Za krále a za sultána: Duel příslušníků ANZAC a vojáků turecké armády

Pokud se kdekoliv objeví zkratka ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps), takřka okamžitě jako ozvěna následuje slovo Gallipoli. Tak se jmenuje poloostrov, který se nachází na evropské části dardanelského průlivu. Na něm se od dubna 1915 do ledna 1916 odehrávaly krvavé střety mezi osmanským vojskem a expedičními silami Dohody, v nichž dominovali právě vojáci sboru ANZAC. 

Šlo o ambiciózní pokus vyřadit z konfliktu Turecko (coby slabšího spojence Německa), který ale skončil tragickým neúspěchem. Australané a Novozélanďané ale záhy po stažení absolvovali další významné bitvy s poddanými osmanského sultána, a sice v pouštích Arábie, kde konflikt nakonec přivodil zhroucení postupně slábnoucí říše.

Australská milice

Gallipolská kampaň už byla popsána mnohokrát, takže se zde soustředíme jen na vojáky, kteří se jí na obou stranách účastnili. Britské politické a vojenské vedení se rozhodlo postavit do hlavní role jednotky z Austrálie a Nového Zélandu. Jejich příslušníci se již v té době cvičili v Egyptě, jelikož původní plány hovořily o jejich nasazení na západní frontě. Drsní Australané, jejichž zemi konec konců z velké části tvořila nemilosrdná poušť, se pro boj na Blízkém a Středním východě jevili jako velmi vhodní. 

Odvrácenou stránku této volby však představoval fakt, že většinou neměli (s výjimkou menšího počtu veteránů z druhé búrské války) žádné vojenské zkušenosti. V Austrálii dlouho fungovaly pouze milice, které stavěly jednotlivé státy federace, a teprve v roce 1911 došlo k zavedení povinné vojenské služby na úrovni celé země. V srpnu 1914 tudíž mohla vzniknout skutečná armáda. Takzvaný AIF (Australian Imperial Force) však tvořila jediná divize o zhruba 18 000 mužů pod britským velením, protože důstojníků a pod důstojníků bylo prostě málo.

Rodí se ANZAC

Nový Zéland zavedl povinnou vojenskou službu v roce 1909, takže záhy po propuknutí války mohl postavit síly NZEF (New Zealand Expeditionary Force). Stejně jako v případě Australanů se však nedostávalo kvalitních velitelů. Dobrovolníků se sice v obou zemích hlásily poměrně vysoké počty, v Austrálii jich však zpočátku nebyl dostatek na postavení druhé divize a na Novém Zélandu to nestačilo ani na jednu divizi. Ještě před zahájením operace proti Osmanům došlo ke spojení obou sil do sboru ANZAC. 

Ten tedy čítal dvě pěší divize (první australskou a druhou australsko--novozélandskou) a vedle nich ještě dvě jízdní brigády – australskou LHB (Light Horse Brigade) a novozélandskou NZMR (New Zealand Mounted Rifles). Tato elitní kavalerie měla zajišťovat zejména průzkum, kromě toho se však počítalo i s jejím nasazením do překvapivých křídelních útoků. Bojiště na Gallipoli ale pro takové akce nenabízelo právě ideální podmínky.

Zastaralé taktické postupy

U všech ozbrojených složek britské říše se od roku 1909 prováděl proces standardizace zbraní a výstroje, a tak se Australané a Novozélanďané v tomto směru nikterak nelišili od samotných Britů. Základní služební zbraň tvořila slavná opakovačka systému Lee-Enfield, zatímco o palebnou podporu se staraly těžké kulomety Vickers principu Maxim (ke kterým pak přibyly i lehké kulomety Lewis). Tabulková struktura divize ANZAC zahrnovala 26 kulometů a 36 dělostřeleckých zbraní, mezi něž patřily ze jména 18liberní (84mm) kanony či 4,5palcové (114mm) a 6palcové (152mm) houfnice.

Je ale vskutku pozoruhodné, že právě armády britské říše, jež se mohla chlubit špičkovým zbrojním průmyslem a patřila mezi průkopníky v zavádění technických novinek, zcela zjevně nedocenily obrovský nárůst palebné síly moderních zbraní, zvláště pak kulometů a lehkého dělostřelectva. 

Taktika australské a novozélandské pěchoty se tedy držela britských předpisů, které stále trvaly na tom, že klíč k průlomu nepřátelské obrany představuje postup sevřených útvarů pěchoty, který vyvrcholí bodákovým útokem. Poté měla infanterie obsadit co největší prostor a zcela rozdrtit nepřítele. Ačkoli již v době přípravy gallipolské kampaně existovaly jasné zprávy ze západní fronty po ukazující na zastaralost této taktiky, první útoky proti osmanským pozicím se prováděly právě podle oněch předpisů, což jednotkám ANZAC působilo těžké ztráty.

Kavalerie se v tamním terénu ukázala jako téměř nepoužitelná a jako vážný problém se projevila i absence ručních granátů. Ty by se sice pro zákopové bitvy hodily, v imperiálních armádách se však standardně vůbec neužívaly. Vynalézaví protinožci se tudíž pustili do výroby improvizovaných granátů. Přímo na bojišti se testovaly i nové taktické postupy, například útoky rozptýlených rojnic pěchoty, které dovedly lépe využít terénní krytí. Docházelo i k nočním operacím nebo „podzemním“ akcím, tedy kopání tunelů pod osmanskými pozicemi. Kampaň sice skončila porážkou a evakuací sil ANZAC, avšak získané zkušenosti se dočkaly uplatnění na jiných frontách.

Reformy s pomocí Německa

O Turecku se na počátku 20. století často mluvilo jako o „nemocném muži na Bosporu“, což poukazovalo na množství vnitřních problémů – zejména neefektivní státní správu a etnické napětí. Nedostatky ve vojenské sféře přesvědčivě dokládaly neúspěchy Osmanů ve válkách na Balkáně či v Libyi. Státy Dohody tedy předpokládaly, že boj proti takovému nepříteli bude snadným úkolem, ale zřejmě si nepovšimly změn, které ony porážky nastartovaly. Právě kvůli nim se do vlády osmanské říše dostali takzvaní mladoturci – moderně smýšlející reformátoři, kteří hodlali provést úplnou transformaci civilní správy i armády. Moc převzali v lednu 1913 a okamžitě se pustili do energických kroků, jež čerpaly inspiraci zvláště v Německu. Tato mocnost se proto stala i hlavním spojencem a ještě v roce 1913 vyslala do Konstantinopole silnou vojenskou misi, která měla pomoci se zaváděním „pruských“ reforem.

Z armády muselo odejít mnoho důstojníků, jimž byly kladeny za vinu zmíněné porážky. Na jejich místa nastoupili noví velitelé, od kterých se žádala i loajalita k hnutí „mladoturků“. Němečtí oficíři sice fungovali jako poradci, avšak leckdy vlastně přímo veleli, což vyvrcholilo tím, že funkci náčelníka osmanského generálního štábu zastával plukovník Friedrich Bronsart von Schellendorf.

Turecko roku 1914 zavedlo systém povinné služby, záloh a domobrany dle německého vzoru, jenže na jeho plnou realizaci už nestihlo dojít. Mobilizace po vstupu do války proběhla poměrně dobře – na počátku konfliktu čítala osmanská armáda asi 726 000 mužů. V březnu 1915 už dosáhla více než dvojnásobného stavu a o dva roky později sloužilo přes 2,8 milionu vojáků. 

Kvalita ale byla dosti proměnlivá, což zákonitě souviselo s nízkou popularitou vojenské služby a etnickou pestrostí sultánovy říše. Jednotky etnických Turků se tedy nacházely na mnohem vyšší úrovni než ty, ve kterých převládali například Arméni či Arabové, kterým se ostatně zpravidla přidělovaly jen pomocné a týlové úkoly.

Řešení nedostatku velitelů

Snaha zavádět „pruské“ reformy narážela i na fakt, že osmanská armáda neměla profesionální poddůstojnický sbor a že v ní sloužil (ve srovnání se západními státy) takřka absurdně malý počet důstojníků, kteří tvořili pouze 1,5 % celého stavu. Zcela chyběli i záložní důstojníci, což se v praxi řešilo tím, že při mobilizaci se na místa velitelů povolávali absolventi středních škol s nadějí, že díky svému vzdělání budou mít jakési předpoklady pro vojenské velení, což samozřejmě mnohdy neodpovídalo realitě. Pod vedením německých odborníků tudíž probíhaly kursy pro zrychlenou přípravu důstojníků v trvání 6–8 měsíců, jenže ani ty nestačily pokrývat ztráty. Velení armády tak začalo jako potenciální velitele povolávat i absolventy muslimských náboženských škol. 

Každopádně však narůstala závislost na Německu, což platilo nejen z hlediska velení a výcviku, ale i v materiální oblasti, protože Berlín dodával takřka veškerou výzbroj. Standardní zbraní se stala opakovačka Mauser specifické ráže 7,65×53 mm. Shodný náboj užívala i exportní obměna slavného těžkého kulometu Spandau MG 08, která se nazývala MG 09. Uplatňovaly se ale také starší opakovačky značky Mauser (především vzory 1887, 1890 a 1893) a další pušky. Němci dodávali také dělostřelecké zbraně, zejména výtečně polní kanony značek Krupp a Rheinmetall ráží 75 a 77 mm, ačkoli v menších počtech sloužily též například pro dukty značek Škoda a Schneider. Každá osmanská pěší divize tedy zahrnovala 24–36 polních kanonů. 

Rovněž osmanská taktika čerpala z německého modelu, který (podobně jako britský) preferoval útoky sevřených formací pěchoty. Částečně již ale odrážel i názory inovátorů doporučujících nasazování volnějších střeleckých rojnic, neboť ty se jevily jako méně zranitelné kulometnou a dělostřeleckou palbou. Tureckým velitelům ale většinou více vyhovovaly sevřené formace, jež (zdánlivě) umožňovaly lépe využít početní přesilu sultánovy armády. V praxi však takové útoky proti připravené obraně vojsk ANZAC zpravidla selhávaly a bojiště se plnilo mrtvolami osmanských pěšáků.