Vzor pro celý svět: Londýnské metro vyjelo poprvé již v roce 1863

Kolem roku 1850 docházelo k rozmachu železnice. Londýn sice disponoval několika nádražími, ale ta se vyskytovala spíše v širším centru a v okrajových částech, proto se začalo uvažovat nad jejich propojením se samotným srdcem metropole. Od tohoto nápadu zbýval už jen krůček k myšlence vytvoření stanic pro výstup mezi jednotlivými nádražími, což by vyřešilo přelidněnost a dopravní potíže uprostřed města. 

Předkládané žádosti o inovace však ztroskotávaly na politickém odporu a všechny byly zamítnuty. Nakonec byl v roce 1854 vydán Metropolitan Railway Act, který garantoval společnosti Metropolitan Railway provedení stavby a následný provoz podzemní železnice na šestikilometrovém úseku Paddington–Farringdon Street. Ten byl otevřen 10. ledna 1863 a zaznamenal obrovský úspěch. Jen za první den vyzkoušelo nový dopravní prostředek 38 000 osob. Nejstarší linka pak byla dokončena až v roce 1892, dosahovala délky 67 kilometrů a zahrnovala 34 stanic. 

Od páry k elektřině 

První tunely byly hloubeny poměrně mělce formou vykopání dostatečně velké díry. Následně došlo ke zhotovení stropu jako nosné části. Tento způsob počítal s volným prostorem pro stavbu a často ohrožoval stabilitu okolních budov. Mnoho z nich padlo za oběť metru jak úmyslnou demolicí, tak v důsledku poškození, jemuž následovalo jejich nutné odstranění. Z toho plynulo placení kompenzací, kvůli nimž se ražení metra prodražovalo. Cílem konstruktérů bylo neporušit charakter londýnských ulic a domů a pro zakrytí tunelu se nebáli využít kuriózní metody. 

V ulici Leinster Gardnes, kde od roku 1855 hloubili podzemní železnici, vznikla proluka mezi čistě bílými, draze vypadajícími domy. Aby tento prostor nekazil jinak jednotné vzezření bloku a nedělal tím zprostředkovaně metru špatnou reklamu, byly sem umístěny falešné domy, tedy fasády, které se na první pohled nelišily od vedlejších vchodů, avšak ve skutečnosti šlo o necelé dva metry tlusté zdi. 

Prvních čtyřicet let provozu metra se v londýnských tunelech pohybovaly lokomotivy, jejichž páru odvětrávaly venkovní cylindry. Horšímu ovzduší v podzemních stanicích se ovšem nedalo úplně předejít a elektrifikace tak představovala vítanou novinku. Došlo k ní mezi lety 1900–1914, přičemž nadzemní části, kterých je v rámci zdejšího metra poměrně hodně, po nějakou dobu nadále využívaly parní vozidla. Nově budované zastávky pak vznikaly za pomoci jiného typu ražení a vzhledem k častému křížení linek se nacházely hlouběji. 

Budování značky 

První dekády existence londýnského metra provázela určitá nejednotnost, kdy každou z linek provozovala jiná soukromá železniční společnost, neboť chtěla protáhnout svou dráhu z jednoho z jí spravovaných nádraží. Kromě Metropolitan Railway v Londýně figurovala také Great Western Railway či East London Railway Company. Ke sjednocení napomohlo schéma všech tras metra z roku 1908, jež vzniklo spoluprací všech provozovatelů a zaštiťoval ho název Underground (česky podzemní dráha). Cedule stejného značení byly umístěny před všechny stanice v centrálním Londýně a měly nalákat nové pasažéry k cestování metrem. 

K úplnému sloučení došlo až v roce 1933, kdy vznikl zastřešující celek London Transport, pod který nově patřily veškeré linky podzemky, autobusy i tramvaje. Samotné metro tehdy dostalo nový jednotný název London Underground, na nějž se výrazným způsobem dbalo, stejně jako na budování značky. 

Členitý, křížící se a především v centru velmi nahuštěný systém stanic a linek se mnozí pokoušeli přenést na papír. Vzniklá schémata sice pomáhala v rámcové orientaci, ale s přibývajícími zastávkami bylo stále těžší vše přehledně zachytit do jednoho plánku. Tohoto problému si všiml Harry Beck (1902–1974), který radikálně přeměnil mapu tak, že upustil od skutečného rozložení Londýna, použil rovné čáry a stejné úhly většinou o 45 stupních. Tím docílil daleko jednoduššího systému, v němž se snadněji orientovalo. 

Beckův návrh z roku 1931 byl nejprve odmítnut, nicméně důsledkem ustanovení London Underground se začal využívat. Se společností tento technický kreslíř spolupracoval po dobu 27 let až do roku 1960. Jeho koncept si propůjčila další města napříč světem – obdobné mapy podzemních drah najdeme v New Yorku, Sydney, ale i v Praze. 

Dějinná role 

Důležitou funkci získalo londýnské metro během dvou světových konfliktů, kdy sloužilo jako úkryt před nálety. Zatímco během první války se využívalo spíše živelně bez promyšleného plánu, během druhé války došlo k cílené organizaci skrývání v metru, aby se předešlo přelidnění a byly zajištěny alespoň základní potřeby pro obyvatelstvo. Pro zajištění ještě většího bezpečí začala společnost London Transport budovat osm speciálních krytů pod existujícími zastávkami metra, z nichž se po vítězství Spojenců stalo muzeum, památník nebo útočiště pro imigranty ze Západní Indie.

Růst počtu linek a stanic nebyl ve 20. století exponenciální, ale přesto došlo k několika výrazným rozšířením. Zatímco v roce 1908 mělo londýnské metro 8 linek a přes 120 stanic, nyní zahrnuje 11 linek a 272 stanic o celkové délce tratí 402 km, po kterých se ročně sveze více než miliarda cestujících. 

Britská podzemka fungovala necelých třicet let od začátku provozu jako jediná na světě, stala se významnou pro rozvoj Londýna a inspirativní pro další velkoměsta, a to jak samotnou stavbou, tak v grafickém značení a budování jednotné značky. Druhý nejstarší systém metra byl otevřen až roku 1892 v Chicagu. V kontinentální Evropě se první podzemka rozjela v Budapešti roku 1896. Název metro byl přejat z označení prvního provozovatele Metropolitan Railway (metropolitní železnice) a v mnoha jazycích se stal obecným výrazem pro tento typ dopravy. Zůstává však paradoxem, že v současném Londýně se mu říká Underground nebo Tube. Výraz se neuchytil ani v USA, kde se většinou používá pojmenování Subway, ani v Německu, kde pod zemí projíždí převážně U-Bahn.