Profesor William Pickering byl vtažen také do druhého kosmického závodu Spojených států a Sovětského svazu. Šéf výzkumných programů NASA Abe Silverstein ho 21. prosince 1959 pověřil vývojem automatických sond určených k průzkumu zemského souputníka. Do té doby se zmíněným úkolem zabývala jedna soukromá firma a vojáci.
Předchozí část: William Hayward Pickering: Ten, který zavedl Ameriku do vesmíru (1)
Vyslat automat na oběžnou dráhu okolo Měsíce se v srpnu 1958 pokusila technologická laboratoř STL firmy Ramo-Wooldridge, ale raketa explodovala. Sovětům od září do prosince havarovaly tři nosiče s lunárními aparaturami, Američanům selhaly další dva pokusy.
Úspěchy pak zaznamenal SSSR: Luna 1 začátkem ledna 1959 Měsíc nezasáhla, ale prolétla okolo ve vzdálenosti 6 700 km – i to byl ovšem pokrok. Američané totéž zopakovali v březnu s Pioneerem 4 v desetinásobné vzdálenosti. V září se Luna 2 do našeho věčného souseda trefila a o měsíc později „trojka“ poprvé vyfotografovala jeho odvrácenou stranu.
Pohledy ze sousedství
První sondy Ranger, zkoumající lunární povrch zblízka, vyvinuli v JPL a vyráběla je pobočka Aeronutronic Division firmy Ford Motor Company. S prvními dvěma havarovaly jejich nosiče. Ani další tři automaty, jež měly během posledních deseti minut před dopadem na Měsíc pořizovat podrobné snímky, úkol nesplnily. Rangery 3, 4 a 5 vypuštěné v lednu, dubnu a říjnu 1962 se vymkly kontrole a minuly cíl.
Teprve Ranger 6 letěl 30. ledna 1964 hladce, dopadl blízko plánovaného bodu, ale jeho televizní kamery selhaly. Až sedmý exemplář z 28. července téhož roku zvládl všechny cíle a předal na Zemi 4 308 snímků. Na poslední fotografii byly vidět detaily o rozměrech pouhých 50 cm. Závěje prachu, jak se někteří astronomové obávali, na Měsíci nejsou a lidé tam mohou bez obtíží chodit. Jelikož Američané tehdy usilovně pracovali na projektu Apollo, šlo pro ně o důležitou zprávu. Také poslední dvě sondy zaznamenaly úspěch. Ranger 8 pořídil celkem 5 814 záběrů a americká televize je v únoru 1965 vysílala v přímém přenosu. Pickering mohl být spokojen.
Mezitím vědci pracovali na automatech Surveyor, jež měly na Měsíci měkce přistát a ukázat nejbližší okolí. Hned ten první, vypuštěný 30. května 1966, dosedl v Oceánu bouří a odeslal přes 11 tisíc záběrů. Celkem Američané vyslali sedm Surveyorů a pouze dva selhaly.
Souběžně probíhaly pokusy o průzkum nejbližších planet. Mariner 1 v červenci 1962 vybuchl, „dvojka“ prolétla okolo Venuše. Těleso halily mraky, ale přístroje odhalily peklo na povrchu: tlak desetkrát vyšší než na Zemi a teploty dosahující 400–500 °C.
Úspěch za úspěchem
Začátkem března 1963 zobrazil prestižní týdeník Time Pickeringa na obálce vedle ženy připomínající Venuši. Komentář hlásal: „Žádné úspěchy ruských kosmonautů nebo amerických astronautů ani experimenty probíhající na nesčetných družicích nepřinesly člověku tolik, kolik získal z nepravděpodobné výpravy Marineru 2.“ Sověti zvládli vyslat několika sond k Venuši, dokonce i na její povrch. Ale další meziplanetární expedice byly mimo jejich možnosti, měli mizernou elektroniku.
Také Mariner 3 v listopadu 1964 skončil v plamenech, zatímco jeho následovník poslal v létě na Zemi 21 snímků z průletu okolo Marsu. V červenci 1965 se Pickering objevil na titulní straně časopisu Time podruhé, tentokrát s rudou planetou v pozadí. A opět včetně nadšeného článku o kouzelnících z JPL. V listopadu 1971 dorazil Mariner 9 k Marsu a stal se první umělou družicí jiné planety. „Desítka“ se v letech 1974–1975 nejdřív přiblížila k Venuši a potom několikrát obkroužila Merkur coby nejbližší oběžnici Slunce – takže opět prvenství.
V létě 1975 vyslali Američané automaty Viking 1 a 2 k Marsu. Po roční cestě dosáhly cíle, výsadkové stanice přistály a orbitery zakroužily okolo. Palubní laboratoře nabraly vzorky půdy a analyzovaly, zda neobsahují stopy po biologických formách. Přítomnost mikroorganismů se však nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit. Bylo zjevně nutné použít jiné pátrací metody.
TIP: Stále na cestě: Sondy Voyager se řítí vesmírem už 40 let
Pod Pickeringovým vedením vznikly sondy Voyager 1 a 2 určené ke studiu vzdálených planet. Odstartovaly v roce 1977 a postupně prolétly okolo Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu. Začátkem nového tisíciletí se dostaly do mezihvězdného prostoru, přičemž stále vysílají informace o svém okolí. Jejich úspěch nemá obdoby.
V 66 letech, roku 1976, odešel Pickering do důchodu. V JPL zanechal dědictví, z nějž čerpali nástupci ještě hodně dlouho. Jeho následovník Charles Elachi prohlásil: „Byl neomylný. Vedl laboratoř pevnou rukou.“
Inspiroval dvě generace
Na rodný Nový Zéland Pickering nikdy nezapomněl. V pracovně měl fotografii tamní nejvyšší hory Mount Cook. Založil nadaci pro novozélandské studenty na Caltechu. Zvolili jej čestným členem Řádu Nového Zélandu, což představuje nejvyšší poctu země. Jeho jméno nese 1 650 m vysoký vrchol v Keplerově pohoří na Jižním ostrově. V Havelocku, kde chodil do školy, odhalili památník dvěma velkým Novozélanďanům: jemu a Ernestu Rutherfordovi, zakladateli jaderné fyziky.
S přibývajícím věkem získával další a další ocenění své práce. Roku 1975 mu prezident Gerald Ford udělil prestižní medaili National Medal of Science. Cenou ho odměnil japonský císař. Královna Alžběta II. ho jako rodáka ze Zélandu, který patří do Společenství národů, povýšila do šlechtického stavu. Profesor Pickering se chtěl na penzi vrátit na Caltech. Dostal však zajímavou nabídku přednášet v Saúdské Arábii. V Kalifornii se usadil po dvou letech a pracoval dál, ovšem nikoliv na výzkumu vesmíru či na technice. Založil firmu Lignetics vyrábějící palivo ze dřeva, což poskytovalo domácnostem ekologicky čistou energii. I to ho bavilo.
V roce 1992 jeho manželka Muriel zemřela. Po dvou letech se oženil podruhé, s Inez Chapmanovou. A Caltech na něj nezapomněl. V následujícím roce ho odměnil Letecko-kosmickou cenou Françoise-Xaviera Bagnouda. Rektor Thomas E. Everhart prohlásil: „Bill Pickering byl víc než kterýkoliv jiný člověk zodpovědný za úspěch Ameriky ve zkoumání planet – úsilí, které vyžadovalo vizi, odvahu, odhodlání, odbornost a schopnost inspirovat dvě generace vědců a inženýrů JPL.“ Když Pickering slavil v klubu Caltechu devadesátiny, s chutí si zatančil tanec Maorů, původních obyvatel svého rodného ostrova.
TIP: Příběh orbitální stanice (1): Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu
Zápal plic však již nepřemohl – zemřel 15. března 2004 ve svém domě v La Cañada Flintridge. O dva dny dřív skonal i jeho syn William Balfour. „Takřka do posledního dne zůstal aktivní a energický ve výuce i v podnikání,“ pronesla o svém kolegovi Victoria Lairmoreová. „Nikdy nezpomalil.“ Jeho práci vyzdvihl také ředitel JPL Charles Elachi: „Doktor Pickering patřil k titánům kosmického programu našeho národa. Právě jeho vedení dostalo Ameriku do vesmíru a otevřelo světu cestu na Měsíc a k planetám.“
