Za skutečným Vietnamem: Rozhovor s cestovatelem Zdeňkem Porkertem

Kdy jste byl ve Vietnamu naposledy? 

Loni, dva měsíce, z toho jsem patnáct dní strávil v zimě a v dešti na krosové motorce. Doslova po kolena v bahně jsme projížděli severozápadní Vietnam u laoských a čínských hranic a bylo toho na mě vážně moc. Při jednom pádu jsem si docela natloukl. Víte, řidičák na motorku jsem si udělal až ve čtyřiašedesáti, speciálně kvůli výletům do těchto odlehlých oblastí. Musíte obdivovat místní, kteří tím dokážou projet na skútru, s lednicí naloženou za sebou, navíc aniž by se jakkoliv zašpinili. 

A kdy jste zemi navštívil poprvé? 

Poprvé jsem se do Vietnamu podíval asi před dvanácti lety. Nebyl jsem cestovatelem odjakživa, většinu života jsem dost pracoval. Zabýval jsem se kontrolou materiálů, především rentgenovými přístroji. V určitý okamžik jsem si ale řekl, že stačilo. Víte, měl jsem vždycky sen pást ovce, být v přírodě, dělat něco úplně jiného. Jenže když člověk začne vydělávat slušné peníze, vyžaduje podobná změna skutečně obrovskou sílu. A tu jsem neměl. Jak mi ale postupně ubývalo sil, blížil se důchod a zjistil jsem, že už těm mladším v oblasti techniky zdaleka nestačím, rád jsem zaměstnání opustil a začal cestovat. A protože u nás žije velká komunita Vietnamců, napadlo mě, že by nebylo špatné navštívit jejich rodnou zem. 

Hned při první cestě jsem se v horách v jedné chýši seznámil s Vietnamkou, která uměla docela dobře anglicky, a já jsem začal kalkulovat. Řekl jsem si, že když ji pozvu do Česka, tak ona bude úplně nadšená a snese mi modré z nebe – připraví mi ve Vietnamu cestu, o jaké sním. A ono to opravdu přesně tak klaplo. Pro ni se samozřejmě jednalo o ohromný risk, nechat se pozvat někam do Evropy od starého dědka. V životě nebyla za hranicemi, nikdy neletěla letadlem, a dokonce ho ani neviděla na obloze. Každopádně přijela a byli jsme pak v Norsku, ve Švýcarsku, ve Francii, zaletěli jsme na Nový Zéland, mohla poznat západní kulturu. A když se vrátila domů, ostatní nezajímalo, co viděla a zažila nebo jaké ochutnala jídlo – ptali se jí, kolik vydělala peněz. (Směje se.) Hned následující rok se mi potom odměnila cestou snů: Projeli jsme na skútru hory, sjížděli řeky, pobývali u menšin… Něco takového běžný turista nemá šanci zažít. A tak jsem se tam začal vracet, přičemž každá další cesta byla ještě zajímavější.  

Představuje teď Vietnam populární turistický cíl? 

Aktuálně je docela v kurzu, ale většina těch, kdo přijedou, ho doopravdy nepozná. Při jedné návštěvě totiž můžete vidět pět, maximálně deset míst. A protože se lidé bojí, že by mohli přijít o něco důležitého, jezdí všichni pořád na stejná místa. Jsou to samozřejmě krásné destinace, jako třeba Ha Long nebo Ninh Binh, a navíc měly historicky dobrou dostupnost. Například do Sapy na severu míří všichni, protože tam kdysi postavili železnici a jednalo se pak o výletní místo Francouzů. Vyrostly hotely, infrastruktura, lidé tam stále jezdí, píšou o tom, jsou nadšení – tak tam jedou další a také jsou nadšení. Protože každé místo je vlastně hezké. Úplně stejné je to na jihu s městem Da Lat, kam vedla dokonce švýcarská zubačka. Ve Vietnamu se přitom nachází tolik hezčích míst! Třeba Mu Can Chai, kam se ovšem ještě před patnácti lety dalo dostat jen po prašné silnici. 

Co je na Vietnamu nejpřitažlivější? 

Hlavním důvodem, proč tam jezdit, není si pouze potvrdit v reálu něco, co jste předtím viděli na obrázku. Vietnam nenabízí nějaké extra významné památky, jako Kambodža se svým Angkor Vatem nebo Indie s Tádž Mahalem. Jezdí se tam za přírodou, kulturou a životem. A ten se dá poznat jen mimo turistické oblasti. Nemá smysl se do Vietnamu vydávat za odpočinkem, není to žádné Bali, ale opravdu země na poznávání asijského života.

V horách se vede tvrdý život. Pokud chce vesnice nový zavlažovací kanál, musejí se nářadí chopit všichni. (foto: Zdeněk Porkert - se souhlasem k publikování)

Skály Ha Long vypadají ve skutečnosti stejně jako na fotce – ale vidět vietnamské příbytky zevnitř, to z žádné fotografie nedostanete. Který turista třeba zaregistruje, že se na trzích v horách severního Vietnamu mluví směsicí různých jazyků? A mnohde vietnamština dokonce úplně chybí.

Dokážete si tipnout, kolik míst jste již ve Vietnamu navštívil? 

Už jich bude pár stovek. Mám výhodu, že nejsem průvodce, který musí jezdit stále na stejná místa a nemůže moc experimentovat. Já si prostě vyberu oblast, o které se ví jen minimum, a vyrazím. V průměru strávím ve Vietnamu každý rok dva měsíce, sám nebo s tamními kamarády, protože není nic lepšího než cestovat s místními. 

Projel jsem prakticky všechny země jihovýchodní Asie, ale přišel jsem na důležitou věc: Člověk by si měl vybrat jen jeden kout světa a poznat ho skutečně dobře. Až když někam jedete podruhé, potřetí, začne se vám ta země otevírat. Nahlédnete do myšlení lidí a porozumíte jejich problémům. Už neřeknete „Ježíši, tady je hora odpadků, to jsou prasata, jak v tom můžou žít?“. Ale zjistíte, že má všechno svůj důvod, příčinu, a začnete lidem víc rozumět. Každá další cesta je zajímavější než ty předchozí. Viděl jsem spoustu zemí – a víte, co si z nich pamatuju? Pár momentů, obrázků. V Paříži jsem byl na Eiffelovce, na Montmartru… Ale největší zážitek mám z návštěvy jednoho starého Francouze u něj v bytě. Tam byla skutečná Francie. 

Jak rozdílná etnika ve Vietnamu žijí?

Vietnam má téměř sto milionů obyvatel a je nesmírně rozlehlý. Kdyby jeho sever ležel v Krkonoších, tak jih zasahuje do Tunisu. Už sousloví „vietnamská kuchyně“ je vlastně nesmysl. Jih a sever země se diametrálně liší: Na severu jsou třeba vesnice vzdálené od sebe pouhý kilometr, ale v každé se mluví jinak a má jiné tradice. Ve Vietnamu žije čtyřiapadesát menšin, přestože celkově tvoří pouze patnáct procent populace. Většinu představují Vietnamci, správně Kinh nebo také Viet. Ale třeba ve velmi málo zalidněných severních horách reprezentují menšiny vlastně většinu. Z demografického hlediska jde o mimořádně barevný stát a pro turisty jsou nejzajímavější etnika, kde ženy stále nosí tradiční oděvy – především Hmongové, Dao, Thai nebo Lo Lo. 

Odkud se rekrutuje komunita žijící u nás? 

Převážně ze severního Vietnamu, z okolí Hanoje, a to z většinové populace Kinh, zatímco z menšin jen málo. Je to dáno historicky, kooperací komunistických zemí. Naopak v západní Evropě, USA a Austrálii žijí obvykle jižní Vietnamci, kteří utekli po válce před těmi ze severu. Zajímavost představuje početná menšina Hmongů v USA, nejvíc v Minnesotě: Za vietnamské války s Američany spolupracovali a po jejím skončení jim Spojené státy nabídly azyl, což mnoha z nich zachránilo život. 

V jednom filmovém cestopise jsem slyšel, že na severu Vietnamu nepředstavuje čeština úplně neznámý jazyk. Je to pravda? 

Ano, někde je možné na ni narazit, ale jedná se opravdu o výjimky. Že by někdo tušil, kde leží Česko? To minimálně. Trošku znají Československo a samozřejmě jsem se setkal s lidmi, kteří u nás žili. Ale v zásadě Vietnamci házejí cizince do jednoho pytle a vůbec je nezajímá, odkud jste. U nás jde o první věc, na kterou se zeptáte, ale tam ne. Vietnamci obecně nemají moc ponětí o geografii, drtivá většina Hanojců ani nedokáže na mapě najít místo, kde bydlí. Asiaté celkově musejí mít nějaký zvláštní gen, který jim totálně zabraňuje se v mapách orientovat. (Úsměv.) 

Je Vietnam pro turisty bezpečný? 

Je mimořádně bezpečný, což souvisí i s politickým systémem. Tedy – turisté jsou v bezpečí. Když se mě někdo zeptá, jestli se tam krade, odpovídám: „Krade, a jak!“ Kradou se slepice, psi, kukuřice z pole, třeba i prádlo ze šňůry, jako u nás před sto lety. Ve městě vám může někdo strhnout zlatý řetízek, ale to existuje všude na světě. Jako turista se budete ve Vietnamu cítit velmi bezpečně. Dokonce tvrdím, že je tamní cestování na rozdíl od Evropy nejen bezpečnější, ale daleko jednodušší. Veřejná doprava funguje skvěle, je hustá. A každý zařídí všechno – Vietnam představuje zemi provizí. Není ani potřeba složitě rezervovat ubytování a dopravu předem, protože nabídka silně převyšuje poptávku. 

Které tamní místo máte nejraději? 

Kromě hor na severu určitě deltu Mekongu. Většina turistů ji nikdy nepozná, protože v jižním Vietnamu chtějí vidět hlavně pláže. Jenže za těmi skutečně krásnými musíte třeba na Filipíny. A i kdyby návštěvníci do delty zavítali, vyhradí si den či dva na území velké jako Česká republika. Přitom jde o fascinující místo: Kdysi nebylo obyvatelné, ale Francouze napadlo, že by se dalo zemědělsky zužitkovat. Nechali proto vykopat tisíce kanálů, které deltu odvodnily a dovolily v ní pěstovat rýži, vznikly tam i kokosové plantáže. Oblast pak spolehlivě zajistila potravinou soběstačnost Vietnamu, který se stal dokonce významným exportérem rýže. 

V deltě Mekongu se stále nacházejí původní mangrovové lesy a bažiny. Dnes se jedná o přírodní parky. (foto: Shutterstock)

Dá se v deltě normálně cestovat? 

Bez problémů. Nejlepší je půjčit si skútr a s GPS jen tak projíždět podél kanálů. Existuje tam mnoho zajímavých míst i národní parky, kde ještě delta zůstává v původním stavu s bažinami. V oblasti najdete mnoho chrámů, panuje tam velký vliv khmerské kultury, objevíte i krokodýlí a hadí farmy. Turistické kanceláře organizují výlety na loďkách, jde však pouze o krátké plavby, většinou spojené s návštěvou plovoucího trhu. 

Mým životním hobby se staly lodě, plavil jsem se hlavně po severních mořích, ale i po mnoha kanálech v Německu a Polsku, když jsme loď dopravovali na moře. A zhruba před čtyřmi lety mě a dva kamarády napadlo proplout přímo kanály v deltě. Domluvili jsme se s dvojicí rybářů, ti ze své loďky vyndali sítě, položili podlahu a vyrazili jsme. Ve výsledku však nebyli našimi průvodci, ale právě naopak. Oni znají pouze svoji oblast, jenže se neorientují v mapách, takže museli absolutně přijmout naše vedení – což bylo až komické, protože jsme měli provádět ty, kdo se v deltě narodili. Celá akce byla totálně ztřeštěný nápad, a nakonec jsme se díky mimořádnému štěstí po prokličkování čtyř set kilometrů vrátili.

Cestou jsme se potýkali s proudy, rozdíly hladin, přílivy i odlivy, nízkými mosty, hrázemi, kanály totálně ucpanými vodním hyacintem tokozelkou, který hladinu na mnoha místech pokrývá. Jako jediné pomocníky jsme měli mapy Google s GPS, bez nichž si ostatně podobnou akci nedovedu představit. Nakonec šlo o neskutečný zážitek. Nevím, že by se někomu před námi či po nás podařilo něco podobného.  

Ve Vietnamu se také staráte o malý humanitární projekt. O co se přesně jedná? 

Jde o vzdělání mezi menšinami. Jejich postavení ve Vietnamu by se dalo vzdáleně přirovnat k situaci severoamerických indiánů. Nejvíc se věnuju menšině Hmong: Ti lidé žijí v horách, v chýších s hliněnou podlahou, a v jediné místností vaří na ohništi. Živí se především pěstováním rýže, ve vyšších polohách i kukuřice. A najednou tam přijdou Vietnamci, postaví školy a přikážou jim do nich posílat děti – které tam ovšem většinou musejí přespávat, protože jsou daleko od domova. Takže vznikne problém: Škola původním obyvatelům ničí kulturu, narušuje jejich ustálené zvyky, a dokonce rozbíjí rodiny. 

Vzdělání je povinné i pro menšiny. Rodiče však věří, že mladým dívkám dokáže zajistit budoucnost jedině svatba. (foto: Zdeněk Porkert - se souhlasem k publikování)

Hmongové děti do škol posílat nechtějí. Neznají totiž nikoho, komu by vzdělání pomohlo k lepšímu životu. Matematika? Na co? Ženy musejí umět míchat indigo a pěstovat plodiny na poli. K čemu jim poslouží fyzika? Škola jen odvádí děti od práce, a navíc ohrožuje původní kulturu: Ve škole se žáci například dozvědí, že minimální legální věk pro uzavření manželství je osmnáct let, jenomže hmongské dívky se vdávají ve čtrnácti – podle přesvědčení, že největší jistotu jim nabízí svatba. A najednou začne vietnamská majorita Hmongy brát jako „indiány“, kteří se nechtějí učit, moc nepracují, zato hodně pijí. Takže se ně dívají spatra. Navíc v uvedených oblastech vzniká turistický byznys, ale zase ho ovládají Vietnamci. De facto tedy menšiny využívají a konflikt je na světě. 

V čem konkrétně vaše pomoc spočívá?  

Ve srovnání s Vietnamci jsme samozřejmě velmi bohatí, takže pomoct můžeme. Navíc jsem ve věku, kdy už ani neumím utrácet a luxus nepotřebuju. Stát tam hodně investuje do škol, postaví budovy, zaplatí učitele – ale pomoc potřebují i žáci samotní. Nedáváme jim peníze, zato se snažíme jim zajišťovat školní pomůcky. Nakoupili jsme tisíce kartáčků na zuby, pořizujeme jízdní kola, vybavili jsme ubytovny, aby nemuseli spát na tvrdé rohoži bez deky. Pomáhají mi s tím vietnamští kamarádi, sám bych to nedokázal. Sehnat peníze znamená ten nejmenší problém. Výzva je proměnit finance v nějakou smysluplnou pomoc. 

V jednom vašem textu jsem si přečetl o setkání s kuřáky opia. Jak jste se k nim dostal? 

Loni jsem strávil nějakou dobu v hmongské chýši. Chodil jsem s nimi na kukuřičné pole, sázel rýži a každé ráno připravoval žrádlo pro prasata. Dokonce jsem se dostal do džungle k dobývání medu divokých včel. Bylo neuvěřitelné poznávat každodenní tvrdý život. Lidé se mě občas ptají: „A co oni celý den dělají?“ A já na to: „Kecají!“ (Směje se.) Fakt toho moc neudělají, je to jako u indiánů. Existoval samozřejmě problém s komunikací, ale naštěstí tam docházel bratr majitele a uměl trochu anglicky, takže jsme se vždy nějak domluvili.

Jednoho dne jsem se ho opatrně zeptal, jestli jsou ještě někde v oblasti kuřáci opia, protože mě tato část historie zajímá. Francouzi za druhé světové války zorganizovali osazení množství makových polích v horách, kde žili především Hmongové. V jednu chvíli prý výnosy z opia tvořily až třetinu příjmů Indočíny, což trvalo ještě dlouho poté, co Francouzi odešli. Chtěl jsem vědět, co z té doby zbylo. A tak „můj“ Hmong přiznal, že ve vesnici nějací kuřáci jsou. 

Jen tak? Žádné zatloukání? 

Chvilku tvrdil, že u nich opium už dávno není, a kroutil se, že se pěstování drog v zemi tvrdě trestá. Nakonec ale přiznal, že tři kuřáky zná, a vzal mě do jedné chýše. Tam byl chlapík s překrásným nádobíčkem na tácku, jak ho znám ze starých fotografií z dob Francouzské Indočíny. A prý že zrovna nemá co kouřit. Tak jsem mu strčil asi stovku a za chvilku byl balíček na místě. Chlapík nejprve naplnil opiovou lampu sádlem, začal něco roztloukat, třít a míchat – no byl to proces. A já jsem šťastně fotil a fotil a on zářil. Taky se není čemu divit: Kdy se komu poštěstí si zafetovat a dostat zaplaceno? (Směje se.)

Chvíle pohody s kuřákem opia. Šlo sice o stresující zážitek, ale zato nezapomenutelný. (foto: Zdeněk Porkert - se souhlasem k publikování)

Pak si lehl, protože opium samo nehoří, takže tu fajfku musel držet nad kahanem v přesné výšce, a to jde jenom s podepřeným loktem. Potom do ní speciální jehlou vmáčkl kousíček opia a blaženě potáhl, až se celý zahalil do dýmu.

TIP: Mezi draky a kokosy: Vietnam nabízí cestovatelům surrealistické zážitky

Nakonec mi nabídl, zda si taky nechci potáhnout. Strašně jsem chtěl – ne že bych toužil po opiovém opojení, ale přál jsem si fotku a zážitek! Jenomže ta fajfka byla strašně odporná a smradlavá a vzít ji do pusy po něm se mi vážně nechtělo. Převládla ovšem chuť to zažít a říct „kouřil jsem opium“. Takže jsem taky potáhl a mám i tu fotku. Byl jsem ale v takovém stresu, že když se mě někdo zeptá, jaký to byl zážitek, vůbec nevím, co odpovědět. (Směje se.) Každopádně jsem o zkušenost bohatší.