Za čest a slávu Španělska: Slavná revoluce Španělům mnoho dobrého nepřinesla

Vyvrcholením a nejviditelnějším dopadem španělské revoluce v roce 1868, která rovněž bývá označována jako revoluce Slavná (La gloriosa) či Zářijová (La septembrina), bylo sesazení nenáviděné královny Isabely II. (1833 až 1868). Kořeny tohoto převratu však prorůstají zpět několika desetiletími a Španělsko intenzivně pociťovalo jeho dopady přinejmenším stejně tak dlouho, neboť namísto očekávané konsolidace poměrů nastala intenzivní politická a ekonomická krize. 

Matka v čele monarchie 

Trůn se pod Isabelou ovšem třásl ještě dříve, než na něj v roce 1843 fakticky usedla. Její otec, král Ferdinand VII. Španělský totiž zemřel předčasně v září 1833, aniž by své zemi dal mužského potomka. Jelikož s touto alternativou předem počítal, změnil v březnu 1830 pragmatickou sankcí nástupnický řád tak, aby se v budoucnu mohla vlády ujmout jeho nejstarší dcera Isabela. Té byly v době jeho smrti pouhé tři roky, a proto do funkce regentky nastoupila její matka Marie Kristýna Neapolsko-Sicilská (1806–1878). 

Do čela monarchie by se však byl býval rád postavil Ferdinandův bratr a Isabelin strýc v jedné osobě, infant Karel Maria Isidor (1788–1855), lidově nazývaný Don Carlos. Jeho podporovatelé měli ostatně v úmyslu prohlásit jej za krále už v době, kdy Ferdinand VII. ležel na smrtelné posteli. Pravověrní stoupenci Dona Carlose totiž nikdy neuznali právoplatnost pragmatické sankce. Jelikož ale ani regentka Marie Kristýna nebyla zcela bez moci a bez prostředků, vládu svému švagrovi nepřenechala a místo toho vypukl ozbrojený konflikt – první karlistická válka. Ta skončila v roce 1840 sice úspěšně pro následnici trůnu Isabelu, avšak nikoliv pro její matku Marii Kristýnu. V průběhu konfliktu totiž mimo jiné vyšel najevo její tajný sňatek s bývalým seržantem královské gardy Augustínem Fernandem Muñozem, který uzavřela pouze několik málo měsíců po smrti Ferdinanda VII. Španělského, a jemuž během následujících let rodila jednoho potomka za druhým. Toto morganatické manželství bylo na madridském dvoře dlouhá léta veřejným a tolerovaným tajemstvím, jeho celospolečenské prosáknutí už nicméně regentčina beztak dosti chatrná politická pozice nevydržela. 

Žabomyší půtky 

Marie Kristýna byla s i novou rodinou poslána do exilu a regentem se stal generál Baldomero Espartero (1793–1879), který srdnatě hájil Isabeliny zájmy v karlistické válce a byl zároveň želízkem v ohni španělských liberálů. Navzdory diktátorskému charakteru svého působení zvládl Espartero regentský úřad poměrně se ctí uhájit až do prohlášení třináctileté Isabely za plnoletou v červenci roku 1843, po němž v září následovala korunovace. 

Vládu mladičké královny, kterou historikové popisují jako podprůměrně inteligentní, nevzdělanou bytost a „k uzoufání rozmazleného fracka“, nelze popsat jinak než jako nekoncepční a náladovou. V době, kdy Španělsko mělo všemi póry přijímat a následně uplatňovat novinky průmyslové revoluce, aby udrželo krok s evropskými i zámořskými velmocemi, se zmítalo ve vnitropolitických žabomyších půtkách různé intenzity. 

Ačkoliv se vrcholným politikům podařilo alespoň formálně nahradit starý mocnářský režim relativně moderním státním aparátem vybaveným ústavou, parlamentem a (teoreticky) nezávislým soudnictvím, bylo obsazování nejvyšších postů do značné míry závislé na aktuálním rozpoložení a osobní náklonnosti Isabely, případně její matky Marie Kristýny, která se hned v roce 1843 vrátila z vyhnanství a měla na svou dceru značný vliv. Ti, kdož se zrovna nacházeli v královnině přízni, a tedy i u moci, ovšem ani tak neměli žádnou jistotu, že jim moc nebude z rukou vyrvána jejich politickými rivaly, protože oblíbenou kratochvílí politiků isabelinské éry bylo pořádání pučů. Až na výjimky se obešly bez krveprolití a nejčastěji byly neúspěšné, politická situace byla ale kvůli nim téměř nepřetržitě rozkolísaná.

Zemí zmítá chudoba

Prakticky všechna politická uskupení (v následujících desetiletích se z nich vyvinuly politické strany v moderním slova smyslu) měla v čele armádní generály, což přispívalo k už beztak svéráznému a bojovnému charakteru soudobé španělské politické scény. Úspěch vysokých důstojníků v politice vysvětluje řada badatelů tím, že armáda byla jedinou relativně fungující institucí a její příslušníci měli navíc alespoň nejzákladnější formální vzdělání. Negramotnost byla jedním z nejpalčivějších problémů tehdejšího Španělska. Po celé zemi se nacházelo více než šest tisíc obcí, jejichž obyvatelé neměli žádný přístup ke vzdělání, a počet škol disponujících druhým stupněm se pohyboval v řádu desítek. 

Ruku v ruce s nevzdělaností kráčela chudoba. Soudě podle deníkových záznamů a dopisů těch, kteří Španělsko kolem poloviny 19. století navštívili, vyvolávalo množství všudypřítomných žebráků všeobecné zděšení. Na hranici chudoby či pod ní dlouhodobě lavírovalo i venkovské obyvatelstvo, které tvořilo v převážně rurálním Španělsku zdaleka nejpočetnější složku společnosti. Bylo však zanecháno svému osudu a nedisponovalo ani sebemenším podílem na politické moci, neboť volební právo bylo vyhrazeno úzkému kruhu nejbohatších a nejurozenějších pozemkových vlastníků a nejvlivnějších důstojníků.

Technický pokrok se omezil na přiměřenou modernizaci armády, kterou královna potřebovala jak k bojům proti karlistům na domácí půdě, tak k zahraničním konfliktům, mimo jiné v Africe, ve Vietnamu (respektive v Kočinčíně) a na Kubě. Došlo také k výstavbě několika železničních drah, nicméně zklamaná očekávání ohledně jejich výnosnosti v konečném důsledku pouze přispěla k prohloubení finanční krize. 

Neschopná politička 

Reputaci monarchie sebemenší měrou nepomáhala ani sama královna Isabela. Od jejího nástupu na trůn provázely její vládu sexuální skandály, do nichž se opakovaně zaplétala s příslušníky dvora či armády. Na popularitě jí ubíralo také její vulgární vystupování, bezuzdná korupce i nevydařené manželství s bratrancem z prvního kolene, homosexuálním Františkem de Asís Bourbonským (1822–1902), z nějž sice vzešla řada potomků, u většiny z nich ovšem panovaly pochyby ohledně jejich skutečného otce. 

Valné mínění o panovnici neměli ani její nejvěrnější úředníci: předseda vlády Leopoldo O’Donnell (1809 až 1867), jak jinak než generál a zároveň jeden z nejschopnějších politiků této éry, o Isabele prohlásil: „Tato paní je nemožná!“ 

Během desetiletí své vlády Isabela neudělala vůbec nic, čím by si získala širší oblibu či podporu. V únoru 1852 na ni byl spáchán první atentát, o který se při mši v madridské katedrále Nuestra Señora de Atocha pokusil kněz Martín Merino y Gómez. O dekádu později dosáhla všeobecná nespokojenost s isabelským režimem mezí únosnosti, a když se v polovině šedesátých let přidala hospodářská krize způsobená dlouhým suchem a opakovanou neúrodou, byl královnin osud zpečetěn. 

Isabeliným oponentům značně ulehčila situaci její absolutní absence politické prozíravosti, díky níž se královna zvládla sama připravit o podporu všech politiků, kteří jí kdy byli loajální. Už v roce 1866 po nezdařeném pokusu o vojenský převrat vedený Juanem Primem – tím samým, který ho o dva roky později zopakoval úspěšně – osobně zametla s Leopoldem O’Donnellem, jelikož se jí zdálo, že proti puči zasáhl příliš tvrdě. Zhrzený O’Donnell si posléze stěžoval, že se jej královna „zbavila jako posledního lokaje“. 

Izolací k revoluci 

Novým premiérem Isabela na jaře roku 1868 jmenovala Luise Gonzáleze Brava (1811–1871), který překvapivě nebyl důstojníkem a podle svých vlastních slov se rozhodl Španělsku ukázat, že „i civil může být diktátorem“. Do úřadu nastoupil koncem dubna a již v červenci svou moc demonstroval vyhnáním prakticky všech významných generálů předchozích vlád, zejména těch z Liberální unie založené Leopoldem O’Donnellem. 

Praktickým dopadem tohoto činu byla skutečnost, že Isabelin trůn nejenže náhle neměl kdo bránit, ale navíc se celá generálská garnitura obrátila proti královně. Trojice vyhnaných generálů – Juan Prim, O’Donnellův nástupce v Liberální unii Francisco Serrano a Juan Topete, který proti koruně vzbouřil námořnictvo – dokázali navzdory vyhnanství rozdmýchat revoluční ohně. 

Událostem v září 1868 předcházely dohody uzavřené v Ostende a v Bruselu, jejichž prostřednictvím sjednotili exiloví politici z různých stran svůj postoj, a usnadnili tak následný postup revolučních jednotek proti Isabele. Té po pokusu o ofenzivu v bitvě u Alcolea na jihu Španělska, během níž se naplno vyjevila pro panovnici krutá pravda, a to ta, že se ocitla v naprosté politické izolaci, nezbyla jiná možnost než s rodinou odejít do exilu. Po celé zemi pak začaly spontánně vznikat revoluční výbory a převrat již nešlo nijak zastavit. 

Hledá se demokratický král 

Ačkoliv bývá za hlavního strůjce Slavné španělské revoluce považován Juan Prim, zvěčněný na dobových plakátech, kterak v Cádizu 19. září provolává své slavné heslo „viva España con honra“ tedy „ať Španělsko žije se ctí“, stal se prvním regentem porevolučního Španělska generál Francisco Serrano (1810–1885). Prim byl následujícího roku po volbách do Ústavodárného shromáždění jmenován premiérem a v červnu téhož roku došlo k vyhlášení nové ústavy – v té době jedné z nejpokrokovějších v Evropě. Revolucionáři se nicméně neustále nacházeli ve stavu provizoria: sílící republikáni byli navzdory Isabelině sesazení nespokojení a pokračovali v pořádání pučů. Situace se nejvíce vyostřila v katalánském Reus, kde dokonce došlo k vyhlášení samostatné federální republiky. 

Ostatní se shodovali na tom, že má-li Španělsko nadále obstát coby světová velmoc, zůstává monarchie nejbezpečnějším řešením, a je tedy třeba najít zemi nového vladaře. Úkol to byl nesnadný. Předpokládalo se totiž, že panovník bude vládnout v souladu s ultraliberální ústavou z roku 1869. Bylo nemálo těch, kteří již v tomto okamžiku navrhovali restauraci bourbonské dynastie osobou infanta Alfonse. Španělsko by si ušetřilo mnohé peripetie, kdyby k tomu opravdu došlo. Zvažován byl rovněž někdejší regent Baldomero Espartero, Ferdinand II. Portugalský, či dokonce princ Leopold Hohenzollernský. Zoufalý premiér Prim si posteskl, že „najít v Evropě demokratického krále je právě tak těžké jako najít ateistu v nebi“. 

Návrat Bourbonů 

Dílo se ale nakonec zdařilo a novým panovníkem byl zvolen Amadeo Savojský (1845–1890), mladší syn italského krále Viktora Emanuela II. Ve španělské Cartageně přistál 27. listopadu 1870. Shodou nešťastných okolností byl v ten samý den v Madridu svými politickými oponenty zavražděn Juan Prim. Amadeo tedy hned v počátku ztratil svého největšího podporovatele. 

Přestože si jej Španělé zprvu oblíbili pro jeho šarm, kultivované vystupování i pracovitost a dostalo se mu lichotivé přezdívky „rey caballero“ tedy „král gentleman“, vnitropolitické spory mezi španělskými politickými špičkami vygradovaly do té míry, že 11. února 1873 Amadeo se slovy „nerozumím tu už vůbec ničemu, je to úplný blázinec“ abdikoval. Další den s manželkou a dětmi nasedl do vlaku a opustil zemi.

Následující období první Španělské republiky, která byla vyhlášena hned v den Amadeovy abdikace drtivou většinou hlasů ve sněmovně i senátu, mělo podobně jepičí život jako vláda demokratického krále. Když Španělé zjistili, že republika sama od sebe nenaplní jejich sýpky ani státní pokladnu, odvrátili se od ní stejně rychle jako ji přijali. Nepomohlo ani to, že byla na propagandistických letácích znázorňována jako krásná, polonahá dívka kráčející vstříc světlým zítřkům. 

Pro dokreslení nestability, se kterou se Španělsko potýkalo, je třeba dodat, že během necelých dvou let existence první republiky se v úřadě vystřídalo pět prezidentů. Návrat Bourbonů na španělský trůn, na nějž konečně usedl Isabelin syn a právoplatný dědic Alfons XII. (1874–1885), a ke kterému došlo roku 1875 zásluhou konzervativního proudu vedeného Antoniem Cánovasem del Castillo, učinil definitivní tečku za obdobím takzvaného demokratického či revolučního šestiletí. To Španěly vyléčilo z revolucionářství do té míry, že k dalšímu svržení vládnoucí dynastie sebrali odvahu až v roce 1931.