zachovat nebo rozbít monarchii? Masaryk a Rakousko-Uhersko
Už od dob Františka Palackého byla většina českých politiků přesvědčena, že nejlepší podmínky pro budoucnost národa nabízí habsburská říše. Po dlouhá léta tomu věřil i Tomáš Garrigue Masaryk
Na počátku 20. století se situace začala měnit a Masarykův vztah k habsburské říši rovněž. Až doposud ji v duchu austroslavistických idejí Františka Palackého pokládal za přirozený a nejlepší rámec existence českého národa, jako ochranu před šovinistickým Německem a samoděržavným Ruskem.
Schyluje se k rozchodu
Jak již bylo řečeno, nezbytným předpokladem k její další existenci byla Masarykovi další postupná demokratizace podunajské říše. Počátkem druhého desetiletí 20. století ale začal nabývat dojmu, že v Rakousku sílí tendence opačná, že místo demokratických zásad nabývají navrch prvky, které nazýval „absolutistickými“. To vedlo Masaryka k přesvědčení, že Rakousko už není reformovatelné a že jeho cesta od demokratizace k absolutismu se zrychluje.
Když 28. června 1914 podlehl následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este atentátu v Sarajevu, Masaryk ještě nevěřil, že by z toho mohl vzejít vážnější konflikt. Když o měsíc později válka skutečně propukla, trávil zrovna s rodinou prázdniny za rakouskými hranicemi, v saském městě Bad Schandau. Tam pochopil, že situace je zlá. Při pohledu na válečnou atmosféru v Německu si uvědomil, že „spojenci budou míti úkol velmi těžký“.
Československá otázka
Přesto nevěřil ve vítězství Rakousko-Uherska. Trápila ho jediná obava: aby se nesložilo příliš brzy, protože to by znemožnilo prosazení plánů na získání české (později československé) nezávislosti. „Nebyli jsme na to ještě dlouho připraveni,“ říkal. Po poradě s nejbližšími spolupracovníky odešel v prosinci 1914 do zahraničí, kde položil základy k odbojové akci. Svůj cíl veřejně vyhlásil 6. července 1915 v Ženevě při oslavách 500. výročí upálení Jana Husa. Ve své řeči prohlásil s odkazem na svůj výklad českých dějin: „Každý Čech znalý svého národa musí se rozhodnout pro reformaci nebo protireformaci, pro ideu českou nebo pro ideu Rakouska, orgán protireformace a evropské reakce. Hus, Žižka, Chelčický, Komenský jsou naším živoucím programem [...]. Naše reformace dává toto pravidlo: Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho používati. Avšak proti násilí budeme se brániti třeba železem.“
